KSČM

Události, jimiž v dnešní turbulentní době procházíme, jsou na první pohled hodně chaotické. Přesto je spojují určité společné motivy. Jedním z nich je  hroucení celých států a rozklad státní moci. Tento proces má několik podob.

   Nejzjevnější formou rozpadu státu je jeho zničení vnější vojenskou silou. Země jako Irák, Sýrie, či Libye dnes již neexistují. Barevné skvrny na politických mapách jsou tím jediným, co po nich zbylo. Hranice už neochraňují  žádné teritorium, hlavní města jsou v rozvalinách a úřady, které v nich přežívají, nekontrolují ani své nejbližší okolí. Takto dopadl pokus euroatlantických spojenců o násilnou nápravu nedemokratických režimů. 

   Méně zjevně, ale stejně spolehlivě dochází v jiných končinách k rozkladu státní moci zevnitř. Modelovým příkladem je Ukrajina. Její jednotlivé regiony jsou kontrolovány místními klany zbohatlíků natolik suverénně, že veškeré pokusy o politickou změnu končí pouze výměnou jedněch oligarchů jinými. V podobné situaci je řada bývalých svazových republik. Nastolení stejné situace v Rusku by bylo nejspíše jediným výsledkem snah o jeho údajnou modernizaci.  

   Zničení států zvenčí i jejich rozklad zevnitř vede k podobným důsledkům. Končí monopol státu na výkon moci. Moc policejní i vojenská je privatizována a funguje jen jako další nástroj obohacování navzájem soupeřících frakcí místních vládců. Podobná situace byla v Evropě naposledy v dobách náboženských válek 16. a 17. století.

   Třetí způsob rozkladu států lze nazvat jejich "europeizací". Spočívá v tom,že národní státy jsou zbavovány svých funkcí, aniž by souběžně vznikaly adekvátní struktury celoevropské. Mizejí hranice národních států, neexistuje však funkční hranice celé Evropy. To hrozí rozvrátit nejen bezpečnostní, ale i sociální, zahraniční a řadu dalších politik.

   Dokonalý chaos vzniká, když se všechny tři procesy rozkladu státní moci propojí. Evropa, která dosud nenašla rovnováhu mezi národními a unijními prvky, se otevírá uprchlíkům ze zemí, jež byly rozvráceny vnější silou, a zároveň se snaží  přičlenit státy, které se rozpadly do podoby soupeřících oligarchií. Takový chaos by byl nevratný i v případě, že by v čele největších europeizovaných států stáli politici schopností alespoň průměrných.