KSČM

Takový poutavý název dostala rozhlasová relace vysílaná Československým rozhlasem dne 26. října 1952. Jejím autorem byl ministr školství a národní osvěty Zdeněk Nejedlý, který se ve svém vlastním rozhlasovém pořadu pravidelně vyjadřoval k aktuálním událostem u nás i ve světě. Protože v letošním roce slavíme sté výročí vzniku Československa, zveřejňujeme doslovně Nejedlého projev k tomuto svátku.

připravil Max Olšan, místopředseda MěV KSČM Litomyšl

___ ___ ___

… na cestě zastavíme se však i u etap, jimiž my jsme prošli, speciálně my u nás, neboli i v tom musí být mezi námi jasno. A já dnes vědomě chci se zastavit u jedné takové etapy — a to je náš 28. říjen, před jehož výročím stojíme dnes takřka bezprostředně. Naši nepřátelé s oblibou nás viní, že prý my neuznáváme, ano, přímo prý hanobíme tento den, nesvětíce ho, ani vůbec rádi prý ho nevzpomínáme. Nemusím zajisté ani dokazovat, že je to lež, a bohapustá lež, jako vše, co vyrábí osvědčená dnes už fabrika na lži o nás, v jakou se proměnil zahraniční rozhlas o nás pod vlivem zrádné emigrace, jež si na tom, na takovém lhaní, založila celou svou živnost. Naše republika vzpomíná 28. října dnem pracovního volna, nejzazší formou, jakou stát přímo horečně pracující na své nové výstavbě může vůbec vyjádřit svůj kladný vztah k tomu, čím ten den se jeví v našem rozvoji. A jak možno jinak? Vybavení se z moci Rakouska, z této reakční feudálně klerikální a monarchisticky absolutistické moci, z tohoto hnusného hnojiště všech neřestí starých režimů, jak by právě pro nás, bojovníky za nový řád a nový svět, nebylo událostí historického významu! Ne o to tedy jde. Ale o to, že ten den byl zároveň dnem velké zrady naší buržoasie, té zrady, která ze dne osvobození učinila den nového zotročení, na široké masy pracujících nejednou i ještě hůře doléhajícího. O konec velké lži jde, kterou buržoasie si tento den opentlila, jen aby náš lid neprohlédl tuto její zradu. Proto ty prapory, muziky a průvody. To byla kořalka, kterou měly být masy lidu opity, aby nemyslily, aby neviděly a neslyšely, co naše republika udělala z původního, lidového 28. října.

A byla to opravdu hanebná hra, kterou tu naše buržoasie hrála. První bylo, že zásluhu za 28. říjen připočetla sobě, ač ona naopak dělala všechno možné, aby k němu nedošlo. My, kteří jsme prožili dobu první války a byli v živém styku s lidem, víme dobře, že lid to byl, který byl nositelem odporu proti Rakousku a hnací silou při našem osvobozování. V něm také nebyl to chvilkový nápad ani dobová jen nálada. Bude vděčným úkolem našich historiků ukázat, jak žádná Bílá hora, ani protireformace, ani sebekrutější absolutismus nedovedl v našem lidu udusit odpor proti reakci všeho druhu. Stačilo také dát signál, a hned to z něho vzkypělo i na povrch. Zazní sem ohlas Francouzské revoluce, blíží se k českým hranicím francouzské revoluční vojsko a náš lid hned se chápe cepů a kos, aby s radostí a po husitsku přivítal tyto tolik mu blízké a vítané bojovníky, kteří doma učinili konec vládě feudálů. A tak bylo i vždycky dále. I odboj proti Rakousku měl náš lid přímo v krvi. I roku 1914, v den vypuknutí války, nebylo potřebí jediného slova, hesla, výzvy, aby náš lid věděl, co má dělat. A ti, kteří se potom z jiných vrstev připojili, jím byli strženi a vedeni, ne naopak, jak vyznává sám Masaryk. I to, že byl tím překvapen, i to, že když viděl, co dělá a jak jedná lid doma i vojáci, tu že teprve poznal a poučil se, co on má činit. A tak bylo po celou dobu války, tak bylo i v den 28. října. Žádní „mužové 28. října", jak se potom říkalo čtveřici politických machrů, nedali k tomu popud neb signál. To lid na Václavském náměstí rozhodl, když četl a po svém si vyložil Andrássyho notu. A buržoasní i pravicově socialističtí vůdcové lidu byli tím naopak překvapeni, a z počátku nemile překvapeni, neboť právem se báli, že další vývoj věcí nepůjde po jejich, nýbrž jiné lince.

První jejich starostí proto bylo přičíst zásluhu o 28. říjen jiným. A začalo vědomé překrucování skutečností. Jen zahraniční odboj prý to byl, který nám vybojoval samostatnost. Masaryk, Beneš, Štefánik prý to byli, kteří to dokázali. A čím to dokázali? Antichambrováním v pracovnách hlavních imperialistů první války. Před těmi se kořili, poklonkovali, slibovali, a i to ne vždy s úspěchem. Páni s nimi často jednali s velmi malým respektem. A s 28. říjnem, aspoň v tu dobu, vůbec z nich nikdo nepočítal, ani ti naši, ani ti páni. Tak málo znali náš lid a tak málo věděli, co se u nás děje. Zato tím horlivěji dodatečně bylo usilováno, aby 28. říjen byl nabarven jinak, na jejich barvu. I slaven tak byl 28. říjen. Lidu bylo nanejvýš dovoleno nést prapory a poslouchat muziku, hrdinové 28. října byli však jinde, tam kdesi nahoře, v oblacích. A tak to byla první velká lež o 28. říjnu za první republiky.

Byla však i druhá, a horší. Náš lid nenáviděl Rakousko a bojoval proti němu nejen pro jeho orlíčky a uniformy. Bojoval za jiné, nové a lepší řády. A myšlenka socialismu nalézala v něm velmi živý ohlas. Vždyť kořeny toho tkvěly hluboko v jeho minulosti a i novodobý, vědecký socialismus nalézá v něm živý ohlas. Vzkypřený v něm už první ruskou revolucí roku 1905, ale zahořevší plným žárem Velkou říjnovou socialistickou revolucí 1917. Celý ráz odboje i vůbec snah a života se u nás mění. Nejde už jen o změnu správního, policejního a jiného takového vnějšího systému z rakouského v československý. Jde o československý stát jako stát docela jiného typu, o stát lidový, stát pracujících, stát socialistický. To vede naše kováky k velkým stávkám, to vede naše vojáky ke krvavým vzpourám, to zní 1. máje 1918, ještě před 28. říjnem, plným hlaholem v Praze, na oslavách toho dne, i po všem českém venkově. A 28. říjen měl být vstupní branou v tento nový svět. Náš pracující lid pevně byl i přesvědčen, že tak bude. Ale tu začala na našem lidu nová a nejtěžší zrada těch, kteří se zmocnili vlády v novém státě. Naše buržoasie, zmocnivši se vlády, ukázala se víc než učenlivým žákem západní buržoasie. Zařídila si republiku pro svůj zisk, a běda, kdo se vzepřel. Naše dělnictvo však ovšem nemlčelo, nemlčeli ani jiní, i naše mladá inteligence i široké vrstvy lidové se vzepřely. Ale zesurovělá buržoasie dala i střílet do našeho lidu, a za její vlády bylo prolito tolik krve na našich ulicích, jak za Rakouska ne za mnohá desítiletí. A Komunistická strana Československa, věrně oddaná věci lidu, je pronásledována, z národa vyhazována jako všichni ti, kdož měli odvahu se postavit proti této zradě na našem lidu. Která vrcholí v době Mnichova, kde naše buržoasie a její pseudosocialističtí pomahači zradili a pochovali i ten jimi tolik velebený 28. říjen a s ním samu Československou republiku.

A tenhleten, ten jejich 28. říjen, máme snad i my oslavovat, a snad proto, že se tehdy zmocnila vlády nad lidem buržoasie a vládla si jím, honila jej i zavírala, jak jí se hodilo a jak jí poroučeli západničtí velkokapitalističtí patroni, do jichž služeb zapřáhla republiku i mezinárodně? Těm republika za vlády buržoasie sloužila, těm, kteří nás společně s ní tak hanebně zradili. A proti komu? Proti Sovětskému svazu, proti velikému ruskému národu, k němuž náš lid odedávna cítil nejhlubší, protože přímo bratrské sympatie, jak cizí mu naproti tomu byli všichni ti páni Francie, Anglie i Ameriky. A jako den „osvobození“ měli bychom ten den slavit? Jaké tu osvobození? Z moci Rakouska, ano, tomu rozumíme a na to s povděkem vzpomínáme. Ale bylo to osvobození lidu, když mu naše buržoasie teď přímo sedla na krk a jako upír ho vysávala a velkopansky s ním zacházela? Ano, pro naši buržoasii to byl den osvobození, osvobození všech jejích nejhorších třídních pudů, ve kterých jí dříve překážela mocnější v Rakousku německá buržoasie. Pro naše Švehly, Preisse, pro naši Živnobanku, pro agrárnické zbytkaře to byl den osvobození. Teď oni si sedli tam, kde dřív seděli němečtí páni. Ale lid, pracující lid cítil se těmito novými domácími pány jen ještě více a hůře spoután, a mluvit o jeho osvobození bylo krvavým jemu výsměchem.

Tak ne my zhanobili a hanobíme 28. říjen, ale ti, kteří ho tehdy takto zneužili a potom prodali. A patří k nesmírné, přímo neuvěřitelné drzosti naší buržoasie za hranicemi, troufají-li si tito zrádci 28. října nás poučovat, jak máme tento den slavit. Že ne tak jako oni, to víme velmi dobře, o tom mohou být přesvědčeni. A ví to dobře i náš lid. Jako i to, že jsme musili čekat plných 27 let, než jsme se dočkali opravdového osvobození, v den 9. května 1945, a také z cizího jha, a ještě horšího, než bylo rakouské, ale zároveň i ze jha naší surové, chamtivé a nenárodní buržoasie. Ano, teď přišel den osvobození, a postavíme-li vedle sebe 28. říjen 1918 a 9. květen 1945, i slepý vidí, co pro osvobození našeho lidu znamená jeden a co druhý den. A nic tím nebereme tomu, co na 28. říjnu tehdy bylo cenné a krásné. Naopak hlásíme se přitom k onomu lidovému, naším lidem připravovanému i uskutečněnému 28. říjnu, o nějž však naše i cizí buržoasie náš lid tehdy oloupila…

Zdeněk Nejedlý, 26. října 1952