KSČM

Nejnovější data z výzkumu osmi ekonomicky vyspělých zemí ukazují, že dochází k historicky bezprecedentnímu propadu životní úrovně mladých lidí.  

   Jedná se o muže a ženy narozené v průběhu osmdesátých a v první polovině devadesátých let, tedy o dnešní dvaceti- a třicetileté. Tato generace zažívá kombinaci nízkých příjmů, vysoké ceny bydlení, zadluženosti a zvýšeného rizika nezaměstnanosti či neplnohodnotné práce. K tomu všemu dochází poprvé v období, které není poznamenáno válkou ani přírodní katastrofou. Úlohu těchto katastrof nahradila politika neoliberalismu spolu s důsledky globalizace.

   Zvlášť paradoxní je, že se jedná o nejvzdělanější generaci v historii, měříme-li vzdělání výší dosaženého vysokoškolského diplomu.

   Dostupná data jsou z USA, Kanady, Austrálie a pěti zemí západní Evropy. Zatímco před 30 lety byly příjmy mladých dospělých zhruba na úrovni celé populace, dnes spadly o 20 % pod průměr. Zároveň si ve všech těchto zemích poměrně výrazně polepšili důchodci, takže domácnosti seniorů mají výrazně vyšší disponibilní příjmy než domácnosti dvaceti- až třicetiletých.

   V různých zemích je třaskavý koktejl generačního propadu namíchán různě. V Austrálii jsou mladí prakticky vyloučeni z trhu s bydlením, v USA jsou astronomicky zadlužení půjčkami na vzdělání, v Evropě tvoří nejpočetnější skupinu nezaměstnaných.

   Nám bezprostředně takto vyhrocený rozpor mezi generacemi nehrozí. Díky  politice našich vlád jsou na tom senioři tak bídně, že jim mladí nemají co závidět, i když propad životní úrovně se nevyhne ani jim. Proto snad ani nebude muset ministr spravedlnosti doplňovat zákon o hanobení tříd a sexuální orientace o tresty za projevy nenávisti mezi generacemi.

   Ostatním negativním důsledkům se ovšem stěží vyhneme. Patří mezi ně stále delší závislost potomků na rodičích, omezování počtu dětí a nárůst nerovnosti. Jak konstatuje zmíněný výzkum, o životní úrovni mladých lidí stále méně rozhoduje podaný výkon a stále větší roli hraje to, jak bohaté rodiče mají. Rozvíjí se začarovaný kruh, kterému se spíše jen ze zvyku bude ještě nějakou dobu říkat „otevřená společnost“.