KSČM

Blíží se konec roku a přední evropští politici reagují na masakr v Paříži slovy hlubokého dojetí a smutku. Jsou to do písmene stejná slova, jimiž se počátkem roku vyjadřovali k jatkám v redakci Charlie Hebdo.   V kondolenčních řečech se opakují dva motivy. Jeden mluví o tom, že teroristé chtějí, abychom se báli, my se však bát nebudeme. Druhý konstatuje, že nepřátelé usilují o rozbití jednoty Evropy, nás to však jen o to více semkne.

   Skutečnost je ovšem bohužel taková, že Evropa je stále méně jednotná a lidé se čím dál více bojí. Kdo tvrdí opak, vydává přání za skutečnost. Byl snad rok 2015 rokem hledání a prosazování koncepčních řešení boje proti terorismu? To ani omylem. Po celý tento rok plynuly do Evropy nepřehledné davy lidí. Jen část z nich ze zemí zmítaných konflikty. Jak asi mohou probíhat bezpečnostní opatření a jak účinná může být práce tajných služeb, jestliže každý víkend připochoduje deset tisíc neznámých bez dokladů a někteří dost možná i bez holubičích úmyslů?

   Člověk opravdu nemusí být zarytý xenofob, aby se mu z takové s odpuštěním „politiky“ ježily vlasy na hlavě a naskakovala husí kůže.

   Strach lidí je za těchto okolností pochopitelný. Tím spíše, když víme, že peklo v Paříži se neodehrálo v nic netušící a nepřipravené zemi. Došlo k němu přesto, že po popravách v týdeníku Charlie francouzská vláda investovala obrovské prostředky do policejní akce na ochranu před terorismem. Tato akce dosud trvá, atentátníci o ní zřejmě nevěděli, proto ta troufalost.

   S jednotou Evropy to není o nic lepší. Místo toho, aby Evropská unie už dávno jednotně udeřila na Islámský stát, zmohli se její čelní představitelé jen na výčitky Rusům, že si dovolují bombardovat naše společné nepřátele. Místo toho, aby se EU zbavovala islamistů na svém území, nechává sem nekontrolovaně pronikat nové. Místo toho, aby byly postaveny na pranýř ty vlády a ti politici, kteří svévolně destabilizovali severní Afriku a Přední východ, jsou kárány a napomínány členské země, jež nechtějí platit za důsledky takových špatných rozhodnutí.

   Výsledek? Máme sice strach a nejsme ani trochu jednotní, můžeme však aspoň pravidelně sledovat seriál s názvem Šíleně smutní politici.