KSČM

Richard Grassl žije ve státě Washington. Poprvé přicestoval na Kubu v roce 1997 na pracovní

konferenci mezi USA a Kubou v Havaně a několikrát se tam vrátil, naposledy v srpnu 2018. Richardova manželka je Kubánka. Návštěvy u její rodiny mu umožnily vidět Kubu úplně jinak, než ji viděla většina severoamerických návštěvníků. Tom Whitney z výboru organizace Nechte Kubu žít z (amerického) státu Maine a stálý dopisovatel listu People’s World (týdeník KS USA; pozn. překl.) využil jeho neobvyklého pohledu a analýzy a položil mu pár otázek.

Tom Whitney: Mnoho lidí v naší zemi má podle všeho obavy z toho, co se děje kolem nich, z dění ve světě ne až tak moc. Je tomu tak i na Kubě?

Richard Grassl: Kubánci se rozhodně obávají toho, co se děje ve světě. Politická atmosféra má vliv na ekonomické vztahy s jejich obchodními partnery a může nakonec zasáhnout do vyváženosti plateb jejich věřitelům.

V co lidé doufají ve svém životě a v co pro svou zemi?  

Lidé doufají, že převáží mír a že vliv jejich země ve světě i nadále poroste. Chtějí jídlo, příbytek a ošacení, jež přiměřeně zmírní nedostatky a nejistotu, jež existují, když dovoz nestačí na řešení potíží, vzniklých americkou blokádou.

Na co si v každodenním životě stěžují nejvíc?

Bojí se cen a dostupnosti masa, mléčných produktů, rajčat, cibule a další zeleniny potřebné k vyvážené výživné dietě. Přídělová karta potřeby rodiny každý měsíc neuhradí. Jednorázový příjem nestačí k uhrazení výdajů na stavební materiál k opravám domácností a výměnám domácích spotřebičů a bytů a jsou nutné peníze od příbuzných, žijících v jiných zemích. Přesto se Kubánci o to málo, co mají, dělí se spoluobčany, kteří jsou v nouzi.

Mají náladu na politiku? Kde získávají informace?

Kubánci věnují politice velkou pozornost. Informace mají z televize, rozhlasu, tištěných novin, sociálních sdělovacích prostředků i ze světa kolem sebe. Očekávání Spojených států byla značná, když byly v prosinci 2014 obnoveny diplomatické vztahy, ale teď se zmenšují. Ale Kubánci si zachovali smysl pro identitu a zaměřují se na to, co je dostalo tam, kde jsou. Trumpovy krátkozraké pokusy mařit zlepšování politických a obchodních vztahů v žádném případě nevedly k bezdomovectví a žebrání v havanských ulicích. Zesílení blokády kvůli tyranizování obchodních partnerů důvěrou a rozhodností Kubánců neotřáslo. Je fakt, že nedávné hlasování Valného shromáždění OSN (189-2-0) na podporu kubánské rezoluce proti blokádě ukazuje, nakolik jsou USA ve světě izolované.

V televizním programu „Mesa Redonda“ (Kulatý stůl) poskytují profesoři, uznávaní novináři a vládní činovníci podrobnou politickou analýzu zahraničních zpráv, domácí politiky i místních událostí. Na tiskové konferenci v Havaně například uvedl ministr zahraničí Bruno Rodriguez Parrilla: „Na Kubě není prostor ke vměšování cizí mocnosti, teď ani nikdy v budoucnosti.“ Lidé mluví o potřebě zlepšit svoz odpadků, veřejnou dopravu. Stěžují si na dlouhé fronty na vládních úřadech a na výdaje k žití atd. všechna tato témata mají politický podtext, jenž nelze oddělit od toho, co jsem právě řekl.“

Vadí  politický vývoj v zámoří Kubáncům, se kterými jste hovořil? Identifikují se s latinskoamerickými zeměmi?

Po vítězství revoluce a následných pokusech USA odříznout Kubu od světa dala kubánská vláda zahraniční police značnou prioritu. Kubánci mají ve velké úctě Huga Chaveze, Evo Moralese, Daniela Ortegu, Nicholase Madura i další předáky, kteří se hlásí k revolučním změnám, jež by jejich země učinily nezávislejšími a svrchovanými. Ekonomické, kulturní a politické vazby byly základem k překonání staletí vykořisťování a drancování imperialistickými národy. [Ve Venezuele sídlící televizní síť] TeleSur je prvotním zdrojem informací a zpráv o Latinské Americe, a Kubánci se silně ztotožňují s TeleSurem. Podle mého názoru další formace, jako Bolivarská aliance národů Latinské Ameriky (ALBA), Svaz jihoamerických národů (UNASUR), Společný trh Jihu (Mercosur) a Společenství států Latinské Ameriky a Karibiku (CELAC) ilustrují nezbytnost spolupráce a kolektivnosti pro společné dobro.

Během „zvláštního období“ bezprostředně po pádu Sovětského svazu a dalších obchodních partnerů Kuby v 90. letech utrpěla infrastruktura a doprava, a dodávky základního zboží byly také nedostatečné. Čeho byl kritický nedostatek a jaký to mělo trvalý dopad na život a postoje lidí?

Na Kubě nikdo nehladoví ani není ponechán bez péče, v utrpení. Kubánská vláda vydává 51 procent svého příjmu na vzdělání a zdravotní péči a 25 procent na programy jako sociální zabezpečení, bydlení starých lidí a každodenní péče o děti. Nadšení Kubánců ani návštěvníků Kuby neoslabují problémy jako výmoly na ulicích, prasklé vodní potrubí, nedostačující doprava, nedostatek stavebního materiálu a zpožděný svoz odpadků. I když mohou mít nedostatek finančních (i jiných) prostředků, nechybí tu politická vůle ani odhodlání úřadů či obyvatel o těchto obavách a problémech hovořit a řešit je.

Co byste řekl o konzumních touhách Kubánců?

Konzumní touhy, symptom individualismu, vycházejí z nedostatečného vzdělání a z chybějícího uvědomění. Tenhle problém je dost zmírněný přístupem ke všeobecnému bezplatnému vzdělání a zdravotní péče. Jak podotýkal Fidel, lepší svět si musíte představovat ještě předtím, než bude existovat. Z toho, co jsem viděl, lidé každého věku a povahy jsou aktivní na ulicích, náměstích a čtvrtích, kde podnikají, nakupují a prodávají zboží, opravují si domovy, cestují do práce a z práce. A účastní se diskuse o reformě ústavy. Hrdost a nadšení, vštěpované mladým lidem tzv. Generací stého výročí, (kulturní skupina z revolučního období; pozn. překl.) je vidět na tričkách s nápisem „No Mas Bloqueo“ (Už nikdy blokádu).

Vedení na Kubě se změnilo, jsou zapojeni mladí lidé, více žen a Afrokubánci. Jak se Kubánci dívají na starší generaci revolučních předáků?

Starší generace předává štafetu mladším, energičtějším kádrům. Vzhledem k dlouholetému působení mnoha revolučních vůdců mnoho lidí jejich úspěchy dobře zná. Fidel byl legendou své doby. Jejich lidskost a skromnost zastíní jakýkoli možný odstup, jak lidé stojí před novými problémy. Paměť Kubánců je stále přiživována na shromážděních, kdy jsou vzpomínána historická data. To vede k tomu, že události jsou vnímány jako následování příkladu jejich předchůdců. Například nový kubánský prezident, Miguel Diaz-Canel, uchopil otěže vlády upřímně a účelně. A to, jak sáhl po přátelích a spojencích, vliv Kuby ve světě posílilo.

Bez Fidela už to není ono. Přesto je stále tady. Kubánci se zajímají o výsledky a o to, jak může vláda zlepšit jejich život a překonat potíže s jejich severním sousedem.

Američané a Kubánci jsou spolu svázaní po celé generace, v dobrém i zlém. Co si myslí o Spojených státech?  

Mnohokrát jsem slyšel Kubánce na ulici vyslovit „Estados Unidos“ (Spojené státy) vez náznaku nenávisti či hněvu. Úcta, již Kubánci prokazují dělnické třídě a americkým turistům, zakrývá možné rozdíly. Blízkost našich dvou národů dává jedinečnou příležitost k vedení diskuse s vyhlídkou na zlepšení vztahů.

Jak jsem tu cestoval taxíkem, viděl jsem, že lidé, místa a věci jako památky a budovy se možná změnily, ale Kubánci zůstávají stejní. Nechovají zášť vůči „Amerikánům“ na účet politiky, jazyka nebo kulturních rozdílů. Úcta, již Kubánci prokazují dělnické třídě a americkým turistům, způsobila, že se cítím vítaný, dokonce i u těch, kteří mě neznají.

Proč chtějí Kubánci migrovat?

Ekonomická nutnost se zdá být převažujícím důvodem, že se Kubánci sbalí a hledají uplatnění v jiné zemi. Se shovívavějšími migračními předpisy jsou vítáni zpět ve vlasti a dělí se o zkušenosti s rodinou a přáteli.

A co rasové předsudky mezi Kubánci?

Rasové předsudky nemají na Kubě místo.

Pro Kubánce není charakteristické, že by zrazovali ideály nově příchozích, kteří pomáhají budovat společnost založenou na důstojnosti, solidaritě, jednotě a dobru pro všechny.  

Co víte o tom, jak Kubánci smýšlejí o navržených ústavních změnách?

V rozhovoru o reformním procesu na Kubě jeden kubánský přítel konstatoval: „Kuba je Titanic, zmítaný mořem.“ I když od „zvláštního období“ z 90. let přetrvává mnoho problémů, Kubánci přežili ekonomickou ránu díky síle vůle a inteligence, pod revolučním vedením. Nechybí tu opovržení vůči Trumpově vyhrožování, že použije Monroovu doktrínu a vyvlastní osud Amerik a zničí kubánskou svrchovanost imperialistickou akcí, založenou na nenávisti, lačnosti a odvetě.

Tváří v tvář ekonomickým potížím se kubánští občané nahrnuli na pracoviště, do škol a do veřejných institucí, aby diskutovali o změnách v ústavě. V tomhle prostředí jsem odešel s pocitem uspokojení, že funguje první zákon, obsažený v preambuli Ústavy Kubánské republiky. Je od Jose Martího. Říká, že plná důstojnost všech lidí a právní, kulturní a etický zdroj kubánského vzdoru vůči zahraničnímu vměšování je totéž.

Co si Kubánci myslí o svém novém prezidentovi, Miguelu Diaz-Canelovi?

Když jsem se na to ptal v jedné rodině, zeptali se mne, co si myslím o Donaldu Trumpovi. Rozhovor vyšel do ztracena. Já si myslím, že je příliš brzy nějak soudit. Nemáme morální právo určovat, co si Kubánci myslí o své vládě či vedení. Kubánci dokážou vyřešit problémy jako dostupnost potravin, odpovídající bydlení, řádná zdravotní péče, dobré vzdělání, přístup ke kultuře a normalizace vztahů. Můžeme se od nich poučit jen když budeme rozvíjet schopnost naslouchat, což je nejlepší způsob, jak si získat jejich úctu.

Do jaké míry se představy Kubánců o prosperitě ve Spojených státech i jinde přenášejí do nespokojenosti s jejich vlastním osudem?

Nejlepší odpovědí na tuhle otázku je koupit si lístek a Kubu navštívit. Poučíte se rovnou u zdroje.