OV KSČM Svitavy

Dr. Milady Horákové 501/25

568 02 Svitavy

 

Kontakty:

tel.: +420 734 430 348

tel.: +420 725 646 060

e-mail: ov.svitavy@kscm.cz

Předseda OV:

Josef Bohatec

KSČM SvitavyAktuality

Aktuality

Stalo se před 80 lety

Stalo se před 80 lety "Mobilizace armády ČSR září 1938"

(24.9.2018) autor: Josef Bohatec

Zejména v květnu 1938, krátce po připojení Rakouska k Německé říši, se již naplno rozeběhly bojovné šarvátky v pohraničí, často hraničící s terorem a s mrtvými. Proto, i díky hrozící německé útočné operaci Fall Grun, byla vyhlášena vládou ČSR 20. května 1938 částečná mobilizace, která tehdejší situaci do 13. června částečně zklidnila. Po tomto datu došlo k rozpuštění mobilizovaných záloh, ale zároveň opět výrazně narostla aktivita Němců v pohraničí, za přímé účasti Německé říše se sem pašovaly zbraně, protistátní tiskoviny a byly prováděny útoky na české obyvatelstvo, úřady, finanční a četnické stanice v pohraničí. Ani mezinárodní komise, vyslaná do ČSR 3. srpna 1938, aby nalezla diplomatické řešení tzv. sudetoněmeckého problému, nebyla úspěšná. V důsledku neustále se stupňujícího napětí byla 23.9.1938 ve 22:20 hodin vládou ČSR vyhlášena všeobecná mobilizace. Mobilizováno bylo 18 ročníků, tedy cca 1,250.000 mužů. Do 24 hodin od vyhlášení bylo na místech určení cca 3/4 z mobilizovaných. Mimo ostatních zbraní měli k dispozici 350 tanků, 950 letadel a 5000 děl. Byli rozděleni do 4 armád a část z nich umístěna do objektů pohraničních opevnění. Většina branců německé národnosti však před mobilizací prchla do Německa či do lesů a mobilizaci se vyhýbala. Vojáci i národ byli odhodláni bránit svou republiku. Odhodlání vystřídalo zklamání 29.9.1938 podpisem Mnichovské dohody. Po jejím přijetí vládou ČSR 30.9.2018, začalo stahování jednotek z pohraničí na nové demarkační pozice, obsazování úřadů, vyhánění a teror páchaný Němci na Češích. Jako poslední pohraničí opouštěli čeští železničáři posledním vlakem. Ale o tom až za pár dní, až budu připomínat události Mnichova a záboru pohraničí v okrese Svitavy.

80 let od Mnichovské zrady – další diktát nedopustíme

(20.9.2018)

 

Před 80 lety z 29. na 30. září 1938 byla podepsána pro Československou republiku a její občany potupná Mnichovská dohoda. Naše státnost byla rozbita za ponižujících podmínek nacistického Německa za souhlasu našich dřívějších spojenců. A. Hitler, E. Daladier, B. Mussolini, N. Chamberlain ji podepsali, aniž k tomu přizvali zástupce  Československa a formou hrubého ultimáta ji předložili československé vládě, která ji byla nucena projednat. Ministr zahraničí ČSR K. Krofta vyslancům Francie, Velké Británie a Itálie sdělil stanovisko ČSR, že jménem prezidenta a své vlády prohlašuje, že se podrobujeme rozhodnutí, k němuž došlo v Mnichově bez nás a proti nám.

 

Francie a Velká Británie chladnokrevně zradily Československou republiku, prý proto, aby zachránily mír v Evropě. Jejich postoj k událostem celého roku 1938 byl plný falešných slibů a hrubého nátlaku. Vědomě orientovaly fašistické Německo na Východ. Přehlížely nabídku Sovětského svazu.  Zradu ČSR připravovala tajná diplomacie uvedených mocností s Hitlerem. Cíleně rozbíjela spolu s pátou kolonou henleinovců náš stát zevnitř. Toto „vnější řízení“ bylo neoddělitelnou součástí teroristické a psychologické války fašistického Německa proti ČSR.

 

Mnichov znamenal odtržení českého pohraničí a následnou šestiletou okupaci Československé republiky, která si vyžádala 360 tisíc mrtvých občanů a rozpoutání dosud největšího a nejkrvavějšího vojenského konfliktu v lidských dějinách.

 

Bezprostředně před 30. zářím, po projevu A. Hitlera v Mnichově, se Freikorps pokusil ovládnout pohraničí naší země. Ihned po přijetí Mnichovské dohody dostalo vyhánění Čechů a Židů z pohraničí další dramatický rozměr. K nim se v útěku přidali i němečtí antifašisté, kteří se obávali represí. Po 1. říjnu 1938 se české obyvatelstvo ocitlo v pozici národnostní menšiny, která neměla naprosto žádná národní práva. Byly zrušeny všechny české politické strany a spolky, jejich majetek byl zabaven. Postižena byla i Komunistická strana Československa, která vystupovala na obranu naší země nejrozhodněji ze všech politických sil. Češi byli znevýhodňováni při získávání práce a po okupaci Čech a Moravy odcházeli do Protektorátu. Postupně byly hospodářským tlakem likvidovány drobné české podniky, docházelo ke konfiskaci českého zemědělského majetku. Do roku 1943 se ocitlo v německých rukou zhruba 75 tisíc hektarů půdy, kterou dříve vlastnili Češi. Kromě toho byli Češi omezováni v nakládání se svým majetkem, nesměli ho dále prodávat do českých rukou apod.

 

Nemůže být proto zapomenuto skutečné vyhnání desetitisíců českých občanů a jejich zoufalého útěku z celého obsazovaného pohraničí uskutečněného na základě mnichovského diktátu. Doba fašistické okupace se stala zkušebním kamenem morálních vlastností společnosti. Žel, někteří polistopadoví představitelé České republiky však zaprodávají české národní zájmy. Díky jejich vládnutí na našem území volně působí Kancelář sudetoněmeckého Landsmanšaftu a různé neonacistické organizace, propůjčují se k tomu některé neziskové organizace. Nadbíhání a podpora revanšistickým cílům a aktivitám sudetoněmeckého Landsmanšaftu, které se jim zevnitř našich vlád dostávalo, křísí a podněcují jejich troufalost v jejich neustálé snaze o anulování Postupimských dohod, zvláště za zrušení denacifikačních dekretů prezidenta Beneše.

 

Dnes opět čelíme selhání mezinárodního společenství, nástupu fašismu a válečnického štvaní. Ve světě vzrůstá geopolitické napětí mezi světovými velmocemi, opět se uplatňuje právo síly a rozpoutávají se válečné požáry. V posledních desetiletích proběhlo brutální zničení řady států, došlo k řadě krutých válek. Řinčí se zbraněmi na Ukrajině, v Sýrii, Gaze, Iráku, hrozí se Severní Koreji, Íránu, zavádějí a prohlubují se sankce proti Rusku, které obkličují a izolují. A opět je to v zájmu nejreakčnějšího světového kapitálu, zejména pak ambicí Spojených států amerických. V kontextu mezinárodního vývoje posledních let je nutné říci, že celosvětový mír, jako základní předpoklad existence a budoucnosti nejen našeho státu a českého národa, ale i celého lidstva, je opět ve vážném ohrožení.

 

Pro KSČM v současnosti není většího úkolu, než aktivně vystupovat proti přípravám nové války, bojovat za zachování světového míru, spojit k tomu všechny síly a zabránit opakování válečných hrůz, bojovat proti soudobým projevům fašismu a autoritářství. Stejně aktuální je boj za pravdivý a nezkreslující výklad našich národních dějin a nenechat se zastrašit nebo umlčet při jejich obhajobě. Tragédie Československa v důsledku německého diktátu z Mnichova 1938 vždy varovala a stále varuje.

 

 

ÚV KSČM

 

Byli jsme s Vámi

Byli jsme s Vámi

(18.9.2018) autor: Lidmila Kružíková

Velké Opatovice – město s 3 700 obyvateli v půvabné krajině Malé Hané se 15.září oblékly do slavnostního. Připomněli si tam 100 let české státnosti, vzdali hold padlým v 1.světové válce a zároveň oslavili 710 let od první prokazatelné písemné zmínky o Velkých Opatovicích.

 

Akce se zúčastnila poslankyně Parlamentu Květa Matušovská, která ve svém vystoupení nejen hovořila o událostech před 100 lety, ale především poděkovala představitelům města za to, že na své padlé nezapomínají. Při dojemném aktu byly předány Pamětní listy zástupcům rodin, jejichž předkové padli v období let 1914 – 1918, a bylo jich sto.

 

K Památníku obětem byly položeny květiny, nechyběla ani kytice od K.Matušovské.

 

Součástí oslav bylo také slavnostní zasazení dvou lip – lípy Svobody a lípy Republiky. Působivý právě zde byl zpěv československé hymny, kterou nastudovali žáci zdejší ZUŠ.

 

Přítomní, a bylo jich opravdu hodně, se v průběhu dne mohli seznámit s hasičskou technikou, viděli i úryvky bojových operací v průběhu 1.světové války. Velmi vítaným zpestřením byla i c.k.dechová hudba v dobových krojích, která hrála opravdu staré skladby.

 

Květa Matušovská potom v závěrečné besedě s představiteli města, starostkou Kateřinou Kerbrichovou/Město lidem/ a místostarostou Jaroslavem Bártou/KSČM/, ocenila přípravu a průběh akce, ze které by si mohla vzít příklad i mnohem větší města.

 

A z Velkých Opatovic odjela poslankyně Matušovská do nedalekého Jevíčka, kde místní hasiči pořádali už 5.ročník vaření kotlíkového guláše, samozřejmě se spoustou atrakcí pro děti, a s hodnocením doma upečených bábovek. Těch bylo celkem 37 a vybrat tu nejlepší byl nadlidský výkon. Škoda, že K.Matušovská hodnotících kamínků neměla 37, těžko se rozhodovala, která je nejlepší.

 

Mohli jsme se zde setkat i se Šmoulí rodinkou, která rozdávala úsměvy na všechny strany a přispěla ke zdárnému odpoledni.

 

Stanovisko KSČM k migraci

(5.9.2018) autor: KSČM

Řešení migrační otázky je stále otevřeným tématem po návštěvě premiéra v Itálii a na Maltě. Nejde jen o kombinaci finanční podpory státům jako je Itálie, zemím severní Afriky a také těm africkým státům, odkud migranti přicházejí, jak tvrdí Andrej Babiš, ale o řešení příčin celé migrační krize. Není smyslem poskytovat těmto zemím finanční prostředky, jak říká vláda, ale je nezbytné poskytovat cílenou investiční pomoc na rozvojové projekty.

To KSČM tvrdí již od roku 2015. Dnes nejde jen o odmítnutí pokračování nesmyslného systému kvót, který je neefektivní a rozděluje Evropu. Na řešení migrační krize musí spolupracovat všechny členské státy Evropské unie. Především se však Francie, Německo a Itálie musí oprostit od svého neokoloniálního pohledu na svět a hesla „rozděl a panuj“. Odmítáme vnucování takové politiky a účast na ní. Cesta k řešení migrační krize je zastavení neustálého rozdmýchávání válečných konfliktů, obchod s lidmi, potírání nelegální migrace a převaděčství.

Od Vlády ČR požadujeme na evropské úrovni prosazovat účinný systém zamezení zneužití azylového procesu k nelegální migraci. Státy musí mít možnost ukončit pobyt, odebrat vízum a vyhostit rizikové migranty a všechny ty, kteří vědomě porušují naše zákony a nehodlají žít v souladu s nimi. Azylová a migrační politika má pomáhat lidem v nouzi, nesmí ale vést ke zhoršení bezpečnostní a sociální situace v zemích příjemců. Výkonný výbor ÚV KSČM

K vyhnání českých občanů Henleinovci

(5.9.2018) autor: KSČM

V nadcházejícím měsíci si budeme připomínat 80. výročí zrady, rozbití Československé republiky a Mnichovský diktát.

Dny, které ji předcházely, byly neméně dramatické a osudové. Zdaleka ne všichni si přáli rozbití Československé republiky. V době, kdy lord Runciman jednal s Konradem Henleinem, se v obci Holany u České Lípy dne 28. srpna 1938 sešlo několik desítek tisíc Čechů a Němců, aby vyjádřili své odhodlání postavit se třeba i se zbraní v ruce proti Hitlerovi.

„Masovou účastí potvrdí český a německý národ svou touhu po bratrském soužití obou národností a pevnou vůli obhájit demokracii, svobodu všech národů, právě tak jako republiky,“ stálo na pozvánce. Komunistický senátor Bohumír Šmeral zde zdůraznil, že otázka národnostní úzce souvisí s otázkou sociální.

Toto odhodlání odpůrců německého nacismu bránit Československou republiku míjelo zájmy velmocí. Již v noci z 28. na 29. srpna 1938 byl zhanoben základní kámen budoucí dětské ozdravovny a došlo k útokům a vyhánění českého obyvatelstva henleinovskými ordnery. Následoval pokus o puč po Hitlerově projevu 13. září téhož roku. Ani tato skutečnost nepřivedla západní mocnosti - Anglii s Francií ke změně postoje vůči Československé republice.

Porušování základních lidských práv, útoky na suverénní stát, otevřená podpora německého nacismu a italského fašismu, byla tolerována tehdejšími spojenci naší země. Vyjadřujeme vážnou obavu z toho, že i dnes se opakuje obdobný přístup v politice těchto zemí. Zřetelně to lze vidět v jejich přístupu k Ukrajině a Ruské federaci. Odmítáme neustálé stupňování protiruské hysterie a zavírání očí před projevy dnešního fašismu. Víme, kdo a pod jakou ochranou a se zavřenýma očima, vyháněl české občany z jejich vlastních domovů. Fašismus, politika vyjádřená slovy rozděl a panuj, jsou vážnou hrozbou dneška. Proto Komunistická strana Čech a Moravy odmítá revizi odsunu sudetských Němců, požadavky Sudetoněmeckého Landsmanšaftu a výroky Angely Merkelové na adresu České republiky.

Výkonný výbor ÚV KSČM

Pravda o 28. říjnu 1918

(26.3.2018) autor: Max Olšan

Takový poutavý název dostala rozhlasová relace vysílaná Československým rozhlasem dne 26. října 1952. Jejím autorem byl ministr školství a národní osvěty Zdeněk Nejedlý, který se ve svém vlastním rozhlasovém pořadu pravidelně vyjadřoval k aktuálním událostem u nás i ve světě. Protože v letošním roce slavíme sté výročí vzniku Československa, zveřejňujeme doslovně Nejedlého projev k tomuto svátku.

 

připravil Max Olšan, místopředseda MěV KSČM Litomyšl

 

___ ___ ___

 

… na cestě zastavíme se však i u etap, jimiž my jsme prošli, speciálně my u nás, neboli i v tom musí být mezi námi jasno. A já dnes vědomě chci se zastavit u jedné takové etapy — a to je náš 28. říjen, před jehož výročím stojíme dnes takřka bezprostředně. Naši nepřátelé s oblibou nás viní, že prý my neuznáváme, ano, přímo prý hanobíme tento den, nesvětíce ho, ani vůbec rádi prý ho nevzpomínáme. Nemusím zajisté ani dokazovat, že je to lež, a bohapustá lež, jako vše, co vyrábí osvědčená dnes už fabrika na lži o nás, v jakou se proměnil zahraniční rozhlas o nás pod vlivem zrádné emigrace, jež si na tom, na takovém lhaní, založila celou svou živnost. Naše republika vzpomíná 28. října dnem pracovního volna, nejzazší formou, jakou stát přímo horečně pracující na své nové výstavbě může vůbec vyjádřit svůj kladný vztah k tomu, čím ten den se jeví v našem rozvoji. A jak možno jinak? Vybavení se z moci Rakouska, z této reakční feudálně klerikální a monarchisticky absolutistické moci, z tohoto hnusného hnojiště všech neřestí starých režimů, jak by právě pro nás, bojovníky za nový řád a nový svět, nebylo událostí historického významu! Ne o to tedy jde. Ale o to, že ten den byl zároveň dnem velké zrady naší buržoasie, té zrady, která ze dne osvobození učinila den nového zotročení, na široké masy pracujících nejednou i ještě hůře doléhajícího. O konec velké lži jde, kterou buržoasie si tento den opentlila, jen aby náš lid neprohlédl tuto její zradu. Proto ty prapory, muziky a průvody. To byla kořalka, kterou měly být masy lidu opity, aby nemyslily, aby neviděly a neslyšely, co naše republika udělala z původního, lidového 28. října.

 

A byla to opravdu hanebná hra, kterou tu naše buržoasie hrála. První bylo, že zásluhu za 28. říjen připočetla sobě, ač ona naopak dělala všechno možné, aby k němu nedošlo. My, kteří jsme prožili dobu první války a byli v živém styku s lidem, víme dobře, že lid to byl, který byl nositelem odporu proti Rakousku a hnací silou při našem osvobozování. V něm také nebyl to chvilkový nápad ani dobová jen nálada. Bude vděčným úkolem našich historiků ukázat, jak žádná Bílá hora, ani protireformace, ani sebekrutější absolutismus nedovedl v našem lidu udusit odpor proti reakci všeho druhu. Stačilo také dát signál, a hned to z něho vzkypělo i na povrch. Zazní sem ohlas Francouzské revoluce, blíží se k českým hranicím francouzské revoluční vojsko a náš lid hned se chápe cepů a kos, aby s radostí a po husitsku přivítal tyto tolik mu blízké a vítané bojovníky, kteří doma učinili konec vládě feudálů. A tak bylo i vždycky dále. I odboj proti Rakousku měl náš lid přímo v krvi. I roku 1914, v den vypuknutí války, nebylo potřebí jediného slova, hesla, výzvy, aby náš lid věděl, co má dělat. A ti, kteří se potom z jiných vrstev připojili, jím byli strženi a vedeni, ne naopak, jak vyznává sám Masaryk. I to, že byl tím překvapen, i to, že když viděl, co dělá a jak jedná lid doma i vojáci, tu že teprve poznal a poučil se, co on má činit. A tak bylo po celou dobu války, tak bylo i v den 28. října. Žádní „mužové 28. října", jak se potom říkalo čtveřici politických machrů, nedali k tomu popud neb signál. To lid na Václavském náměstí rozhodl, když četl a po svém si vyložil Andrássyho notu. A buržoasní i pravicově socialističtí vůdcové lidu byli tím naopak překvapeni, a z počátku nemile překvapeni, neboť právem se báli, že další vývoj věcí nepůjde po jejich, nýbrž jiné lince.

 

První jejich starostí proto bylo přičíst zásluhu o 28. říjen jiným. A začalo vědomé překrucování skutečností. Jen zahraniční odboj prý to byl, který nám vybojoval samostatnost. Masaryk, Beneš, Štefánik prý to byli, kteří to dokázali. A čím to dokázali? Antichambrováním v pracovnách hlavních imperialistů první války. Před těmi se kořili, poklonkovali, slibovali, a i to ne vždy s úspěchem. Páni s nimi často jednali s velmi malým respektem. A s 28. říjnem, aspoň v tu dobu, vůbec z nich nikdo nepočítal, ani ti naši, ani ti páni. Tak málo znali náš lid a tak málo věděli, co se u nás děje. Zato tím horlivěji dodatečně bylo usilováno, aby 28. říjen byl nabarven jinak, na jejich barvu. I slaven tak byl 28. říjen. Lidu bylo nanejvýš dovoleno nést prapory a poslouchat muziku, hrdinové 28. října byli však jinde, tam kdesi nahoře, v oblacích. A tak to byla první velká lež o 28. říjnu za první republiky.

 

Byla však i druhá, a horší. Náš lid nenáviděl Rakousko a bojoval proti němu nejen pro jeho orlíčky a uniformy. Bojoval za jiné, nové a lepší řády. A myšlenka socialismu nalézala v něm velmi živý ohlas. Vždyť kořeny toho tkvěly hluboko v jeho minulosti a i novodobý, vědecký socialismus nalézá v něm živý ohlas. Vzkypřený v něm už první ruskou revolucí roku 1905, ale zahořevší plným žárem Velkou říjnovou socialistickou revolucí 1917. Celý ráz odboje i vůbec snah a života se u nás mění. Nejde už jen o změnu správního, policejního a jiného takového vnějšího systému z rakouského v československý. Jde o československý stát jako stát docela jiného typu, o stát lidový, stát pracujících, stát socialistický. To vede naše kováky k velkým stávkám, to vede naše vojáky ke krvavým vzpourám, to zní 1. máje 1918, ještě před 28. říjnem, plným hlaholem v Praze, na oslavách toho dne, i po všem českém venkově. A 28. říjen měl být vstupní branou v tento nový svět. Náš pracující lid pevně byl i přesvědčen, že tak bude. Ale tu začala na našem lidu nová a nejtěžší zrada těch, kteří se zmocnili vlády v novém státě. Naše buržoasie, zmocnivši se vlády, ukázala se víc než učenlivým žákem západní buržoasie. Zařídila si republiku pro svůj zisk, a běda, kdo se vzepřel. Naše dělnictvo však ovšem nemlčelo, nemlčeli ani jiní, i naše mladá inteligence i široké vrstvy lidové se vzepřely. Ale zesurovělá buržoasie dala i střílet do našeho lidu, a za její vlády bylo prolito tolik krve na našich ulicích, jak za Rakouska ne za mnohá desítiletí. A Komunistická strana Československa, věrně oddaná věci lidu, je pronásledována, z národa vyhazována jako všichni ti, kdož měli odvahu se postavit proti této zradě na našem lidu. Která vrcholí v době Mnichova, kde naše buržoasie a její pseudosocialističtí pomahači zradili a pochovali i ten jimi tolik velebený 28. říjen a s ním samu Československou republiku.

 

A tenhleten, ten jejich 28. říjen, máme snad i my oslavovat, a snad proto, že se tehdy zmocnila vlády nad lidem buržoasie a vládla si jím, honila jej i zavírala, jak jí se hodilo a jak jí poroučeli západničtí velkokapitalističtí patroni, do jichž služeb zapřáhla republiku i mezinárodně? Těm republika za vlády buržoasie sloužila, těm, kteří nás společně s ní tak hanebně zradili. A proti komu? Proti Sovětskému svazu, proti velikému ruskému národu, k němuž náš lid odedávna cítil nejhlubší, protože přímo bratrské sympatie, jak cizí mu naproti tomu byli všichni ti páni Francie, Anglie i Ameriky. A jako den „osvobození“ měli bychom ten den slavit? Jaké tu osvobození? Z moci Rakouska, ano, tomu rozumíme a na to s povděkem vzpomínáme. Ale bylo to osvobození lidu, když mu naše buržoasie teď přímo sedla na krk a jako upír ho vysávala a velkopansky s ním zacházela? Ano, pro naši buržoasii to byl den osvobození, osvobození všech jejích nejhorších třídních pudů, ve kterých jí dříve překážela mocnější v Rakousku německá buržoasie. Pro naše Švehly, Preisse, pro naši Živnobanku, pro agrárnické zbytkaře to byl den osvobození. Teď oni si sedli tam, kde dřív seděli němečtí páni. Ale lid, pracující lid cítil se těmito novými domácími pány jen ještě více a hůře spoután, a mluvit o jeho osvobození bylo krvavým jemu výsměchem.

 

Tak ne my zhanobili a hanobíme 28. říjen, ale ti, kteří ho tehdy takto zneužili a potom prodali. A patří k nesmírné, přímo neuvěřitelné drzosti naší buržoasie za hranicemi, troufají-li si tito zrádci 28. října nás poučovat, jak máme tento den slavit. Že ne tak jako oni, to víme velmi dobře, o tom mohou být přesvědčeni. A ví to dobře i náš lid. Jako i to, že jsme musili čekat plných 27 let, než jsme se dočkali opravdového osvobození, v den 9. května 1945, a také z cizího jha, a ještě horšího, než bylo rakouské, ale zároveň i ze jha naší surové, chamtivé a nenárodní buržoasie. Ano, teď přišel den osvobození, a postavíme-li vedle sebe 28. říjen 1918 a 9. květen 1945, i slepý vidí, co pro osvobození našeho lidu znamená jeden a co druhý den. A nic tím nebereme tomu, co na 28. říjnu tehdy bylo cenné a krásné. Naopak hlásíme se přitom k onomu lidovému, naším lidem připravovanému i uskutečněnému 28. říjnu, o nějž však naše i cizí buržoasie náš lid tehdy oloupila…

 

Zdeněk Nejedlý, 26. října 1952

 

© KSČM 2003 - 2014. Všechna práva vyhrazena