KSČM

V tomto čase první adventní neděle, kdy již atmosféra Vánoc dýchá na záda, za poskrovné sněhové pokrývky v podvečerním venkovním šeru, se sem tam padající sněhovou vločkou, v útulné a prohřáté světničce, za praskotu plápolajících plamínků v krbu, se jistě mnozí z nás nad šálkem dobré kávy, čaje, či sklenky lahodného vína, ve svých myšlenkách zastavují a promítají si zpět  okamžiky, které zůstaly vryty v naší paměti z vývoje časů tohoto roku. Mnohdy si oživujeme skutečnosti, které se v průběhu tohoto času udály, jenž jsou dnes již pouhým pokračováním té nekonečné zlaté nitky protkávající naše osudy, jejíž slovutným názvem je čas. Mnohdy v té cestě starých okamžiků si klademe otázky, zda jsme tehdy činili správně, zda jsme nemohli konati lépe, zda jsme tehdy znali všechny souvislosti, a zda jsme svým tehdejším jednáním někomu nespravedlivě neublížili. Zároveň, po zodpovězení těchto jistě hloubavých dotazů, snažíme se o pokušení, právě z těchto již zašlých časů, nastínit si předpokládané klikatící se možné pokračování této věkovité zlaté nitky do budoucna. Plánujeme nový směr života, nový cyklus, ve kterém nechceme opakovat předešlé chyby, omyly a příkoří. Povětšinou jsme toho schopni. Je však určitá sorta lidí, která žije s vědomím, že jako jediní mají pravdu, všichni v okolí jsou hlupáci a neumětelové. Tito lidé jsou schopni za použití jakýchkoliv prostředků velmi tvrdě a nenávistně prosazovat tuto svoji jedinou možnou pravdu, i za tu cenu, že tím dosáhnou pouze rozvrácení a znechucení společnosti. Tito lidé jsou ve své podstatě neználky, i když vystupují jako jakási verze oné svaté trojice, byť s jiným podkladem. Je mi jich sice líto, ale nemohu tuto jejich škodlivou činnost ani tolerovat.