Vzdělání podle plánu

V roce 2000 přijala Evropská rada na svém zasedání v Lisabonu takzvanou Lisabonskou strategii. Jejím cílem bylo

učinit do roku 2000 z Evropské unie “nejdynamičtější a nejkonkurenceschopnější ekonomiku světa”.

   Zadání se splnit nepodařilo, a proto Evropská komise vypracovala nový plán na posílení konkurenceschopnosti Unie do roku 2020.

   Je v něm mimo jiné obsažen cíl snížit v celoevropském měřítku míru nedokončeného vzdělání pod deset procent a zvýšit podíl vysokoškoláků ve věkové kohortě třicetiletých na nejméně čtyřicet procent.

   Jistě není problém příslušným tlakem na vzdělávací instituce dosáhnout a třeba i překročit oba stanovené cíle. Otázka ovšem je, jak se to v ekonomice odrazí.

   Srovnáním bývalých západních a východních zemí snadno zjistíme, že přímá vazba mezi mírou vzdělanosti populace a ekonomickou výkonností země neexistuje.

   Země bývalého Západu (s výjimkou Portugalska) vykazují vyšší produktivitu práce ve srovnání s nově přistoupivšími členy, a to bez ohledu na podíl vysokoškoláků v populaci. Nově přistoupivší země bývalého východního bloku vykazují podprůměrnou míru produktivity práce, opět bez ohledu na podíl vysokoškoláků.

   To podporuje hypotézu ekonomky Ilony Švihlíkové, podle níž o ekonomické výkonnosti země rozhoduje v prvé řadě to,

kam ji zařadily do sítě dělby práce velké korporace.

   Země, kterým byla přisouzena úloha montovny, mohou jako na běžícím pásu produkovat i vysokoškoláky, moc platné jim to však nebude. Plán vzdělanosti sice splní, ale ekonomickými tygry se stejně nestanou.

Černý scénář nejen pro Pobaltí

Pobaltí prošlo za poslední čtvrtstoletí obrovskými geopolitickými změnami. Jeho tři republiky nejprve opustily SSSR a ve druhé vlně rozšiřování byly přijaty do NATO. To se tak posunulo o téměř tisíc kilometrů na východ. Alianční vstup do Baltské oblasti označil americký geopolitik George Friedman za "bajonet namířený na Petrohrad". 
A právě toto město hraje velmi důležitou úlohu ve stupňujícím se vojenském napětí mezi Ruskem a NATO. Sídlí tu totiž velitelství Západního vojenského okruhu Ruské armády (ZVO), které zahrnuje Baltskou flotilu a Severní flotilu, dále dvě gardové armády (každá má několik tankových či mechanizovaných divizí), tři výsadkové divize, velký regiment speciálního určení (a také obávaný Specnaz), divizi protivzdušné obrany a řadu dalších útvarů. 
Je to tedy velice silné vojenské uskupení, jehož existence je mj. zdůvodňována faktem, že jednotky NATO se přiblížily k západní hranici Ruska. Aliance argumentuje, že musí chránit své nové členské země, a proto na jejich území zřizuje prapory na rotačním principu. 
NATO tvrdí, že v Pobaltí mají ruská vojska nespornou převahu, Rusové namítají, že mají svá vojska na vlastním území, zatímco Američané a další je dislokovali tisíce kilometrů od svých hranic. Navíc dodávají, že celkově nadále výrazně za USA zaostávají, neboť ruský vojenský rozpočet tvoří asi tak šestinu amerického a že USA mají náskok nejen v kvalitě svých zbraňových systémů, ale také v celkovém počtu pozemních, vzdušných i námořních sil. 
Argumentace obou stran se tak točí v bludném kruhu. 
K tomu se přidružuje americká strategie aktivního odporu proti zemím, které by vojskům USA bránily v přístupu do oblastí považovaných za strategické. A Pobaltí je na jednom z nejvyšších míst. Touto skutečností se intenzivně zabývali experti z týmu globální bezpečnosti pracující v rámci federálního technologického ústavu v Curychu. 
Ti ve svých studiích připomínají, že vojska rychlé reakce NATO jsou budována jako páteř tzv. nástražného drátu na obranu pobaltských zemí proti případné agresi vojsk ZVO. Ale Švýcaři zároveň varují, že v případě skutečné vojenské konfrontace by se vojska NATO – a hlavně pak USA – nemohla omezit jen na obranu pobaltských zemí, ale musela by zasazovat údery i na ruském území. 
Tak by došlo k naplnění tzv. Rogersova plánu starého víc než 30 let, jehož podstatou jsou údery nejen na první, ale na druhé sledy nepřátelských vojsk. Tenkrát to znamenalo údery na území Varšavské smlouvy, jmenovitě v ČSSR, PLR, NDR, MLR a samozřejmě na desítky sovětských divizí v tomto prostoru. Dnes už by to moly být údery sahající třeba až k samotnému Petrohradu. 
Pak by se podle švýcarských expertů NATO dostalo do vážného bezpečnostního dilematu. Jelikož vojska ZVO mají v prostoru výraznou převahu, přešla by do protiofenzívy, velice rychle by obsadila všechny baltské státy a klidně i východní Polsko. 
Pak by se NATO muselo rozhodovat mezi dvěma možnostmi: buď se s tím smířit a ztratit věrohodnost, nebo přejít do protiofenzívy. Ta by znamenala soustředěné a silné údery na velitelská stanoviště, kritickou infrastrukturu a úderné jednotky ZVO ještě na ruském území s cílem přivodit jejich celkový kolaps. 
Jenomže pokud by vojska ZVO byla zatlačena blízko k Petrohradu a pokud by byly velké ztráty a škody ještě na ruském území, pak nelze vyloučit, že ruské velení by se mohlo rozhodnout nasadit jaderné zbraně. Nastal by ten nejčernější scénář, jaký si lze představit. 
Švýcaři tedy varují před tím, že sílící vojenské napětí v Pobaltí by všechny mohlo vrátit o více než třicet let zpět – k tomu, o čem jsme si už mysleli, že to je jen pohřbená minulost. Varují prostě před nechtěnou, ale přitom nevyhnutelnou eskalací s nedozírnými následky. 
Jsou to varování adresovaná generalitě, ale především politickým špičkám obou stran. Najdou se mezi nimi nový Reagan a Gorbačov, kteří by si tváří v tvář dokázali říci, že už toho všeho bylo dost a že je třeba změnit kurs a jít cestou uvolnění napětí? 

I komisaři mají svůj den

Našimi médii proběhla informace o rozhovoru, který poskytl  eurokomisař Günther Oettinger německému deníku Main Post.

Jeho slova byla ve skutečnosti natolik mlhavá, že by bylo předčasné dělat z nich jakékoliv závěry.

   Komisař pro digitální ekonomiku naznačil, že příliv údajně válečných uprchlíků do Německa by se mohl zmírnit, pokud by se výše sociálních dávek pro azylanty v bohatých zemích snížila, zatímco v chudších  zemích EU by vzrostla.

  Potíž s návrhem na harmonizaci sociálních dávek spočívá v tom, že je prakticky neproveditelný. Aby o něm bylo možno alespoň trochu vážně uvažovat, musela by napřed proběhnout mzdová konvergence.

   I když by dnes Německo své dávky pro úspěšné žadatele o azyl snížilo, nesměly by pochopitelně příliš klesnout pod úroveň životního minima v této zemi. Potíž je v tom, že v chudších zemích Evropské unie mnoho zaměstnanců pracuje za mzdu, která se od životního minima v Německu zase tolik neliší.

   Komisař Oettinger může samozřejmě navrhnout, aby v chudších zemích dorovnával rozdíl mezi německými a řekněme bulharskými dávkami pro azylanty přímo Brusel.    

V tom případě se ovšem budou ptát chudí Bulhaři, proč pobírají na sociální podpoře několikanásobně méně než úspěšní žadatelé o azyl. A na dorovnání sociálních dávek všech potřebných Bulharů, Rumunů a dalších na třeba i sníženou německou úroveň Brusel opravdu nemá.

   Úroveň mezd v různých zemích EU se bohužel nesbližuje, takže by bylo ekonomicky nesmyslné a politicky nezodpovědné harmonizovat výši sociálních dávek. 

  Nezbývá než doufat, že digitalizaci ekonomiky rozumí komisař Oettinger přece jen o něco více.

Srpen 1968 pohledem Jiřího Dolejše. Možná budete překvapeni

To, že se komunisté v prosinci 1989 omluvili, a to i osmašedesátníkům a lidem vyhozeným v prověrkách, není jen o nějaké účelové rituální omluvě vynucené okolnostmi. To je právě významný prvek sebereflexe. Jinak by tento kritický postoj nepřešel do programové identity KSČM. V té době byl také zrušen diktát normalizačního „Poučení z krizového vývoje“. Mnozí z tehdy postižených lidí pak do KSČM znovu vstoupili. I proto musí být kritická distance od zneužívání moci co nejautentičtější a trvalá. Jak z důvodů solidarity s neoprávněně postiženými, tak i v zájmu civilizační perspektivy, uvádí mimo jiné k výročí 21. srpna 1968 Jiří Dolejš z KSČM.

Co budete dělat o tomto víkendu? Budete si v noci ze soboty na neděli připomínat výročí okupace Československa? Pamatujete si na něco z onoho dne 21. srpna 1968? V té době jste už byl školákem...

Toto jubileum nelze přehlédnout. Léta 1918, 1938, 1948, ale i 1968 patří ke klíčovým naší historie. Protože příští rok uplyne od srpna 1968 již půl století, těch, kteří tuto událost zažili v dospělém věku, bude už čím dál méně. Já osobně chodil do druhé třídy obecné školy, takže jsem to mohl vnímat jen velmi dětskýma očima. Končily mi školní prázdniny a po návratu do Prahy už stál kousek od naší školy tank s cizími vojáky. Což i dítě pozná, že to není normální situace. Samozřejmě k tomu přišlo nějaké vysvětlení učitelů, diskuse dětí ovlivněné názory jejich rodičů, to vše jsem ale moc nechápal a ani si z toho nějak moc nepamatuji.

Pro ty, kteří ten vojenský vpád vnímali už dospělejším rozumem, to muselo být velice silné. Pro někoho to bylo potvrzení názoru, že žijí v nesvobodě, pro jiné zklamání z chování země, kterou od války vnímali jako naše osvoboditele. A řada lidí se prostě jen bála, co přijde. A dodnes si ty zážitky, zklamání a ambice nepochybně nesou s sebou. Popis čerstvé historie je vždy poznamenán subjektivním prožitkem účastníků. Ale dnes už je možné podívat se na ten složitý společenský proces s větším odstupem. Ostatně na téma roku 1968 bylo napsáno nepřeberně literatury, kterou nepamětníci mohou nastudovat a udělat si názor sami.

Jak byste krátce a výstižně vysvětlil dnešním školákům, o co vlastně v onom srpnu roku 1968 šlo? Já si naopak ze svého dětství pamatuji, jak jsem našla v šuplících rodičů staré noviny z té doby plné skoro až válečných fotek a článků ve smyslu, jak nás naši bratři zklamali. Pozdější „normalizační noviny“ už jaksi vypadaly jinak...

Názory samozřejmě mohou být různé. Antikomunisté o Pražském jaru řeknou, že to byl jen mocenský zápas uvnitř totalitního režimu, dogmatici zase budou dštít oheň a síru na kontrarevoluci zaprodanců a budou vpád vojsk líčit jako svou záchranu. A nepochybně si úslužnou normalizací prodloužili svou mocenskou životnost. Pro spousty pamětníků to bylo násilné zašlápnutí naděje na tolik potřebné změny. Nekomunistická levice v tom viděla pokus o jakési termidorské couvnutí od sovětského státního socialismu k vývoji více evolučnímu. Reformní komunisté usilovali o proměnu k demokratičtější alternativě kapitalismu.

Ano, 60. léta byla jistým probuzením ze stalinské strnulosti. Popularita komunistické strany v té době významně ožila. Pokus o skutečně hlubokou nápravu socialistického projektu měl tehdy podporu velkého množství lidí. A invaze vojsk pak byla ranou jak tomuto pokusu, tak i diskreditací myšlenky socialismu, prohloubila krizi důvěry v naplňování ideálu sociálně spravedlivé společnosti. Být hnán do takového ráje tanky byl zjevný protimluv. Však také srpnové události těžce nesli i mnozí komunisté. Viděli, jak byl zvenčí zlikvidován pokus o sebeočistu a důsledně demokratický socialismus, protože na takové reformy nebyly v Kremlu připraveni.

V chomoutu vnucené poslušnosti byl pak značně sterilizován další vývoj. Politická i ekonomická situace se sice nakonec za tzv. normalizace stabilizovala a rozhodně se už nežilo ve stínu šibenic jako v 50. letech. Chyběla však motivace, a společnost tím značně stagnovala. To Krylovo „misku guláše a zarýglovat vrátka“ vedlo k rezignaci na novou historickou iniciativu a k jakémusi pohodlnému bezčasí. I když i v té době byly vytvářeny určité hodnoty (postavilo se metro, nová sídliště atp.) a lidé nebyli ohroženi ve své existenci, normalizace byla prostě postavená na mocensky tuze dozorovaném monopolu státu strany. Což se potvrdilo, společenský model byl neperspektivní.

Báli se vaši rodiče, že bude válka? Tak třeba moje maminka mne onoho 21. srpna vyzvedávala ze školky s tím, že válka opravdu bude. Není se co divit – všude byli tanky a vojáci... A proto se maminka bála. Nikdo v naší rodině nemohl pochopit, jak vůbec obsazení naší republiky mohli naši tehdejší politici dopustit. Lidé je totiž měli rádi, věřili jim. Navíc informací bylo málo...

Rodiče mne jako malého kluka samozřejmě válkou nestrašili (jaký by to taky mělo smysl?). Samozřejmě nám doma i ve škole řekli držte se od těch vojáků v železných krabicích dál, aby se něco nestalo. Ale v atmosféře napětí mezi Západem a Východem jsme pak už vyrůstali dlouhodobě. O tom, že nějaký magor nakonec ty rakety spustí, se někdy člověku i v noci zdálo. A proto také byla politika uvolnění od helsinské konference až po perestrojku tak přivítána. Kdo by taky chtěl být figurkou na štábních mapách nějakých šílených generálů?

Uvažovat dnes, co se dalo v roce 1968 udělat taktičtěji, nemá moc smysl. Byly snad kádárovské poloreformy v Maďarsku efektivnější? Měli být naši zástupci unesení do Moskvy stateční jako František Kriegl? Mohl něco ještě změnit vysočanský sjezd KSČ? Vše bylo nemilosrdně rámováno tehdejší geopolitickou realitou, mocenskými dohodami o sféře vlivu. A bez změn v samotné Moskvě jako mocenském pilíři celého tehdejšího sovětského bloku nebyly zjevně možné podstatnější demokratické změny ani v jednotlivých státech Varšavské smlouvy. To byl i smysl tzv. Brežněnovy hegemonistické doktríny omezené suverenity,

A bylo to respektováno i Západem. Ostatně tehdejší studentské bouře v Paříži byly také podvázany postoji velmocí Východu a Západu, které držely mocenský status quo. Gaullistická Francie se se studentskými revolucionáři zrovna nemazala a Východ to v podstatě akceptoval. Jak stalinistický Východ, tak kapitalistický Západ o nějaký demokratický socialismus nestály. Za to nepochybně vnímaly, že došlo v Československu (za prezidenta Novotného jsme těmto snahám dlouho vzdorovali) konečně k umístění sovětských vojsk. Kontext rovnováhy sil po kubánské krizi byl prostě určující.

Myslíte si vy osobně, že v té době opravdu politici zklamali? Tehdejšími hrdiny – později to bylo trochu obráceně – byli Alexander Dubček a Josef Smrkovský a dokonce si jejich jména pamatuji z oněch památečních novin ze šuplíku... Koho byste z tehdejších politiků vyzdvihl vy, na koho byste vzpomněl?

Symboly Pražského jara jsou symboly. A ty mají někdy mýtotvornou funkci. Realistickým faktem je, že Dubčekovo vedení tehdy vyjadřovalo mnohé naděje. A konkrétní lidé měli své osobní ambice. Důležité ale bylo tehdejší otevření společnosti i hlav lidí. Po časech byrokratické svrchovanosti ožila občanská aktivita. Plán na vytvoření tzv. socialistického pluralismu v ekonomice, politice i kultuře vznikal postupně. Diskuse vedené v kole lidí, jako byli Radovan Rychta, Zdeněk Mlynář, Pavel Machonin anebo Ota Šik, v každém případě prolamovaly krunýř dogmat. Tvůrčí, nesektářský přístup k teorii i praxi byl ale pak na dlouho omezen. „Neloajální“ myslitelé skončili v kotelnách a v podobných štacích.

Spousta myšlenkového kvasu tehdejší doby se dnes krčí skryta v knihovnách. Významným dobovým dokumentem pro veřejnost ale byl už „Akční program KSČ“ z dubna 1968. Jeho autoři byli omezeni dobovým poznáním i politickým kompromisem, ale byl to signál naděje. I když váhavě, načrtl tento text některé významné změny a je neprávem dnes přehlížen. Stavěl obrodu socialismu na široké aktivitě zdola a na respektu k pluralitě zájmů. Snažil se také spojit ekonomickou demokracii a trh s prvky společenské plánovitosti. Mohl být i mezinárodní inspirací při formování společenských alternativ. Normalizační moc ale odmítla i tento dokument.

Vzpomínám si ještě na jednu věc – rodiče si z té doby schovávali i časopisy. Byly tam fotky a rozhovory s hvězdami tehdejšího českého showbyznysu – s Václavem Neckářem, s Waldemarem Matuškou, dokonce i přetištěné rozhovory s kapelou Beatles... Toto všechno později z pultů zmizelo. Proč tehdejší politická garnitura zakázala vydávat a tisknout podobná čtiva a namísto toho se lidem začaly podsouvat tituly jako Sovětská žena a k mání i tituly v azbuce...

Myslím, že kulturní prostředí u nás bylo specifické a plodné po celá 60. léta. Jisté uvolnění ve společnosti se v kultuře projevilo možná nejvíce. A tak jsou mnohá tehdejší díla dodnes uznávána, a to i mezinárodně. A otevírání se cizím vlivům (beatníci, jazzmani atd.) začalo také už před rokem 1968. Volání po tvůrčí svobodě a ukončení monopolu tzv. socialistického realismu pak silně zaznělo na sjezdu spisovatelů v roce 1967. Strach z indoktrinace či z přílivu konzumu nevyřeší skleníkové prostředí. Že to bylo znát i na tom „popíku“, je jasné.

Cenzuru a přímé politické podřízení tvořivá kultura prostě nesnáší. Umělecké zprostředkování světa je něco, co nelze úředně nalajnovat. A to nejen u nás, podobné oživení zažila i ruská kultura zejm. v časech glasnosti. To pokud by měl někdo fóbii z azbuky a nechápal, že i v ruskojazyčném kulturním prostředí mohou vznikat nové klenoty. Ale také je pravdou, že tzv. nová vlna inspirovaná novými podněty a formami šla světem a zdaleka nešlo jen o tání v českém prostředí. 60. léta byla přece léta rozpadu kolonií, emancipace černochů, sexuální revoluce a manifestu květinové generace… To vše mělo doslova globální vliv.

Kvůli „jiným názorům“ nežli těm oficiálním ze strany KSČ byli lidé vyhazováni z práce, do trezoru putovaly mnohé filmy, vznikala cenzura a lidé se báli, že se vracejí padesátá léta, že se bude znovu popravovat. Neměla by se k těmto otázkám KSČM někdy vrátit a s Čechoslováky se v tomto usmířit? Nemluvím tady o omluvě, hovořím o projevení sebezpytování...

To, že se komunisté v prosinci 1989 omluvili, a to i osmašedesátníkům a lidem vyhozeným v prověrkách, není jen o nějaké účelové rituální omluvě vynucené okolnostmi. To je právě významný prvek sebereflexe. Jinak by tento kritický postoj nepřešel do programové identity KSČM. V té době byl také zrušen diktát normalizačního „Poučení z krizového vývoje“. Mnozí z tehdy postižených lidí pak do KSČM znovu vstoupili. I proto musí být kritická distance od zneužívání moci co nejautentičtější a trvalá. Jak z důvodů solidarity s neoprávněně postiženými, tak i v zájmu civilizační perspektivy.

Nejde o nějaké flagelantské sebezavržení, ustupování vnějším tlakům nebo přehlížení toho, že i jiní už dnes mají aktuálnější hříchy, za které by se mohli omlouvat. Jde o naši kolektivní politickou a morální odpovědnost za budoucnost, že se nebudou opakovat neomluvitelné věci. Proto nejde o to onu historickou omluvu relativizovat, ani ji používat jako nějaký modlitební mlýnek, nýbrž ji chápat v kontextu poučených návrhů na změny skutečně demokratické a odpovídající i podmínkám 21. století.

Lze říci, že alespoň v ekonomické a hospodářské oblasti v rámci „nového přátelství“ se Sovětským svazem naše tehdejší republika těžila, kořistila?

V rámci netržního prostředí RVHP nepochybně patřilo Československo k nejvyspělejším zemím. To předurčovalo jeho místo ve specifické dělbě práce uvnitř tohoto bloku s administrativně řízenou ekonomikou. Že jsme měli být kovárnou a zbrojírnou RVHP, se snad ani moc netajilo. Také vstup na vyspělé západní trhy byl administrovaný a podřízený zájmům celého bloku. Tedy objektivní internacionalizace výroby ve 2. polovině minulého století byla zasazena do těchto zvláštních podmínek. A uvnitř RVHP měl vliv nejen hegemon bloku, ale také velké rozdíly v rozvinutosti členských států. A přirozeně i důsledky studené války v ekonomické oblasti.

Protiváhou za onu podřízenost mělo být rozsáhlé odbytiště pro naše výrobky v této části světa a také cenově dostupné dodávky surovin. To určitou stabilizující výhodou nepochybně bylo, ale o kořistění ze členství v sovětském bloku bych nemluvil. Jisté zpomalení a strukturální problémy v 80. letech oproti světu se nakonec projevily i zde. Model širší integrace a využití zbožně peněžních vztahů zůstal v plenkách (v RVHP dominovaly administrativně-kooperativní vztahy). Koncepty jednotného socialistického trhu a opravdové společné měny RVHP zůstaly už na papíře. Těžko to srovnávat s dneškem, zejména proto, že naše klíčové podniky přešly do rukou zahraničních vlastníků, a výhody otevřeného trhu tedy inkasují z velké části hlavní akcionáři.

Když už je řeč o tehdejším SSSR, máme i dnes, téměř po půlstoletí od srpnových událostí vnímat Rusko jako hrozbu pro naši zemi?

Uvědomme si že bipolární svět, který tu byl podstatnou část 20. století, po roce 1989 padl. Že superimpérium SSSR, které bylo protiváhou celé druhé části světa, již neexistuje. A padlo i uspořádání Evropy po postupimské konferenci, které nás na několik desítek let přiřadilo k tzv. sovětskému východu Evropy. Ne že by nadále neexistovala soupeřivost velmocí ani jejich ambice po dělení světa, ale dnešní svět je prostě multipolární. Nemá smysl opakovat stereotypy uvažování z časů bipolárního světa.

Oslabené Rusko dnes spíše čelí tlaku hlavních konkurentů, zejména NATO, brání si svou omezenou sféru vlivu a těžko může prakticky dobývat svět. Samozřejmě že i nadále je Ruská federace velmocí s nemalou vojenskou silou, která se zejména v posledních letech aktivizuje, pokud jde o její geopolitickou strategii. Že tam je velmi silná touha po tom hrát opět ve světě významnější roli. Ale oddělme reálné hrozby a pouhou protiruskou propagandu. Dnešní kapitalistické Rusko má jiné starosti.

Ve vztahu k událostem roku 1968 je důležité připomenout, že již v prosinci 1989 přijali představitelé SSSR spolu s ostatními členskými státy Varšavské smlouvy společné stanovisko, které označilo intervenci vojsk Varšavské smlouvy za protiprávní, neopodstatněnou a chybnou. V roce 1990 při návštěvě vrcholné československé delegace v Moskvě vyjádřila sovětská strana v komuniké politování nad srpnem 1968.

A nejen Michail Gorbačov či Boris Jelcin odsoudili intervenci jako útok na svrchovaný stát. Také současný prezident Putin v roce 2006 na tiskové konferenci sice odmítl právní odpovědnost nástupnické Ruské federace za činy SSSR, ale přiznal otevřeně určitou mravní odpovědnost Ruska. Samozřejmě že existuje v Rusku konzervativní křídlo, které si kritickou reflexi tehdejší invaze nepřipouští, ale militantní názory bychom našli i jinde ve světě, podstatné je, že na úrovni ruské reprezentace oficiálně platí zmíněné politování. A uvědomme si, že právě eskalace tlaku na Východ oslabuje tamní modernizační trendy a dává do rukou argumenty těm největším konzervativcům.

Víkendové zamyšlení

Podle téhož oficiálního příběhu k prvnímu útoku neteroristického teroristy došlo ve francouzském Dijonu - ano, místa, z něhož pochází hořčice - koncem prosince 2014, tři měsíce po prohlášení al-Adnaniho. (Bombový útok při Bostonském maratonu v roce 2013 zjevně nelze počítat, protože k němu došlo před al-Adnaniho prohlášením a tudíž se do oficiálního příběhu nehodí.) Žalobce v případu - francouzském případu, samozřejmě - popsal pachatele jako „stěží logicky uvažujícího“, duševně nevyrovnaného muže středního věku, který použil auto ke skosení tuctu nevinných francouzských chodců, přičemž vykřikoval z okna islámské myšlenky.

Jsme poučováni, že to je součást vychytralého modus operandi neteroristických teroristů, způsob, jakým jsou schopni rozsáhle plánovat a provádět děsivé teroristické útoky a tvářit se přitom jako duševně narušení jedinci nebo sexuálně zmatení nebo odcizení samotáři, kteří nemají s terorismem vůbec nic společného. Tahle finta byla znovu rozvinuta v Orlandu, kde neteroristický terorista dospěl až k tomu, že se tvářil jako skrytý homosexuál; a v Nice, kde si útočník po celá léta zachovával své krytí coby drobný zločinec, bijící manželku; a ve Würzburgu, kde se zjevně mladistvý terorista maskoval jako osiřelý uprchlík, to ve skutečnosti byl zákeřný spící agent ISIS s cílem zaútočit na nějaký náhodný vlak uprostřed Německa.

Podle zasvěcených odborníků na terorismus, západních vlád a běžných sdělovacích prostředků jich uvidíme stále víc - těchhle zdánlivě nekoordinovaných útoků na terče jako v Nice, jež zapadají do příběhu, ale i na cíle, jež nedávají smysl a jež o teroristech jako ISIS ani nikdy neslyšely, ale kteří k nim přesto dovedli své agenty, aby zaútočili na asijské turisty kuchyňskými noži a vejci s pokřikem „Aláh je velký“ při posledním výpadu. Kdo ví, kde dojde k dalšímu útoku? V norském Vossevangenu? V Demmingu v Novém Mexiku? V Menomonii ve Wisconsinu? Na okraji Hebrid? Váš odhad je stejně dobrý jako můj.     

Podstata věci je, že válka s terorem - již, jak si asi pamatujete, prezident Obama oficiálně ukončil v roce 2013 - vchází do téhle nové a děsivější fáze, musíme se připravit, technicky i psychicky, na dramaticky vyšší úroveň teroru, zplozenou neteroristicky teroristickou hrozbou a také útočnými „bezpečnostními opatřeními“, požadovanými k předstírání, že s ním bojujeme.  Heslem bude jako vždycky strach. Každý bude muset odvést svůj díl při pomoci úřadům v identifikaci, nejistém zadržování a rozsáhlejším vyslýchání potenciálních neteroristicky teroristických podezřelých a kohokoli dalšího, kdo vypadá nějak podezřele. Pojďte se podívat, jak to bude fungovat.   

Jak postřehnout neteroristického teroristu

Neteroristického teroristu je těžké identifikovat a vložit na seznam tajně sledovaných vládou, protože vykazuje málo - a někteří žádné - vlastností konvenčního teroristy. Zatímco konvenční terorista je obvykle oddaný muslim a člen některé notoricky známé teroristické skupiny jako ISIS, Al-Káida nebo Fronta Al-Nusra (ačkoli ta nemusí být momentálně teroristická, podle toho, co se děje v Sýrii), neteroristický terorista obvykle není úplně věřící, není členem žádné teroristické skupiny a nemá absolutně žádné napojení na terorismus. To, že u něj není žádný typ teroristického zázemí ani žádné jiné vazby na aktuální terorismus, znamená pro protiteroristické odborníky momentální hranici omezení daných zákonem a účinně dopředu poskytuje nezadržitelnost vládními agenty, protiteroristickými policejními jednotkami a najatými žoldáky, alespoň v rozvinutých západních zemích, takže ti si budou muset pomoci jak umí v pojmech všeobecného sledování a profilování. S tím na mysli předkládám pár tipů k identifikaci potenciálních neteroristických teroristů.

Nejdůležitější věcí k zapamatování je, že neteroristický terorista je rozhodně muslim, nebo přinejmenším aspoň trochu vypadá jako muslim, nebo má muslimsky znějící jméno. Bílí rasisté, neonacisté, po zuby ozbrojení fundamentalističtí křesťané a obyčejní kriminálníci bílé pleti, ať už jakkoli nevábní a nebezpeční, do kategorie TEROR nespadají, ledaže by vyhodili do vzduchu něco jako Federální budovu Alfreda P. Murraha (komplex budov federální vlády USA v Oklahomě, vyhozený do povětří 19. dubna 1995; zahynulo 168 lidí, z toho 19 dětí mladších šesti let; pozn. překl.), ale ani to už by se nemohlo počítat, protože k tomu došlo před válkou s terorismem, a… no, jakmile začnete bělochy nazývat „teroristy“, rozdíly skutečně začnou mást, dezorientovat.

Navzdory faktu, že je rozhodně muslim, neteroristický terorista projevuje nějakou - nebo všechny - sortu „nemuslimského chování“. Pije, kouří, užívá drogy, je sexuálně promiskuitní (nebo aspiruje na promiskuitu), nechodí do mešity, málokdy se modlí a i jinak se projevuje jen jako další vystresovaný, dluhem zatížený západní konzument, snažící se dát smysl pozdně kapitalistické společnosti a pomoci si - v některých případech i své rodině - k nějakému duši ubíjejícímu zaměstnání v zahraniční filiálce některé globální firmy, čehož si nakonec ani není vědom, nebo jako nezávislý smluvní řidič či občasný strážce, nebo se snaží uplatnit v nějaké činnosti drobného podnikání, jež mu ze života udělá zaživa peklo, což ho zavede přímo k jiné totožnosti.  

Neteroristický terorista často ujde velké vzdálenosti, aby vytvořil dojem, že má dlouhotrvající psychické a citové problémy. Tahle totožnost (již si neteroristický terorista začne budovat možná už v pozdním dospívání) může zahrnovat předstírání řady nervových zhroucení, epizody klinické deprese, pokusy o sebevraždu nebo další takové symptomy. Nedopusťte, aby vás takový „citově nevyrovnaný“ čin pobláznil tím, že hraje na váš soucit k ostatním lidským bytostem. Jestli někdy pochybujete o narušeném jedinci nebo o někom, kdo hlásá extrémistické názory či koná jakkoli neobvykle, je nejlepší jít a nahlásit ho a nechat úřady, aby to vyřešily. Může jít o neteroristického teroristu v procesu „náhlé seberadikalizace“.

„Náhle se radikalizující“ neteroristický terorista

Na rozdíl od běžného nebo „skutečného“ teroristy se neteroristický terorista často radikalizuje krátce předtím, než zaútočí, nebo krátce poté. „Radikalizace“ je záludný proces, k němuž může dojít mnoha způsoby, například během doby, ve strukturovaném prostředí, ale také čistě imaginárními způsoby, jež existují jen v myslích teroristů, sdělovacích prostředků nebo protiteroristických expertů. Rozhodně to není jako kdysi, kdy aspiranti na teroristy byli nuceni přijít do některého z oněch teroristických výcvikových táborů v poušti a vlastně se zapojit do terorismu. Dnes mu stačí internet a upřímná touha se radikalizovat.

„Seberadikalizace“ je narůstající problém, a to nejen mezi islámskými teroristy. „Radikalismus“ v jakékoli formě, jež odporuje globálnímu kapitalismu, neoliberalismu a dalším západním hodnotám nebo je zpochybňuje, se šíří jako davová psychóza (viz nedávný článek Jonathana Raucha v časopisu The Atlantic [internetová verze na www.theatlantic.com ; pro případné zájemce viz  Jonathan Rauch’s recent article in The Atlantic, pozn. překl.], kde autor diagnostikuje patologickou zášť americké veřejnosti vůči politické třídě). Jako dítě postižené odmítavou vzdorovitostí (Oppositional Defiant Disorder), neteroristický terorista - nebo jakýkoli typ „sebezradikalizované“ osoby - někdy dokonce ani nepozná, že se stává teroristou nebo neteroristickým teroristou, dokud není příliš pozdě.

„Seberadikalizace“ často začíná iracionální záští, obvykle vrhanou na zámožné jedince, významné firmy, investiční banky, politiky, miliardáře, členy sdělovacích prostředků nebo populací jiných zemí, jež přepadnou nebo bombardují zemi, z níž je „seberadikalizující se“ osoba, o níž je řeč. Tato špatně zaměřená patologická zášť, pokud jí dovolíte, aby vás jitřila, nevyhnutelně vede ke zrodu extrémistických či teroristických myšlenek, jež vedou k pípnutí teroristických tweetů, ke psaní teroristických sloupků na Facebooku a podobně. Současně se ale ze seberadikalizujícího se jedince nikdy nestane plně rozvinutý neteroristický terorista, a naplno šňupe rozdrcený Captagon (v ISIS oblíbený amfetamin; pozn. překl.), čmárá nesmazatelnými fixy po zdech svého obydlí odfláknuté vlajky ISIS a střádá zbraně ve Walmartu nebo v čemkoli, co v jeho zemi vypadá jako Walmart. 

Tohle je jen předběžný seznam charakteristických rysů neteroristického teroristy, k němuž se přidají běžné sdělovací prostředky, jak se Léto strachu blíží k vrcholu a k patrně neurčité budoucnosti, jak doba neteroristického terorismu pokračuje možná až do konce věků.

Slova varování, týkající se terminologie

No dobře, vím, co si asi myslíte… myslíte si, že jsme tímhle nazýváním lidí „teroristy“ konečně dosáhli nějaké úrovně absurdity, případu, kdy tenhle termín úplně ztrácí význam i schopnost zatraceně děsit lidi. Naštěstí tohle není ten případ. Ve skutečnosti to je skoro přesně naopak - čím hloupější, protichůdnější a naprosto nesmyslnější jsou termíny, jež používáme k popisu odporných, nelidských nepřátel (kteří nás chtějí zabít, protože jsme svobodní), tím oni jsou smysluplnější, účinnější a děsivější. To je rozhodující, když rozlišujeme například mezi našimi přáteli v Saúdské Arábii a barbarskými a šílenými teroristy jako ISIS, kteří obojí usekávají lidem hlavy za zločiny jako odpadlictví, modlářství a cizoložství … ale samozřejmě Saúdi nejsou krutí teroristé, navzdory tomu, že byli zapojeni v teroristických útocích z 11. září 2001, a … no dobře, můžete tu vidět nebezpečí, když začnete o tom všem skutečně uvažovat.

Podstata je, že naše nové označení „neterorističtí teroristé“ by nijak nemělo zpochybňovat široce uznávanou definici ani trvalé opakování termínů „teroristický“, teror“ a „terorismus“, když je aplikujeme na teroristy, ať už „neteroristického“ nebo „teroristického“ typu. Terorismus není slovní hříčka nebo jakási zdánlivě symbolizující konstrukce, nebo zásadně svévolně vymyšlená úroveň, plácnutá do nějakého typu násilné činnosti nebo ideologie, již chceme démonizovat. Terorismus je terorismus. To slovo znamená přesně to, co znamená … ať už je tím tady myšleno cokoli. Můžete si to vyhledat na internetu, na Google, ve Wikipedii nebo kdekoli jinde.

A pokud jde o označení „neteroristický terorista“, nenechme se jím vyvést z míry a činit je ještě více matoucím, než je. Můžeme si spolu sednout a pořád se přít, zda „neteroristický terorista“ je terorista, ale, upřímně, kam jde, aby nás dostal? Prostým faktem v téhle záležitosti je, že, jak znamená přídavné jméno v termínu, neteroristický terorista není terorista … nicméně on je terorista, a skutečnost, že zároveň je a není terorista, definuje, co dělá, a nakonec v tom vůbec v tom není žádný rozdíl, přinejmenším ne v rámci oficiálního příběhu.

Ne, navzdory tomu, co vám řeknou obhájci teroristů, nazvat některé teroristy „neteroristickými teroristy“ neznamená, že to teroristé nejsou nebo že nic takového jako „terorismus“ neexistuje vyjma toho, že v rámci simulace „reality“ globální kapitalistická vládnoucí třída potřebuje neustále udržovat masy v zábavě a na hranici toho, že jsou paranoidní, protože oni - kapitalisté, ne masy - mění zbytek celé planety na kombinaci nákupní areál/pracovní tábor.

Kdyby to byla pravda, „válka s terorismem“ by nebyla ničím jiným než promyšlenou fraškou, podobenstvím, jež přišlo, aby nás vytrhlo ze společensko-politické a ekonomické dynamiky historického období, jež jsme aktuálně prožívali … jehož dynamika by mohla mít něco společného s něčím poněkud složitějším, než je „teror“, „zlo“, „nenávist“ a další podobná prázdná, ale k teroru inspirující slova.  

K tomu, jak moc stresující věci v tomhle okamžiku jsou, si představte, jak úmorné by bylo … kdybyste mysleli na to všechno, na ideologii nadnárodního kapitalismu, zpracovávání reality konsensu, všechny ty dětské povídačky, jimiž by nás v každém okamžiku krmily firmami vlastněné sdělovací prostředky, a množství duševní energie, jaké by stála snaha dennodenně vzdorovat… ale teď, když vás vidím, jak jste tak činili ke konci téhle stati, jsem si docela jistý, že už jste si to představili.     

Víkendové zamyšlení

Praha nabízí spoustu atrakcí, z těch nejzajímavějších je to především Muzeum voskových figur v Celetné ulici. Můžete obdivovat malého Mozarta, Alfonse Muchu, ale i Helenu Vondráčkovou Lucii Bílou nebo Karla Gotta, nechybějí ani politici.

Na Vysočině máme Peklo, konkrétně u Hlinska, kde je postaven celý pekelný dům a čertisky a jejich lumpárnami, můžete ochutnat i čertovské pamlsky, vzpomenete si na čertovské pohádky, ale především prožijete neopakovatelné okamžiky.

Do třetice ještě Čenkovice a výšlap na Suchý vrch s pěknou rozhlednou, odkud, když je jasno, je vidět široko do kraje. Pokud budete unaveni, odpočinete si a občerstvíte se v příjemném prostředí místní restaurace, a když se vám tam bude líbit, můžete tam i pár dní zůstat, určitě vás ubytují. Nezapomeňte si s sebou vzít tvrdý chleba nebo rohlíky, je tam jelení rodinka.

A naposled připomenutí Mladějovské úzkokolejky, i ta má co nabídnout a vy zase na oplátku uvidíte o víkendech krásnou krajinu a nadýcháte se čerstvého vzduchu. Tak, naladila jsem vás? Věřím, že ano, a tak mi nezbývá nic jiného, než popřát vám příjemné putování.

                                         „Zasloužilá turistka“ Lída Kružíková

Trump, Brexit ... Je Nový Zéland i vaší únikovou cestou?

Billy Crystal vyhrožoval, že jestli se Trump dostane k moci, odstěhuje se na Nový Zéland, a pobrexitové „stěhování na Nový Zéland“ se stalo jedním z nejvyhledávanějších výrazů na Gogole. Prosím, uvažujte o stěhování sem, ale zvažujte to s očima dokořán

Když odpolední vzduch začne chladnout a práce začne být otravná, zajedu 10 minut severně od radnice. Kolem shetlandských poníků, tlustých ovcí a Kereru (lesních prasat) do pahorkatého lesa, jehož klikaté cesty jsou obvykle prázdné.

Psi volně běhají a já dýchám zhluboka, procházím se bez hudby, hovoru a pípajícího telefonu. Nejlepší část mého dne. Obvykle volám redaktorům, že mám schůzku.

Před pár týdny - po Brexitu, ale před Nice - jsem se probudila do zpráv o explozích na Atatürkově mezinárodním letišti v Turecku. Po týdnech bomb a zmatků na severní polokouli se mnou tenhle otřásl, a mé vnitřnosti se znepokojeně zachvěly. Co se děje na severu, kdy to přestane?

Napsala jsem redaktorovi: „Budeme mít dnes nějakou dobrou zprávu, pro odlehčení?“ 

Napsala jsem krátký článek o malinkém novozélandském městě Kaitangata- s příliš mnoha pracovními místy, příliš mnoha dostupnými obydlími a s nedostatkem lidí, kteří by je zaplnili. Místní zvali migranty, aby přišli a prožívali sen o Kiwi.

Kaitangata byla přes noc zavirovaná. Přišlo 10 000 dotazů z celého světa (ale převážně z USA a Velké Británie), a starosta si musel odpojit domácí telefon.

Kvůli Trumpovi, Brexitu, Orlandu, Turecku, Dallasu, Nice a Německu se Nový Zéland stal únikovou trasou ze severní polokoule. Plánem B pro lidi, kterým se dělaly mžitky před očima z roku, který se jeví chaotičtějším a násilnějším, než jakýkoli jiný, pokud lidská paměť sahá.

Billy Crystal řekl, že jestli bude Trump zvolený, odstěhuje se na Aotearou (Aotearoa - původní maorský název Nového Zélandu; pozn. překl.), a jeho kolegyně od Nejvyššího soudu USA  Ruth Bader Ginsburgová řekla totéž.

V prvních třech dnech po Brexitu měla webová stránka pro novozélandskou imigraci přes 5 000 návštěv každý den z Velké Británie, a „stěhování na Nový Zéland“ se stalo nejvyhledávanějším termínem na Google.

Ale tahle fetišizace Nového Zélandu mě znepokojuje. Cítím, že lidé naletěli na výstavní marketingovou kampaň, jež byla „stoprocentně ryzí Nový Zéland“, a na bujný, opojný fantastický svět Pána prstenů.

Pravdou je, že Nový Zéland je ohromně krásný. Také je pravdou, že ve venkovských městečkách a malých městech jako Dunedin, kde žiji, jsou zachovávány obecně sdílené hodnoty, bydlení je cenově přístupné a místy je i spousta práce.  

Moje místní kavárna ví, že piju flat whites, (novozélandská kávová specialita, podobná latté, ale méně napěněná a podávaná v šálku; pozn. překl.), a moje místní hospoda mi už při příchodu nalévá místní pinot noir Rua. Násilí se střelnou zbraní je zahraniční koncept, a skromnost je všeobecně ohodnocená potleskem, ne posměchem.

Život tu ubíhá pomaleji, zvlášť daleko na jihu. Neznám nikoho, kdo by se chlubil chronickým vyčerpáním coby ukazatelem smysluplného života, ani nikoho, kdo nemá čas vařit, cvičit nebo trávit čas s rodinou. Tyhle pilíře tu nejsou luxusem, ale pro mnohé jsou přijatým normálem.

To jsou věci, co živí fantazie o útěku. Zapadá to do snu o tom, že se přestěhujete na jih, upečete si ráno chleba, budete pracovat půl dne, surfovat, dokud slunce nezapadne a popíjet sauvignon blanc a při tom si vařit skopové ze sousední farmy.

Co mnoho lidé neví je, že se snažím přikrýt svou práci pro Guardian. Že máme nejvyšší míru sebevražd v OECD. Že každé naše třetí dítě žije pod hranicí chudoby a 10 % našich obyvatel v produktivním věku je na sociálních dávkách.

Mnoho novozélandských domovů je studených, plesnivých a vlhkých a naše věznice jsou přeplněné. Máme vážné problémy s alkoholem, metamfetaminem a konopím - tady je běžné konzumovat do němoty.

Zvolit si žít na dně planety může občas vypadat jako že se odhlašujete ze života - že to nemůžete vydržet ve „skutečném světě“. Trvalý strach z protinožců, bývalých odsouzenců - jsme dost dobří? Proč žijeme na ostrovech, které jsou tak vzdálené a kam je tak drahé prchnout?

Navzdory současné bytové krizi v Aucklandu a rekordní výši imigrace jsem pevně přesvědčená, že Nový Zéland má málo obyvatel. Venkovská města jako Kaitangata, Murupara a Tokoroa by s přílivem migrantů vzkvétala, ať už by utíkali před Trumpem, prchali ze Sýrie nebo by to byli londýnští profíci, vyčerpaní tlakem a dodatečným stresem Brexitu.  

Mám e-maily od uprchlíků, kteří mě žádají, abych jim pomohla dostat děti na loď na Nový Zéland. Viděli osady v letoviscích jako Wanaka a ostrov Waiheke Island, jak se plní bohatými vystěhovalci na penzi.

Starosta Kaitangaty Bryan Cadogan dychtivě čeká na nové tváře ve svém skromném městě. Podobně i já. Ale přicházejte prosím s očima otevřenýma dokořán. Jestli čekáte ráj, budete těžce zklamaní.

KUBA

Trendy, dynamika a záludnosti v „normalizačním“ procesu

Chris Matlhako a Walter Mothapo objasňují pohled z Kuby na „normalizaci“ vztahů Kuba-USA uprostřed tlumené, ale vytrvalé imperialistické politiky vůči zemi i oblasti  

Při nedávné návštěvě na Kubu, vyznačující se oslavami 1. máje coby součástí Mezinárodní brigády 2016, jsme se setkali s kubánskými orgány na různých úrovních. Tyto diskuse se týkaly různých témat, nejen probíhajícího procesu „normalizace vztahů“ mezi Kubou a Spojenými státy a ve stejné době probíhajícího úpadku mezinárodního postavení USA ve světových záležitostech. Tento proces přinesl různé výklady od nepřátel i přátel a byl velkou příležitostí dovědět se podstatu procesu z „koňské huby“ (jak angličtina idiomaticky nazývá zasvěcený, spolehlivý zdroj).  

Z některých kruhů zaznívají důvodná podezření, založená na historické agresivitě a neústupnosti USA vůči socialistické Kubě a poslednímu vývoji v oblasti Latinské Ameriky, především ve Venezuele, Brazílii a Ekvádoru, kde jsou viditelné ruce USA při podrývání svrchovanosti. Je tu také všeobecný optimismus, že normalizace mrazivých vztahů mezi Kubou a USA dostane Kubu do postavení k obrácení důležité stránky na její socialistické dráze, k překonání desítek let jednostranného ekonomického embarga proti ní.  

Od proslulého vzájemného potřesení rukou prezidentů Raúla Castra a Baracka Obamy na stadionu FNB na vzpomínkové mši za Nelsona Mandelu došlo k vlně názorových výměn mezi Kubou a USA, zařízených papežem Františkem a kanadskou vládou. Významný posun v tomto směru byl demonstrován nevynuceným propuštěním špiona USA Alana Grosse, padesáti dvou politických vězňů a nejmenovaného agenta USA oplátkou za propuštění tří z Kubánské pětice, nespravedlivě a nezákonně vězněné v USA.

Když Obama navštívil Kubu, diskuse s kubánskými orgány se zaměřily na momentální problémy a na nedávno ukončený 7. sjezd Komunistické strany Kuby (CPC). Kubánské orgány nám bez vyjímky připomínaly historické vztahy mezi USA a Kubou, politiku USA vůči Latinské Americe a karibským národům a základy imperialismu USA na kontinentu jakožto významné ukazatele směřování diskusí USA s Kubou. Tvrdily, že utlačovaní ve světě, především latinskoamerické a karibské národy, diskriminované po více než dvě století, ale zároveň zarytě bojující proti imperiální strategii USA, věří, že jiný svět je možný. Trvají na tom, že s vůdci jako Fidel Castro a Raúl Castro a s avantgardou, neúnavnými bojovníky za skutečnou nezávislost a jednotu v „Naší Americe“, dokázaly, že zvítězit je možné, navzdory ekonomické a vojenské síle protivníka, a že pracovaly na budování společnosti založené na spravedlnosti, nejrovnoprávnější, jakou kdy lidstvo poznalo - socialistické Kuby.   

Prezident Obama během své návštěvy na Kubě řekl: „Přišel jsem, abych pohřbil poslední pozůstatek studené války v Amerikách. Přišel jsem, abych Kubáncům podal přátelskou ruku.“

„Všichni žijeme v novém světě, kolonizovaném Evropany“, pokračoval. „Kuba, stejně jako Spojené státy, byla zčásti vybudována otroky, dovezenými sem z Afriky. Jako Spojené státy, i Kubánci nacházejí své dědictví po otrocích i po otrokářích.“

Ale Fidel Castro to vyvrátil ve svém sloupku „Reflexe“ v Granmě: „Obama pronesl projev, v němž používá ta nejsladší slova: »Už je čas zapomenout na minulost, zanechat minulost za sebou, podívejme se na společnou, nadějnou budoucnost. A nebude to snadné, budou tu problémy a my jí musíme dát čas; ale to, že jsem tady, mi dává víc naděje v to, co můžeme společně udělat jako přátelé, jako rodina, jako sousedé, spolu.«

Myslím, že jsme všichni byli v nebezpečí infarktu po vyslechnutí těchto slov prezidenta Spojených států. Po nelítostné blokádě, jež trvá téměř 60 let, a co ti, kteří zemřeli při žoldáckých útocích na kubánské lodě a přístavy, letadlo plné cestujících zničené výbuchem ve vzduchu, žoldácké invaze, mnohočetné akty násilí a nátlaku? Nikdo by neměl trpět iluzí, že lid této důstojné a nesobecké země se zřekne slávy, práv nebo duchovního bohatství, jež získal s rozvojem vzdělání, vědy a kultury. Také varuji, že jsme schopni produkovat potraviny a materiální bohatství, jež potřebujeme, úsilím a vzdělaností našeho lidu. Nepotřebujeme impérium, jež nám všechno dá. Naše snahy budou legální a mírové, protože to je náš závazek vůči míru a bratrství mezi všemi lidskými bytostmi, které žijí na této planetě.“

Toto výstižně zachycuje logiku neustálé kubánské angažovanosti vůči „normalizování vztahů“ s USA.

Nová národní bezpečnostní strategie USA (US NSS)

Téměř rok před koncem svého prvního prezidentského období prezident Obama zveřejnil „novou“ národně bezpečnostní strategii USA (US NSS). Tento dokument, mnohými považovaný za soubor instrukcí bezpečnostní strategie a zahraniční politiky země, byl po celém světě očekáván se zatajeným dechem. Lidé se všude snažili rozluštit jeho obsah a určit jeho dopady na své země. Strategie byla kritická k prohlubování zájmů USA v poslední době. Nabízí některé klíčové body k pochopení toho, jak USA vnímají svou úlohu v mezinárodním společenství a jaké jsou jejich priority. K pochopení ve skutečnosti vyžaduje, abychom četli i drobný tisk (mezi řádky) a nahlíželi mimo rétoriku. Je to jediný způsob, jak určit její skutečný rozsah a zabránit výslovným vzkazům ve zmatení našich myšlenek.

V případě Latinské Ameriky a Karibiku dokument  potvrzuje, že sepětí Washingtonu s oblastí je odvozeno od blízkosti, integrace trhů a vzájemné energetické závislosti, a od »[…] obecně sdílené oddanosti k demokracii a zvoleným vládám.« 1) Připomíná, že těsné historické, kulturní a rodinné vazby »[…] mění naše spojenectví a spolupráci na nepopiratelně významné prvky k zájmům Spojených států.« 2)

Poté pokračuje a rozhodně zdůrazňuje, že USA budou s nadějí pracovat s lidmi v oblasti na »[…] rozvoji demokracie a zahrnutí do společnosti, zajištění bezpečnosti a jistoty, prosazování čisté energie a na obraně všeobecných hodnot lidí na polokouli.« 3)

To je také řečeno v sekci, jež se zabývá demokracií. Použitím jazyka, jenž je právě v módě, uvádí: »[…] Spojené státy jsou oddány občanské společnosti a mírové politické opozici«, čímž výslovně povzbuzuje nevládní organizace USA, aby rozvinuly toto úsilí, a dodává, že Washington uznává „mírová demokratická hnutí“.

Prostě USA budou i nadále nabízet otevřenou i skrytou podporu destabilizačním činnostem, zaměřeným na zabránění konsolidace politických hnutí a sil, schopných ohrozit jejich plány na nadvládu.

V nové US NSS Bílý dům trvá na válečných projektech, když stanoví, že zachování jeho vojenské nadřazenosti udrželo bezpečnost země po celá desetiletí a podporovalo světovou bezpečnost, a na tom, že jeho ozbrojené síly zůstanou základním kamenem jeho bezpečnosti.

Obamova vláda s nadšením přijala chytrou moc v kombinaci tradičních nástrojů tvrdé moci - vojenských a ekonomických akcí - a měkké moci - spojené s přesvědčováním pomocí diplomacie - použitím informačně komunikační techniky, propagací „amerického životního stylu“ a zahraniční pomocí. Zkrátka a dobře tradiční politika „cukru a biče“, přizpůsobená době. Kubánské orgány jsou přesvědčené, že Obamovo prezidentství bude v celosvětovém měřítku testované na různých frontách, zásadně se vztahujících k ukončení více než desetileté války, se stažením jednotek z Afghánistánu (což byl jeden z jeho předvolebních slibů). Zatímco přepracoval strategii pro Střední východ a hledal nový recept pro vypořádání se se složitou syrskou situací a íránským jaderným programem, bude si také muset poradit s dluhovou krizí v Evropě. Stejně tak problémové je jeho zvládání vztahů s Čínou a Ruskem a snaha zabránit těmto zemím v nabytí schopnosti zápolit o globální hegemonii s USA.

Následkem toho byl prezident Obama „nucený“ v pojmech své „politiky změny“ v oblasti Latinské Ameriky dodržet své sliby, protože USA začínají být pevně izolované a ekonomicky opomíjené, jak oblast usiluje o nová, alternativní opatření v obchodu, financích, zahraničních vztazích a bezpečnostním uspořádání, k nimž se přihlásily ve Společenství latinskoamerických a karibských států (CELAC), Svazu jihoamerických národů (UNASUR), Karibském společenství (Caricom) a ALBA-TCP (Bolívarské alianci národů naší Ameriky).

Právě v tomto kontextu podnikl určité kroky v zahraničních vztazích, týkající se především změny kubánské politiky!  

Vyloučení Kuby a selhání izolace

Od vyřazení Kuby z Meziamerického systému uplynulo téměř šest desetiletí. Byli jsme ujištěni, že Kuba je pevná ve svém rozhodnutí zvolit si vlastní cestu, a za tímto účelem čerpá duchovní potravu ze svých dávných i současných dějin. V poslední době se role vyměnily - ovládající země zůstala se svými nástroji nadvlády sama, zatímco Kuba prolomila izolaci, již na ni uvalila Organizace amerických států (OAS) a její mentor. Kuba má, jak bylo objasněno, diplomatické vazby s více než 200 států, včetně všech zemí Latinské Ameriky a Karibiku, a je členem 83 mezinárodních organizací.  

Existuje silné celosvětové hnutí solidarity, s jihoafrickou Společností přátel Kuby (Focus) a přidruženými organizacemi coby součástí více než dvou tisíc přátelských sdružení ve více než 150 zemích, včetně USA. Valné shromáždění OSN už déle než dvacet let teď přijímá rezoluce, odsuzující blokádu.

Jedním z nejvýznamnějších pozdějších rysů blokády jsou perzekuce mezinárodních finančních transakcí Kuby. Výroční zpráva úřadu kontroly zahraničních aktiv Ministerstva financí (USA) potvrdila, že na konci fiskálního roku 2011 kubánské fondy, držené v podmíněných smlouvách Spojenými státy coby třetí osobou, dosahovaly 245 milionů $, což poškodilo ekonomický, společenský a vědeckotechnický rozvoj země. 4) 12. června 2012 Ministerstvo financí (USA) pokutovalo holandskou banku ING za její finanční transakce s Kubou a dalšími zeměmi. Dosud největší pokuta, uvalená vládou USA zahraniční bance za obchodní vztahy s Kubou, dosahuje  619 milionů $. V této souvislosti prohlásil Adam Szubin, ředitel OFAC (úřad pro kontrolu zahraničních aktiv): „Naše právní sankce odrážejí zájmy naší hlavní zahraniční politiky a národní bezpečnosti, jimiž se OFAC náležitě zabývá. Dnešní historické oznámení by mělo sloužit jako jasné varování každému, kdo plánuje mít prospěch z vyhýbání se zákazům Spojených států.“ 5)

Kuba nedávno nabádala země v oblasti, aby posílily strategii ke střetům s imperialistickým zasahováním.  Kubánský ministr zahraničí Bruno Rodriguez v projevu ve Venezuele vyzval k tomu, aby ALBA-TCP posílila strategii konfrontace imperialistických zásahů a převratových spiknutí na kontinentu poté, co USA zesílily vnější zasahování do vnitřních záležitostí Venezuely a v Brazílii došlo k nedemokratickému ústavnímu puči proti demokraticky zvolené prezidentce Dilmě Rousseffové. Zdůraznil: „Latinská Amerika a Karibik se změnily, a my už nejsme ani nebudeme zadním dvorkem Spojených států, nedovolíme, aby se vrátily cukr a bič, a opakuji, že nikdo nemůže klamat Kubu, která je stále pod blokádou a jejíž území na Guantanamu je stále okupované, v době, kdy jsou pokusy izolovat Venezuelu.“ 6)

Politiku kubánské revoluce, potvrzenou 7. sjezdem CPC, podporovanou drtivou většinou jejího lidu, jasně popsal prezident Raúl Castro: »[…] den, kdy budou ochotní mluvit, budeme mluvit, jako sobě rovní, bez nejmenšího ohrožení naší svrchovanosti a vzájemného ohrožení. Jsme ochotní to dělat přímo, bez prostředníků, kdykoli budou připraveni. Ale nespěcháme, nejsme zoufalí, a říkáme - tak jako Fidel kdysi - že nebudeme hovořit pod hrozbou politiky cukru a biče, ta doba už je dávno pryč, patří do jiného časového období.“ 7)

Jak poznamenal Fidel ve svých „Reflexích“ o poznámkách prezidenta Obamy na Kubě, prezident Obama ani USA nemohou diktovat podmínky úmluv s Kubou ani nemohou určovat základy pro normalizaci vztahů s Kubou, a tudíž nemohou vymazat dějiny.

Fidel řekl: „Původní národy v Obamově mysli vůbec neexistují. Ani neříká, že revoluce smetla rasovou diskriminaci nebo že rozhodla o penzích a platech všech Kubánců, když Obamovi ještě nebylo deset. Nenávistný, rasistický buržoazní zvyk najímat svalovce, aby vyháněli černé občany z rekreačních středisek, byl smetený kubánskou revolucí - tou, jež vešla do dějin bitvou proti apartheidu, jež osvobodila Angolu a ukončila přítomnost jaderných zbraní na kontinentu s více než miliardou obyvatel. Cílem naší solidarity nebylo tohle, ale pomoc lidu Angoly, Mozambiku, Guiney Bissau a dalších pod portugalskou koloniální nadvládou.“              ★

Chris Matlhako je člen ÚV SACP a tajemník pro mezinárodní vztahy. Walter Mothapo pracuje jako člen stranického podvýboru pro mezinárodní vztahy.

poznámky

1) Národní bezpečnostní strategie, květen 2010. http//www.whitehouse.gov.sites/   default/files/rss_viewer/national_security_strategy.pdf |  

2) tamtéž

3) tamtéž

4) http//www.cubadebate.cu/noticias/2012     

5) tamtéž

6) http//www.democracycuba.com/Blog/cuba-confront-imperialist-intervention-venezuela/

7) Rozhovor s Raúlem Castrem, 31. prosince 2008. „La vida es un eterno batallar“

Víkendové zamyšlení

70 let Lidového divadla ve Svitavách

pro někoho hodně, pro někoho málo, pro kolektiv Lidového divadla ve Svitavách mnoho zážitků, setkání se zajímavými lidmi, hlavně však kus historie v poválečných Svitavách.

V červenci 1945  vznikl první ochotnický kolektiv a 28.října už sehrál Naše furianty. Představení mělo úspěch a do roka vzniklo dokonce několik divadelních spolků. Tato roztříštěnost sil nevedla k dobrému, ale naštěstí se našly rozumné hlavy, jimž šlo spíše o kvalitu než o množství, a tak došlo v červnu 1946 ke sloučení a vzniklo Lidové divadlo ve Svitavách. Ze začátků jmenujme hry Velbloud uchem jehly,Lucerna,Silvestr, pak následoval Poslední muž, Staré hříchy, Souboj talárů, Plynové lampy, Kytice, Švejk a mnohé další. Byly to pohádky, historické hry, ale i detektivky, které vždy přinášely svitavským a nejen svitavským divákům, hodnotné umělecké zážitky a kultivovanou zábavu.

V roce 1947 se podařilo pronajmout budovu bývalého německého kina, která se však musela opravit, brigádnicky se podíleli všichni členové Lidového divadla, ale také množství Svitaváků, bylo spočítáno, že ve zdech svitavského divadla bylo uloženo víc jak 10 000 brigádnických hodin.

V červenci 1949 vznikl ve Svitavách nový podnik – textilní závod Vigona, který se stal hlavním sponzorem divadelní činnosti, hráli nejen zapálení ochotníci, ale i vedoucí pracovníci, jako např. první podnikový ředitel Antonín Bouchal, další ředitel Jaromír Křivánek, třetí Slavomír Hujíček byl až do svého odchodu ze Svitav dramaturgem souboru.

Lidové divadlo mělo na  repertoáru řadu inscenací, se kterými jezdilo nejen po okrese, několikrát byli i za krajany ve Vídni, bylo pravidelným účastníkem Jiráskových Hronovů, poprvé to bylo v roce 1949, a ze 14 souborů se kolektiv umístil na 4.místě s hrou Kutnohorští havíři. V roce 1955 pak hrálo Lidové divadlo Tylovu Fidlovačku, v níž účinkovalo 100 členů.

Nesmíme zapomenout ani na divadelní přehlídky, které se ve Svitavách konaly v padesátých letech a samozřejmě, že hlavními organizátory byli členové Lidového divadla.

Soubor také vytvářel malé jevištní formy, připravoval silvestrovské pořady, propagoval výrobky Vigony, spolupracoval s recitačním souborem gymnázia, který vedla profesorka Marie Votavová, s Houserovou dechovkou i pěveckým sdružením Dalibor a výsledkem společné práce byli například fantastičtí Naši furianti, kteří se hráli s velkým úspěchem i v zahraničí – v Burgasu, kolektiv hrál také v Itálii v Palermu.

Ale byly i legrační zážitky, na které se dodnes vzpomíná, jako když císař Zikmund osvobodil Jana Husa a poslal ho domů, nebo když Olda Kabelka jezdil na mopedu v kostýmu J.A.Komenského po svitavském náměstí.

Lidové divadlo neodmyslitelně patřilo ke kulturnímu životu ve Svitavách, mělo vysokou, téměř profesionální úroveň, vždyť se také počítalo s tím, že obdrží statut profesionální scény. Bez Lidového divadla se neobešla žádná akce, a tak to bylo až do roku 1989. Kolektiv odehrál 750 představení, z toho 150 premiér, režie Jiří Kareš, Marie Votavová / též dramaturgie/. V Československu vystoupili na 160 místech, byli pravidelnými účastníky Jiráskových Hronovů, 7 x hostovali v cizině /Itálie, Rakousko, Anglie, Belgie, Bulharsko/. Jako soubor i jednotlivci získali řadu ocenění. Potom činnost ustala a část kolektivu začala znovu pracovat až po roce 2000. Nejprve to bylo takové neveřejné setkávání a povídání, později na zkoušku se připravil Medvěd A.P.Čechova, který se hrál pro důchodce, přidali se další a začaly se realizovat další hry a recitační pásma. Tak jsme se znovu vrátili ke Študákům a kantorům, nacvičili jsme recitační pásma, zdramatizovali jsme Hostinec u Kamenného stolu, Saturnina a hráli jsme při předvánočních posezeních,setkání učitelů, pro seniory ve Fabrice, v Seniorcentru, dokonce jsme vyjeli i za hranice okresu, do Roubaniny. Hrajeme pro radost,režie je vždy kolektivním dílem a jsme rádi, když se naše představení líbí. Pokud budeme mít elán a bude sloužit zdraví, budeme pokračovat, vždyť taková tradice se nedá zapomenout.

A při příležitosti našeho krásného výročí musíme poděkovat zakládajícím členům. Na prvním místě je to Jiří Kareš, který odvedl nesmírný kus práce a právem byl oceněn titulem „Zasloužilý pracovník kultury“,ale i těm dalším, jako byli Anička Karešová,Marie Votavová, Bohoušek Votava, Boha Hovorková, Máša Vašková s manželem, manželé Hlaváčkovi, jejichž dcera, Jana Hlaváčková, je herečkou Národního divadla Brno a spoluúčinkovala s Lidovým divadlem například ve hře Krysař, Josef Marcilis s manželkou Milenou, Milan Maršálek, Bohouš Čížek, František Černý, Vlasta a Oldřich Kabelkovi, Eman Pešina, nesmíme zapomenout ani na Naďu Truhličkovou –Kopeckou, která excelovala v deníku Anny Frankové nebo v Kavkazském křídovém kruhu, na Drahomíru Šustrovou a Marii Dědičovou, Pavlu Párovou, Jaroslava Petra, pak přišli Eva Bukovská, Oldřich Odvářka, Alois Dolanský, Alois Dvořák, Helena Vondráčková, Eduard Trtílek, Václav Bis. Ti všichni, a pokud jsem na někoho zapomněla, prosím, ať mi odpustí, psali historii. Patří jim náš velký dík, protože to byli oni,kteří založili nádhernou tradici. Stálým vzorem byla i spolupráce s Karlem H“ogerem, Martinem Růžkem a Antonínem Vorlem.

Letošní 70.výročí vzniku Lidového divadla si vedle pamětníků připomínají i Hana Oujezdská s manželem, Jiří Kareš ml.s manželkou, Iva Doležalová, Zdenka Víchová, Laďka Kopecká, Zdena Cupalová, Iva Škeříková,Jiřina Berlanová, Bedřich Janků, František a Jiří Černí,Karel Hovorka, Jan Mach, Josef Sedláček, Jiří Štoudek, Jiří Tesař, Vlastík Zvinger a Lída Kružíková, která je autorkou článku.

Češi jsou v Evropě za žebráky, miliardy odchází do zahraničí

ROZHOVOR Ve srovnání s německými a rakouskými platy jsou ty české stále žebrácké, tvrdí makroekonom Českomoravské konfederace odborových svazů Jaroslav Šulc. Mnoho peněz podle něj míří do zahraničí, místo aby zůstávaly v České republice. Podotknul také, že možnosti vlády ovlivňovat situaci jsou tím nižší, čím více se připravuje o majetek v energiích i infrastruktuře a přenechává ho soukromému sektoru.

Nacházíme se v době ekonomického růstu, lidé se mají lépe. Objevují se ale také názory, že růst se neodráží ve mzdách, nebo že peníze putují spíše firmám, či do zahraničí. Jak to vidíte?

Stačí se podívat do statistik. Ekonomický růst se nepochybně obnovil. V minulém roce tempo přírůstku hrubého domácího produktu vyskočil dokonce na čtyři a půl procenta a jasně vybočilo z přirozené křivky. V 2014 to bylo 2,7 procenta a letos očekávám zhruba stejnou dynamiku. Extrémní zrychlení vloni souvisí s několika naprosto jednorázovými a přechodnými faktory, zejména s dočerpáním peněz z Evropské unie. Ale pokračuje růst zisků a také odliv dividend do zahraničí. Pokud jde o růst nominálních mezd, tak se také obnovil na hladině 4,4 procenta a tím, že je velmi nízká inflace – za posledních dvanáct měsíců jen tři desetiny procenta, tak je růst jak nominálních, tak reálných mezd nebývale velký. A pokud jde o případné brzdící faktory? Zatím nic nenasvědčuje tomu, že by se dnešní tempo nemohlo dál držet, protože dopady Brexitu nemusí být fatální.

Vidím jen jednu anomálii brzdící růstový pohyb, a to je pomalý vývoj u firemních, soukromých investic. Ta bariéra je daná především tím, že zde není vyřešena EIA, tj. prověrka procesu dopadu investice na životní prostředí, ale evidentně jde o přechodnou záležitost. Takže stačí se podívat na čísla statistiky, jak roste hrubý domácí produkt, osobní spotřeba o 2,9 procent, export o 7,7 procent a dovoz o téměř devět procent. Byly zveřejněny výsledky státního rozpočtu s rekordním přebytkem sedmdesát miliard za sedm měsíců, což svědčí o tom, že ekonomika roste a že se dobře vybírají daně. Kdo tvrdí opak, asi nečte statistiky.

Vladimír Dlouhý kritizoval odbory, že se stávají čtvrtou koaliční stranou a jde jim o moc. Ve skutečnosti že nechtějí dělat nic pro lidi. Reagoval tak i na mediální odborářské kampaně s hesly „Konec levné práce“ a podobně. Co vy na to?

Já mám velký problém s odpovědí, protože jsem poradce předsedy odborové konfederace Josefa Středuly. Proto představa, že snad souhlasně přitakám výrokům mého jinak dlouholetého přítele Vladimíra Dlouhého, je absurdní. Vladimír se vžil do role prezidenta Hospodářské komory a jen zpívá písničku, jakou očekávají její členové. A to, co zpívá, ale přece nemá s realitou až tak mnoho společného. Vladimíra vaším prostřednictvím pozdravuji a ptám se, zda si myslí, že by snad odbory měly postupovat jinak, než postupují, tedy hájit zájmy zaměstnanců, které jsou samozřejmě v přímém protikladu se zájmy podnikatelů, které on reprezentuje. Já mu také nevyčítám, že kde chodí, tudy hlásá, že pro podnikání je třeba vytvořit lepší prostředí, než tady máme. Svoji v uvozovkách prezidentskou úlohu hraje velmi dobře stejně, jako Středula mluvící za odbory. Ale jakou jinou úlohu mají mít odbory, než hájit zájmy zaměstnanců a jejich mzdy? Ale i říci, že to jsou odbory, které přitlačily na vládu tak, že ve fabrikách po zmrazení v letech 2007 až 2013 konečně přidávají na minimální mzdě, a že i takto se kolektivně a zpožděně dotahuje růst ekonomiky do koncovky – do růstu mezd a platů a tudíž do poptávky. Vladimír Dlouhý ostatně velmi dobře ví, že ve srovnání s Německem či Rakouskem jsou české mzdy a české důchody pořád ještě žebrácké. Přece člověk, který je zcestovalý, ví, jaká je německá minimální a průměrná mzda a ví, jaká je česká minimální a průměrná mzda. V tomto smyslu jsme skutečně evropští žebráci. Vůbec mu to nezazlívám, ale doporučil bych mu, aby se ve svých výrocích na naši adresu mírnil, bylo by to ku prospěchu věci.

Když jsme na to narazili. Jaká poslední opatření, kroky, či iniciativu změny zákonů ze stran odborů považujete za zásadní? Co udělaly přímo a čistě pro lidi?

Odbory jsou ve většině případů takzvaným nepominutelným připomínkovým místem v legislativním procesu ve fázi vnějšího připomínkového řízení u řady zákonů. K nim se odbory vyjadřují, což ale nutně neznamená, že ty zákony odbory samy navrhují, od toho si přece platíme státní správu a její legislativní úseky, tedy profesionální legislativce.

Nicméně je tu jedna výjimka, a to nedávný návrh zákona o rozšíření počtu svátků a volných dnů v obchodech. To byla inciativa, která vzešla z odborů, konkrétně od Odborového svazu pracovníků v obchodě, šla přes senátora Františka Bublana. Bohužel v dolní komoře Parlamentu byla tak výrazně okleštěna, že se ta její původní myšlenka nenaplnila, nebo se naplnila jen z velmi malé části. Jinak odbory, i když odbornou kapacitu k psaní zákonů jistě mají, tak tuto variantu, kdy bychom vlastně dublovali státní správu, nepovažujeme v tuto chvíli ani za užitečnou či potřebnou. My nemáme zákonodárnou úlohu, my se do toho nepleteme. Nicméně, jak říkám, v procesu připomínkového řízení, kdy se nějaký zákon nebo vyhláška významně dotýká zaměstnanců, tak do něj vstupujeme a předkládáme odborná stanoviska, doporučení a podobně.

Středula kritizoval nápad dovážet do Čech na práci Ukrajince či Moldavany. Prohlásil, že to ukazuje, jak si chtějí firmy pouze snižovat náklady na mzdy. Souhlasíte s tím?

Jak se říká, na každém šprochu bude asi pravdy trochu. Vyjádřím výslovně pouze svůj názor. Podle mého soudu není pro žádnou ekonomiku, ani pro tu českou, vůbec dobré, abychom se v horizontu deseti let dostávali do extrémní pozice, kdy jednou potřebujeme sto až tři sta tisíc lidí na volná pracovní místa jako v letech 2007 a 2008, abychom kvůli tomu sem dováželi Mongoly, Vietnamce, Ukrajince, nemluvě o Slovácích a Polácích a ze dne na den zas hledali způsob, jak se jich zbavit – mluvím o jaru 2009 a měsících a letech následujících, vlastně do předloňska. A teď jsme zas ve stejné situaci, jako před osmi lety – ve fabrikách chybí přinejmenším sto tisíc lidí. Jako ekonom tvrdím, že houpat v extrémech čtyři až pět set tisíc lidí nahoru a dolů v rozmezí necelých deseti let, což je asi desetina české zaměstnané pracovní síly, vůbec není dobré svědectví pro tuto ekonomiku. Takovéto výkyvy jsou nezdravé, jejich tlumení drahé. Dobrá ekonomika musí mít jiné nástroje, třeba situaci řešit vyšší produktivitou. A vůbec mi není jedno, jestli si na této české patálii domácí či polští nebo ukrajinští šmelináři s pracovní silou a podvodné pracovní agentury namastí kapsu! Taková situace je vždy jen ostudou evropského pracovního trhu jedenadvacátého století. Nemohu to celé klasifikovat jinak, vše ostatní – včetně skrblictví s nízkými mzdami gastarbeiterů – jsou v podstatě jen doprovodné drobnosti.

Na Vysočině právě dochází ke konfliktům ze strany rumunských přistěhovalců, kteří zde pracují. Napadají lidi, některé surově zbili. Mluví se i o zaměstnatelnosti migrantů i z jiných zemí. Jak jsou uplatnitelní nejen Rumuni, ale také lidé z Blízkého východu či severní Afriky?

Lituji, ale necítím se být na jakoukoliv odpověď dostatečně kvalifikován, nemám přesné informace, takže to nechám bez odpovědi.

Ekonomka IIona Švihlíková mluví také o hospodářském růstu. Řekla, že „bez jasné politiky státu není šance na úspěch, neboť nelze očekávat, že restrukturalizace ekonomiky – jak z hlediska vlastnického, tak i přidané hodnoty a důležitost velikosti jednotlivých ekonomických subjektů – proběhne spontánně sama. Naopak, zahraniční zkušenosti ukazují na nutnost systematické a dlouhodobé vládní politiky založené na národohospodářském pohledu, který u nás dlouhodobě absentuje“. Jak to vidíte vy? Chybí v Čechách dlouhodobá politika, která by pomohla ekonomickému růstu?

Mohu na to odpovědět jediné. S Ilonou Švihlíkovou jsme nejen kolegové, ale i přátelé a bavíme se o tom již patnáct let. Musím s ní souhlasit. Ale na druhé straně je třeba hodně nahlas říci, že je problém vytvořit nějakou účinnou hospodářskou politiku v situaci, kdy v roce dva tisíce patnáct a dva tisíce šestnáct má česká vláda již po čtvrt století trvajících vlnách masového odstátňování formou – mnoha lidem nesrozumitelným pojmům – restituce a privatizace a navracení majetků církvím – již jen okrajové vlastnické podíly třeba v energetice, v ČEZu, nebo v Lesích ČR. Dnes už přece český stát není vlastníkem rozhodující části infrastruktury – ani výrobní, ani obslužné, ale ani co se týká vodovodů, kanalizace, letiště na Ruzyni, drah… Jak by asi mohla vláda diktovat nějakou svou politiku finančnímu sektoru, kde v českých rukách nezůstalo až na pár kampeliček a či dvou malých bank prakticky nic! To, o čem tady s Ilonou mluvíme, je vytvoření reálné hospodářské politiky s možností strukturování jednotlivých subjektů, preference a podpora nějakých oborů, směrů apod. Jde tedy o to, zda vůbec máme tu pravomoc si nějaký národohospodářský cíl vůbec vytyčit, anebo zda jde pouze o zbožná přání.

Mám pocit, že tenhle vlak již odjel po neoliberální koleji do úplně jiného tunelu. To téma rozhodovat o českém stříbře bylo by zajímavé diskutovat naposledy někdy v roce devadesát jedna, nebo devadesát dva, ale dnes je to passé, dnes ze stříbra zbyla alpaka. Karty jsou rozdány, tady už není moc co řešit.

Druhá věc je, jestli se česká vláda může smířit s tím, že dnes odchází přes sedm procent vytvořeného hrubého domácího produktu do zahraničí, do dividend, a to zcela legálně. Vláda je o tom velmi dobře informována, narůstající tendenci odlivu výnosů ven z České republiky zná. Jen v posledních třech týdnech jsem byl na řadě jednání, kde se tato věc vážně řešila. Takže dobře vím, že naší vládě není takový vývoj lhostejný, ale vnímám, že její možnosti učinit nějaká razantní opatření, jako udělali třeba u zemí V4 premiéři Orbán a teď Szidlová, jsou velmi omezené.

Mzdy rostou, ekonomika roste, vypadá to tedy, že se vezeme na pozitivní vlně. Úroky hypoték klesají, a i lidé více utrácejí. Mohou tedy lidé věřit v lepší budoucnost? Budou se mít lépe, nebo jde pouze o krátkodobý výkyv?

Kdybych na to uměl odpovědět, tak mi rezervujte Nobelovu cenu. Tím to samozřejmě nechci zlehčovat. Letošní i loňský vývoj je produktem toho, že lidé mají už plné zuby blbé nálady a Kalouskových škrtreforem a různých podvodů v podobě skrytých háčků v novelách především sociálních zákonů. Takže ekonomika se předloni konečně rozběhla a má na ni jednoznačně dobrý vliv subtilního faktoru dobrých očekávání běžného občana. Když říkám, že ekonomika běží, tím neříkám, že růst je závratný. Kdyby v budoucích pěti až deseti letech růst mezi dvěma, třemi procenty vydržel a v tomto smyslu zatím nejsou žádné signály, že by to něco mohlo dramaticky změnit, budu osobně spokojen – nejsme ani v Číně, ani ve Vietnamu s jejich šesti až devíti procenty každoročního vzestupu. Důvěra lidí ve spotřebu a v lepší budoucnost to ukazuje. Existuje zde vláda, která na mzdách přidává, kde může a kde na to má. Kdyby se více zvedly jak minimální mzdy, nebo více důchody, životní či existenční minimum, byl bych jistě raději, ale zatím pro to nejsou splněny všechny podmínky. Takže vláda je jasně rozhodnutá udělat vše pro to, aby ekonomický růst i zaměstnanost podpořila, navíc existuje Akční plán pro růst a zaměstnanost, ten se pravidelně hodnotí apod.

Takže je pozitivní chování obyvatelstva a jeho naděje na lepší zítřky oprávněná?

Ano. Čísla ukazují, jak si lidé dál zvyšují svoji zadluženost, takže doufají, že na peníze, jež si půjčí, budou mít i příjmy, aby je podle smlouvy také splatili. Růst nákupu investičního zboží je důkazem důvěry v tuto ekonomiku a lidé tudíž věří, že se to bude zvládat. Takže ani budoucnost není chmurná, je optimistická.

To je i má další otázka. Řekl jste, že je ostudné, jaké mají Češi platy. Začíná se tato situace zlepšovat? Vidíte nějaký pokrok? A jak dosáhnout toho, aby platy v České republice začaly dotahovat ty zahraniční?

To, že Češi mají ve srovnání s dalšími zeměmi Evropské unie jen po dvaceti pěti letech od Listopadu pořád jen žebrácké platy, je smutný fakt. Je sice pravda, že produktivita českého zaměstnance není tak vysoká, jako třeba německého dělníka, ale ten rozdíl v produktivitě není přece zase až tak markantní, jako v odměně za práci. Takže děláme zhruba stejně, ale náš plat je mnohem nižší. Co s tím?

Na Vaši jednoduchou otázku je odpověď, která má asi sedmdesát stránek, napsali jsme ji do naší odborářské Vize změny hospodářské politiky. Ale pozor na přesné znění otázek o prostoru pro dohánění. Jestliže je odstup platů v Německu a tady takto obrovský, tak potom i jedno procento přidání německé mzdy a české mzdy, které je tedy relativně, neboli procentuálně stejné, nutně znamená v Německu a Čechách absolutně velký rozdíl. Kolik dělá jedno procento české mzdy v korunách a kolik německé v eurech? I když je navýšení relativně stejné v procentuálním poměru, tak reálné navýšení v eurech a korunách je rozdílné. Němec a vůbec Západoevropan jen více a více bohatne a dál a dál se vzdaluje od českého dělníka. Prognóza ukazuje, že dosavadním tempem „přibližování“ bychom se na úroveň Němců či Rakušanů nedostali ani do konce století.

A jaký krok by tedy měl nyní následovat, abychom to změnili?

Jednou větou zjednodušenou a zvulgarizovanou, která právě vytočila Vladimíra Dlouhého do běla, je věta: konec levné práce! A sice třeba tak, že část zisků, které odtud odcházejí, bychom měli v blízké budoucnost dávat na výplatní pásky českým zaměstnancům. Je to velmi zjednodušeně řečeno a lehce se to řekne, ale hůře udělá. Ale v principu je to tak.

Nevidím důvod, proč by právě odchod těchto dividend, které by spravedlivě patřily českému zaměstnanci, proč je přidávat německému, nebo rakouskému dělníkovi, když jejich mateřská firma má stejný provoz se stejnou reálnou ekonomickou výkonností a kvalitou produkce v Německu i Česku. Vysoké platy na západ od nás jsou do značné míry přece dány tím, že peníze na jejich mzdy se přelévají od nás na Západ.

Tak ale kapitalismus funguje a nemáme moc možností, jak se bránit. Mám zkušenost ze zahraniční redakce, kdysi jsem pracoval jako novinář pro švýcarský koncern: jaké platy dostávali moji parťáci za stejnou práci ve Švýcarsku a jaké jsme měli v Česku – byl to velký rozdíl.

Znamená to tedy, že v podstatě dřeme zadarmo?

Zadarmo ne, ale dá se říci, že české mzdy a platy jsou neúměrně nízké v evropském srovnání, než by teoreticky měly být. A odbory – byť se to mnohým nelíbí – říkají, že je načase s tím něco dělat.