KSČM

Je třeba opravdu velké míry nevšímavosti, abychom nepostřehli, jak výrazně se v poslední době mění atmosféra v Evropě.

   Není to zase tak dávno, co hlavní starostí bylo, o které země Unii co nejdříve rozšířit, abychom na nikoho nezapomněli. Rozšiřovalo se jako o závod, aniž by byly zpevněny základy toho, co už stojí.

   To, co bylo ve skutečnosti jen stále rychlejším útěkem před nestabilitou, vyvrcholilo v létě roku 2014 podepsáním asociační dohody s Ukrajinou. Už to pomalu vypadalo, že v prostoru mezi Gibraltarem a Krymem nebude do Evropy patřit snad jedině Srbsko.

   Uvnitř rychle expandující Unie přitom zůstávaly problémy neřešeny. Ani třináct „ozdravných“ balíčků mezi lety 2010 až 2016 nevyřešilo problém zrychlujícího se úpadku Řecka. Ani po třech letech utajovaného jednání se nepodařilo najít oboustranně přijatelný základ pro další vývoj obchodních vztahů s USA. A po téměř dvou letech  intenzivního dohadování o migračních kvótách nevznikl v této věci ani náznak konsensu. 

   Bezradnost tentokrát vykrystalizovala v podobě hledání užších vztahů s Tureckem. To se škaredě vymstilo a Ankara dnes s velkým gustem a zcela bez obav zpochybňuje snad všechny tak hlasitě deklarované evropské hodnoty.

   Po šoku z Brexitu se každé další volby i referenda stávají kritickým testem udržitelnosti i toho, čeho se dosáhnout podařilo. Snad jen s výjimkou Lucemburska dnes prakticky neexistuje členská země, v níž by blížící se volby nevyvolávaly starosti a obavy.  

   I pokud to tentokrát ještě dopadne dobře, riziko vážných komplikací po každých dalších volbách se tím ani v nejmenším nesnižuje.

   Co se v této situaci, která se může velice rychle stát pro EU kritickou, děje v Bruselu? Je zde živěji než obvykle. S velkým nasazením a s dech beroucí energií se horečně řeší problém přerozdělení křesel do druhé poloviny funkčního období.