KSČM

Hlavní problém křesla

Je třeba opravdu velké míry nevšímavosti, abychom nepostřehli, jak výrazně se v poslední době mění atmosféra v Evropě.

   Není to zase tak dávno, co hlavní starostí bylo, o které země Unii co nejdříve rozšířit, abychom na nikoho nezapomněli. Rozšiřovalo se jako o závod, aniž by byly zpevněny základy toho, co už stojí.

   To, co bylo ve skutečnosti jen stále rychlejším útěkem před nestabilitou, vyvrcholilo v létě roku 2014 podepsáním asociační dohody s Ukrajinou. Už to pomalu vypadalo, že v prostoru mezi Gibraltarem a Krymem nebude do Evropy patřit snad jedině Srbsko.

   Uvnitř rychle expandující Unie přitom zůstávaly problémy neřešeny. Ani třináct „ozdravných“ balíčků mezi lety 2010 až 2016 nevyřešilo problém zrychlujícího se úpadku Řecka. Ani po třech letech utajovaného jednání se nepodařilo najít oboustranně přijatelný základ pro další vývoj obchodních vztahů s USA. A po téměř dvou letech  intenzivního dohadování o migračních kvótách nevznikl v této věci ani náznak konsensu. 

   Bezradnost tentokrát vykrystalizovala v podobě hledání užších vztahů s Tureckem. To se škaredě vymstilo a Ankara dnes s velkým gustem a zcela bez obav zpochybňuje snad všechny tak hlasitě deklarované evropské hodnoty.

   Po šoku z Brexitu se každé další volby i referenda stávají kritickým testem udržitelnosti i toho, čeho se dosáhnout podařilo. Snad jen s výjimkou Lucemburska dnes prakticky neexistuje členská země, v níž by blížící se volby nevyvolávaly starosti a obavy.  

   I pokud to tentokrát ještě dopadne dobře, riziko vážných komplikací po každých dalších volbách se tím ani v nejmenším nesnižuje.

   Co se v této situaci, která se může velice rychle stát pro EU kritickou, děje v Bruselu? Je zde živěji než obvykle. S velkým nasazením a s dech beroucí energií se horečně řeší problém přerozdělení křesel do druhé poloviny funkčního období.

Oskar Krejčí: Španělskou inkvizici nikdo nečeká

Z Evropské unie se stává „pevnost Evropa“. To samo o sobě není dobře. Ještě horší by ale mohlo být, kdyby se změnila na „vězení Evropa“, varuje politolog Oskar Krejčí.

PZ: Na semináři SPaS, tedy Spojenectví práce a solidarity, jste koncem týdne prohlásil, že nelze prognózovat zahraničněpolitické chování nového amerického prezidenta. Že je nutné s hodnocením počkat standardních sto dní. Už dnes se ale každý den vrší stále nové a nové odhady budoucí politiky Donalda Trumpa. Jak byste vysvětlil tento rozpor mezi vaší opatrností a často jednoznačnými soudy některých vašich kolegů-politologů?  

Začnu trochu zeširoka. Bloomberg, to je americká finanční a informační společnost, zveřejnil před několika dny zprávu ze své listopadové ankety mezi 146 ekonomy. Z výsledků vyplývá, že největší riziko v mezinárodních vztazích pro příští rok vidí dotazovaní ekonomové v evropských volbách (cca 85 %). Pak následuje obava ze zahraniční politiky nového prezidenta USA Donalda Trumpa; přibližně o dvacet procentních bodů menší obavy mají respondenti ze zahraniční politiky Vladimíra Putina. Pozoruhodně malou obavu dávají najevo ze změn v Číně (pod 20 %).

Většina takových soudů více odráží náladu v médiích než povahu mezinárodní politiky. Myslím, že v případě Donalda Trumpa ani on sám nemůže dnes říci, jak bude zahraniční politika USA vypadat. V první období bude linie této politiky vektorem vzniklým z různých vnitrostátních tlaků – působení složité byrokracie ministerstev zahraničí, obrany a obchodu plus zpravodajských služeb, ale i kompromisů uvnitř republikánské strany a vlivových skupin v Kongresu. Teprve potom by mohla nastoupit reakce na zahraničněpolitické problémy a povahu globalizace. Až časem se ukáže, kdo a co je nejdůležitější při formování zahraniční politiky Spojených států – a zda to vůbec bude prezident. A zda dobrá předsevzetí neumřou s prvními problémy, jak tomu bylo v případě Baracka Obamy a Johna Kerryho. Nejnovější informace o tom, že by Trumpovým ministrem zahraničí měl být Rex Tillerson, šéf ropného gigantu Exxon Mobil, dává zmíněné anketě specifický význam. Je však také zatím rozporuplným signálem: bude se Tillerson chovat jako oligarcha sledující úzkoprsé podnikatelské zájmy, nebo se stane reprezentantem moderního pojetí bezpečnosti založené na vizi vzájemné ekonomické závislosti?

PZ: Chcete říci, že se ekonomové v anketě, kterou zmiňujete, mýlí? Že nás například příští rok nečeká drama v podobě evropských voleb? 

Ano i ne. Vzpomeňte, jak mnozí ekonomové očekávali, že Brexit přivede Velkou Británii div ne do katastrofy. Nebo jak chaoticky reagují finanční trhy na politické impulzy – jejich chování lépe osvětlí teorie davu než ekonomické modely. V případě zmíněné ankety se především jedná o reakci na chybné představení a prognózování velké série letošních voleb a referend nejdůležitějšími sdělovacími prostředky. Mám na mysli volby v Rusku, ve Spojených státech, v Rakousku, ale i první kolo republikánských primárek ve Francii, referendum v Nizozemsku o asociační dohodě s Ukrajinou, zmíněné referendum o Brexitu v Británii a nedávné referendum o změně ústavy v Itálii. Ve všech zmíněných případech selhaly výzkumy veřejného mínění. Ostudné a zavádějící bylo i tendenční smíchání zpráv a komentářů západních mainstreamových médií.

Oskar Krejčí: Trapná protiruská "strategická komunikace" 

V případě zmíněné ankety mezi ekonomy výsledky ale odrážejí i skutečný problém. Příští rok nás čekají volby v Německu, ve Francii a pravděpodobně i v Itálii. Chcete-li něco zásadního v Evropské unii změnit, nestačí razantní výroky politiků z Visegrádské čtyřky. Státníky v geopolitickém jádru Unie, tedy v Berlíně a v Paříži, nechávají ony výroky chladnými. Chování státníků v geopolitickém jádru Unie mohou změnit jen zmíněné volby. Tím, že ony státníky vymění. A tak posunou osud EU jako celku.
 
PZ: Mluvíte o geopolitickém jádru Evropské unie. Co tím myslíte? 

Evropská unie bývá někdy vnímána jako postmoderní mezinárodní organizace, která není v zajetí tradičních mocenských zájmů. Na tomto podkladě Unie dokonce získala v roce 2012 Nobelovu cenu míru. Odstranila prý války, hlavně ty mezi Německem a Francií. Iluze demokracie nadřazené mocenským zákonitostem je posilována procedurami, jako je hlasování v komisích či subkomisích o tématech typu, jako je název pomazánkového másla. Jenže když dojde na zásadní problémy, například dluh Řecka či Kypru nebo migrační politika, napřed se musejí dohodnout Berlín a Paříž, než jsou přizváni na jednání další. Nemluvě o převratu na Ukrajině a následných minských jednáních, kdy si do rozhodování nechávají Berlín a Paříž mluvit z Washingtonu, ale Evropská unie je dobrá jen na následné podpůrné sankce. Nebo jinak – když vystoupí z Unie Velká Británie, EU se otřese a jede se dál. Kdyby odešla Francie nebo Německo, Evropská unie by skončila a muselo by se začít znovu.

Vlastní zahraniční a bezpečnostní politika Evropské unie je zbytková záležitost: společná politika existuje pouze tam, kde jednotný postoj nepřekáží zájmům těch členských zemí, které můžeme postaru označit za mocnosti. Když se některý z unijních států-mocností rozhodl bombardovat Jugoslávii nebo se podílet se na útoku na Irák či Libyi, nikdo v Evropské unii mu v tom nedokázal zabránit. Na druhé straně mezinárodní organizace sjednocující velkou část Evropy by asi v současném světě těžko mohla fungovat bez funkční zahraniční a bezpečnostní politiky. K zajištění existence opravdu nestačí schopnost rozhodovat o pomazánkovém másle…

PZ: Přesto ale Evropská unie žije!

Protože se Evropa – přesněji část Evropy – integruje po dvou vzájemně se doplňujících liniích: převážně ekonomicko-politické sjednocování v Evropské unii plus vojensko-politická integrace v Severoatlantické alianci. Jde o dva sloupy jednoho integračního procesu. Od samotného počátku. Stejní lidé, kteří stáli u kolébky dnešní Evropské unie, zakládali či spoluzakládali NATO. Většina z nejdůležitějších západoevropských státníků, kteří se jeden den účastní summitu Evropské unie, potká se další den i na summitu NATO. Každá z těchto dvou organizací má v současnosti 28 členů, z nich 22 je společných – počítáno zatím včetně Velké Británie.

PZ: Všiml jsem si, že v letošním, pátém vydání vaší knihy Geopolitika středoevropského prostoru, ale i v pátém vydání Mezinárodní politiky, jste výrazně upravil svůj názor na Evropskou unii a píšete o „EU/NATO“. Nezdá se mi však, že by toto vaše pojetí získalo mnoho příznivců. I na semináři Quo vadis, Evropo?, který v Poslanecké sněmovně nedávno uspořádal Institut slovanských strategických studií, s vámi někteří řečníci nesouhlasili.  

To máte pravdu. A nejen akademičtí kolegové. Řekl bych, že například i ruská zahraniční politika se dlouhou dobu snažila rozlišovat mezi Evropskou unií a NATO. A často se dožila zklamání. Tento týden proběhlo zasedání ministrů zahraničních věcí EU/NATO. Generální tajemník aliance Jens Stoltenberg ještě před začátkem jednání uvedl, že Evropská unie a NATO potvrdí přes 40 konkrétních bodů pro vzájemnou spolupráci v sedmi širších oblastech. Probíhá institucionalizace propojování, které dosud bylo v řadě ohledů neformální. Tím přebírá Evropská unie větší spoluzodpovědnost za důsledky jednání NATO. To se týká i neutrálních států, jako je Švédsko, Finsko či Rakousko. Zdá se, že nejen v případě Baracka Obamy se výbor pro udělování Nobelových cen míru unáhlil.

Institucionalizace vztahů Evropské unie a NATO „na shodných hodnotách“ začala v roce 2001. O rok později byla přijata deklarace EU-NATO o evropské bezpečnostní a obranné politice (ESDP). Program nazývaný „Berlín Plus“ byl schválen v roce 2003 a stanovil zásady pomoci NATO v operacích Unie, do nichž není Aliance zapojena jako celek. O posílení spoluprací těchto dvou organizací jednali i některé následné summity – hlavně lisabonský v roce 2010 a letošní ve Varšavě. 

PZ: Proč taková urychlení toho, co jste nazval „institucionalizací vztahů EU-NATO“ probíhá právě nyní?

Asi bylo vše chystáno za zavřenými dveřmi dlouho, teď ale se objevila nutnost přejít k rázným činům. Podle Stoltenberga je upevnění spolupráce EU-NATO nejlepší odpovědí na pochyby o budoucnosti transatlantických bezpečnostních vztahů. Myslí tím odstranění obav z některých předvolebních výroků Donalda Trumpa. Navíc po Brexitu význam institucionálního propojení EU/NATO vzrostl. Přinejmenším pro některé politiky ve státech s anglosaskou politickou kulturou, kteří si chtějí zachovat vliv na zahraniční a bezpečnostní politiku Unie i po odchodu Velké Británie z EU. A pak je tu důležité jižní křídlo Aliance, které je nutné upevnit i po zkomplikování vztahů Evropské unie s Tureckem.

PZ: Pokládáte rozhodnutí o další institucionalizaci vztahů EU-NATO za důležitá?

Z hlediska zahraniční politiky jsou asi významnější než umrtvená TTIP, smlouva o transatlantickém obchodním a investičním partnerství. Příznačné je, že TTIP hrozilo složité a velmi riskantní veřejné hlasování, zatímco dohody o institucionálním propojení EU/NATO se prostě zrealizují. Důležité je to vše ale i z jiného důvodu. Atmosféra na Západě se mění a změny probíhají v celém prostoru politického života. Nejde jen o dohody ministrů zahraničí a obrany v EU/NATO. V Česku na ministerstvu vnitra vzniká odbor pro hlídání pravdomluvnosti, vojenská rozvědka by měla mít přehled o dění na internetu, přes Česko budou volně poletovat drony armády USA... Kontrola nad občanskou společností se pomalu, ale jistě zvětšuje. Děje se tak, aniž si ministři či vlády přijímající jednotlivá dílčí rozhodnutí uvědomují komplexní důsledky. Inu, jak moudře praví Monty Python, „španělskou inkvizici nikdo nečeká“. 

PZ: To, co říkáte, zavání konspirační teorií. U někoho může vzniknout pocit, že se od realistické analýzy přesouváte k literární tvořivosti.

To vše, o čem mluvím, je proces, který doprovází oligarchizaci západní společnosti, což je transformace, která má hlubší kořeny než jednání ministrů. A vůbec nesouvisí s nějakou ruskou nebo čínskou hrozbou. Pokud jde o fabulaci, máte trochu pravdu. Ale znovu opakuji, že rozpravy o hrozících problémech jsou jedním z mála obranných mechanismů – vědění snižuje riziko. Jenže sama diskuse nebezpečí neodstraňuje. Problém je, že z Evropské unie se stává „pevnost Evropa“. To samo o sobě není dobře. Ještě horší by ale mohlo být, kdyby se změnila na „vězení Evropa“.

KSČM v mediích - NEPROPÁSNĚTE !

místopředseda ÚV KSČM J. Skála bude ve čtvrtek 08. 12. hostem pořadu internetového Svobodného rádia. Pořad vysílá alternativní internetové Svobodné rádio od 19.00 hod. do 21.00 hod. Od 20.00 hodin budou probíhat telefonické dotazy diváků.

Rádio naladíte přes internetovou webovou stránku zde: http://svobodne-radio.cz

Jsme solidární

Po několikaměsíční přestávce, kdy už to začínalo vypadat, že evropští politici dostávají rozum, opět zesilují výčitky vůči zemím střední Evropy a také proti  nám. Jsme prý málo solidární.

   Přitom lze snadno prokázat, že Česká republika patří k těm vůbec nejsolidárnějším v celé Evropě.

   Jak před pár dny potvrdila vládní studie, firmy se sídlem západně od našich hranic si od nás odvádějí výnosy, které jsou výrazně vyšší, než odpovídá běžným evropským standardům.

   Více než z nás dokáží korporace vytěžit už jedině z Lucemburska a Irska. To jsou ovšem vyhlášení daňoví kouzelníci, kteří bohatě odměňují dokonce i výrobu a prodej, jež se u nich vůbec nekonají.

   Aby mohli být velcí investoři štědře obdarováni také u nás a aby přitom peníze nepochyběly, skládají se na vzniklé manko naši živnostníci a menší firmy skrze elektronicky evidované tržby.

   Nic proti tomu, někdo státní pokladnu naplnit musí. Při značném nepoměru mezi tím, co si ze země vyvezou ti velcí, a na co se poskládají ti malí, by ovšem trvalo desítky let, než se do státní pokladny dostane to, co od nás každým rokem odplyne.

   Naštěstí v tom nejsou domácí malí a střední podnikatelé sami. Na pomoc jim přispěchali spotřebitelé a celé domácnosti. Nepřímé daně rostly u nás za posledních deset let ze všeho nejrychleji a před DPH se  nikam neuteče.

   Škoda, že evropští politici nechtějí o těchto formách solidarity malých s velkými nic vědět. Třeba by nad námi nebyli tak hluboce mravně rozhořčeni.

Nové tendence směřování politiky anebo jen populismus?

Americký daňový sen

Spojené státy absolvovaly svobodnou volbu prezidenta. Na vybranou měly mezi elegantní ženou, které mezi jejími proprietami chyběl snad už jenom atomový kufřík, a miliardářem, který se netajil svým odporem k bankéřům.

   Zatím to vypadá, že zvítězil odpůrce finančního establishmentu. Na klíčová místa ekonomických ministrů se chystá dosadit bankéře největších finančních domů. Kdo jiný by měl mít potřebné know how, jak bojovat proti velkým financím, které vytvářejí bubliny, co ruinují ekonomiku.

   Daně firmám hodlá Donald Trump snížit z 35% na pouhých 15%. To by samo o sobě nemuselo znamenat pro federální rozpočet žádnou zvláštní katastrofu. Už teď přinášejí firmy včetně největších světových korporací do federálního rozpočtu jen 9% jeho celkových příjmů.

   Zajímavější bude sledovat, zda bude tento výpadek vyrovnán vyšším zdaněním středních vrstev, jejichž kritická situace Trumpa do prezidentského křesla vynesla, anebo se daně razantně sníží všem.

   V tom druhém případě se naplní americký daňový sen, tak jak ho známe z dob před první světovou válkou. Daňové odvody tehdy představovaly dokonce méně než 10% národního důchodu.

   Je historicky ověřeno, že i s odvody ve výši 7 až 8% lze pokrýt základní funkce státu. Je z nich možno financovat armádu, policii a soudnictví. Vše ostatní včetně nákladů na vzdělání, zdravotnictví a zabezpečení v nouzi si každý hradí sám.

  Americký prezident Roosevelt je autorem výroku: „Daň je poplatek, který odvádíme za možnost žít civilizovaně. Někteří lidé by chtěli mít civilizaci se slevou.“

   Historie učí také to, že taková sleva nebyla nikdy zadarmo. Velká hospodářská krize a světové války vedly k zavedení progresivních daní, což umožnilo mimo jiné vzestup středním vrstvám.

   Je otázka, do jaké reality se americká společnost vzbudí z daňového snu, do kterého se ji chystá ukolébat Donald Trump.

Nejde jen o platy řidičů

Platy řidičů kamionů se staly natolik významné, že se k této otázce vyjádřil při návštěvě Prahy i francouzský prezident.

   Jde o problém, který už delší dobu budí vášně. Evropské instituce prosazují, aby pracovníci z různých zemí dostávali za stejnou práci ve stejné zemi stejnou mzdu. Naši dopravci ovšem tvrdí, že pokud by měli svým řidičům platit německé nebo francouzské mzdy, rychle by zbankrotovali.

   Proč se spor vyhrotil právě v případě dálkových řidičů? Protože kvůli povaze své práce jsou jednou z profesí, u které je zvlášť dobře patrné, v nakolik odlišných světech žijí lidé v rámci formálně sjednocené Evropy. Na řidičích kamionů je názorně vidět, jak jsou na tom ti, kdo pracují za východní mzdy, ale měli by vyžít za západní ceny. Velká část ostatních našich pracujících je před podobným šokem chráněna díky tomu, že na Západ nevyjíždějí po vlastní ose ani na dovolenou.

   Jestliže budeme prohlašovat, že laciná práce je naší výraznou komparativní výhodou, měli bychom zároveň mít odvahu říci, že naši lidé nemají na Západě co dělat.

   Pracovníci, kteří jsou do zemí bývalé západní Evropy vysíláni našimi firmami, jsou svým způsobem tak trochu posledními vzdálenými potomky Tuzexu. Mají přístup k západnímu zboží za zvýhodněných podmínek. I když na svém dočasném pracovišti v cizině pobírají zpravidla nižší mzdu než tamější místní, vydělají si více a mají větší výběr, než kdyby zůstali pracovat doma.

   Jak problém řidičů kamionů, tak vysílaných pracovníků obecně nebude možno uspokojivě vyřešit, dokud se nezačnou průměrné platy na východě a západě Evropy skutečně sbíhat. Zatím doháníme Západ více v produktivitě práce než v průměrných výdělcích.   

   Snad nenapadne francouzského prezidenta urychlit proces mzdové konvergence tím, že se vysloví pro snížení platů francouzských řidičů kamiónů.

Vše pro ty nejmenší

Stalo se módou ve světě i u nás, že ti, kdo hájí zájmy především velkých investorů a mamutích firem, zaklínají se prospěchem malých a středních podniků.

   V evropském měřítku rozčeřily toto téma připravované smlouvy o obchodování mezi kontinenty. V těchto smlouvách se zdůrazňuje, že zjednodušení obchodu a odstraňování obchodních bariér pomůže především malým a středním firmám, které ve svém souhrnu zaměstnávají největší počet pracovníků.

   V konfrontaci s fakty podobná tvrzení neobstojí. Ve všech zemích Evropské unie máme dnes dohromady téměř 21 milionů malých a středních podniků. Devět z deseti z nich vykazují méně než deset zaměstnanců. Je pravda, že právě ony zaměstnávají zdaleka nejvíce lidí.

   Problém je v tom, že jen necelá tři procenta malých a středních firem vyváží své zboží a poskytuje své služby mimo Evropskou unii.

Proto není divu, že si jich smlouvy o obchodu a investicích prakticky nevšímají a jejich problémy neřeší.

   Tyto smlouvy však velice pečlivě ošetřují zájmy obrovských korporací a velkých investorů. Jejich nejcitlivější části se týkají zřizování nových soudních instancí, které mají obchodníkům umožňovat vést efektivněji spory s jednotlivými státy. Která drobná firma do deseti pracovníků bude nákladné soudní pře proti celým zemím využívat?

   Pro malé a střední firmy jako celek nebude znamenat případné uzavření podobných obchodních smluv žádnou přelomovou šanci. Konkurence ze strany firemních gigantů spíše zesílí, v roli subdodavatelů se vyjednávací pozice drobných nijak nezlepší a zlomek těch, kteří vyvážejí mimo EU, jen stěží vzroste nějak výrazněji.

   O to častěji uslyšíme, jak se právě na ty drobné a střední pamatuje a co všechno se pro ně dělá. Jak jinak prosadit zájmy těch skutečně bohatých?

Otazníky

Jak informoval v televizi ministr obrany Martin Stropnický (ANO),

Rusko utrácí neuvěřitelné částky na dezinformační kampaň.

   Ano, je pravděpodobné, že také Rusko investuje do různých kampaní. Byl by zázrak, kdyby celosvětově tvořilo výjimku. 

   Přesto zůstávají určité otazníky. Vloni Rusko zaplatilo za nový čistě  útočný vojenský arzenál v přepočtu 91 miliard dolarů. Spojené státy v témže roce vydaly na ryze obranné účely 595 miliard dolarů, tedy zhruba šestkrát tolik. Po šedesáti miliardách vydaly na svoji obranu Francie a Velká Británie, za dalších téměř padesát miliard se rozhodlo bránit Německo.

   Naši největší spojenci tedy vydali na čistě defenzivní účely více než osmkrát více prostředků, než kolik si mohlo dovolit dát Rusko na své ryze agresivní cíle.

   Každého soudného útočníka by takový nepoměr dokázal odradit. Rusko, které je evidentně slabší, však ještě ke všemu vyzývavě  provokuje svojí propagandou.

   V tomto bodě bychom se měli vážně zamyslet. Není vlastně špatná taktika, když proti ruským lžím a nenávisti nabízejí naše média jen čistou pravdu a nic než lásku? Sami přece vidíme, že pravda a láska si bez pomoci ministerstva vnitra se lží prostě neporadí. Fungování nového útvaru na vnitru, který bude manipulace odhalovat, nebude rozhodně zadarmo.

   Nebylo by pragmatičtější odpovědět na drsnou výzvu drsnou záplatou a trochu pozměnit učební osnovy na našich fakultách mediálních studií? Zatím vychovávají pracovníky médií, kteří jsou schopni pouze pečlivé vyváženosti, věcné nestrannosti a přísné objektivity. Vidíme to den co den. Vůči cizí manipulaci jsou pak zcela bezbranní. Co je takhle naučit, jak se vyrábí jednostranná propaganda, jak se překrucují fakta a jak se dělá hlupák z diváka, čtenáře či posluchače?   

   Byli by pak schopni postavit se proti sebezáludnější manipulaci a my bychom ještě ušetřili pěkných pár miliónů na vnitru.

KSČM v mediích - NEPROPÁSNĚTE !

Místopředseda ÚV KSČM J. Skála bude v sobotu 03. 12. hostem pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty. Dalšími hosty budou P. Robejšek, zakladatel nové politické strany Realisté a politolog, R. Kostřica, poslanec PS PČR za TOP 09 a M. Kolovratník, poslanec PS PČR za ANO. Tématem budou „opakované volby rakouského prezidenta“.

Pořad vysílá ČRo Plus od 18.05 hod.