Aktuality
Zpět na seznam
Společný poslanecký den
I tak by se dala nazvat návštěva elektrárny Chvaletice, kam zavítali poslankyně Květa Matušovská (Pardubický kraj) a poslanec Jan Klán (Středočeský kraj). V elektrárně, která je součástí skupiny Sev.en od roku 2013 je přivítal a provedl ředitel Luboš Pavlas.
Poslanci se zajímali o srpnový požár dopravníku uhlí a věže. Také nedávná aféra s aktivisty Greenpeace, kteří obsadili chladící věž elektrárny a způsobili tím škodu ve výši cca 600 000,- Kč. Dále se dozvěděli kolik elektrárna investuje do snížení emisí. Díky změně paliva, které má menší obsah síry, splňují limity platné od roku 2019. Dříve se dováželo hnědé uhlí z Tušimic, nyní je využíváno palivo z dolu ČSA. Kromě toho všeho probrali s panem ředitelem platnou surovinovou a energetickou koncepci ČR. Systém emisních povolenek, který motivuje podniky ke snižování emisí. Antifosilní zákon a jeho potřeba v souvislosti s riziky pro konkurenceschopnost a energetickou soběstačnost ČR. Problematiku vlečky, kterou nově od 1.10. 2016 provozuje ČD Cargo. Ukončení pracovního poměru bývalých zaměstnanců AWT, která do 30.9.2016 vlečku provozovala. Dále si poslanci prohlídli areál elektrárny. Poté co opustili areál elektrárny zamířili na další schůzky, ale už samostatně. Poslanec Klán mířil na schůzku do Kutné Hory a poslankyně Matušovská měla sjednanou schůzku s krajským ředitelem ŘSD panem Vébrem.
Víkendové zamyšlení
Kdyby bylo kdyby
Tak jsem si zase po delší době udělal čas, abych se za dlouhých podzimních večerů věnoval rozjímání nad rozličnými věcmi. Zřejmě to byla vina absence alkoholového doplňku v čaji o páté, která mě navedla na myšlenku zamyslet se nad tak nevinným slůvkem, kterým se „kdyby“ bezesporu na první pohled zdá být. Ale zdání, zejména to první, povětšinou stane se klamavým. Jako první se mi vyjevilo v paměti pořekadlo z mládí „Kdyby byly v p….. ryby, nemusely by být rybníky“. Ale slovo „kdyby“ má dalekosáhlejší a mnohem katastrofálnější dopad na lidskou společnost, byť je jen pouhopouhým slovem, na které si nelze ani sáhnout. A tu se začíná mé pojednání o tom, zda „kdyby“ bylo či nebylo, je či není, bude-li či nebude.
Kdyby lidé měli rozum, nevymýšleli by různé zákeřnosti a podlosti, jak jiným uškoditi. Kdyby lidé přemýšleli, nikdy by se nemohli po listopadu 1989 dobrovolně vzdát sociálních výdobytků a dopustit návrat kapitalismu do našich končin. Kdyby Václav Havel ctil pravdu a lásku, nikdy by nelhal o nezaměstnanosti a nenávistně by neprosazoval humanitární bombardování Jugoslávie. Kdyby si tentýž stál za svým, že naše země po zrušení Varšavské smlouvy nebude již nikdy členem žádného vojenského paktu, nebyli bychom dnes aktivními členy agresivního paktu NATO. Kdyby naše vlády v devadesátých letech tak nepokukovaly na západ, nemuseli bychom nyní těžce dobývat zpět pozice na východních trzích, které jsme tehdy tak velkoryse a humánně přepustili západním kapitalistickým dravcům. Kdyby byl soukromý vlastník tak dobrým hospodářem a stát tak špatným, nedocházelo by k tunelování a krachům podniků a bankovních domů, které pak musel ten „špatný“ stát z peněz nás všech nákladně sanovat. Kdyby EU byla tak demokratickým a rovnostářským projektem, měla by stejné podmínky pro všechny členské země a nebyla jen byrokratickým kolosem, či „čtvrtou říší“. Kdyby vlastníci podniků ctili spokojenost svých zaměstnanců, nebyli by tito drhnuti nuznými mzdami a nuceni k flexibilní pracovní době. Kdyby zahraničnímu kapitálu šlo o rozvoj ekonomiky v našem státě, investoval by svůj zisk tam, kde byl vytvořen a nevyváděl by jej do zahraničí. Kdyby si USA nehrály na světového četníka se svým neustálým vměšováním, byl by ve světě relativně klid a mír. Kdyby se nám v této „nové době“ žilo skutečně tak dobře jako nikdy předtím, byla by neustále se rozšiřující armáda, čítající zatím cca 1,5 milionu občanů ČR, kteří jsou v kategorii chudobných, nezaměstnaných, bezdomovců a zadlužených, čili tzv. „socek“, popisována pouze ve sféře vědeckofantastické literatury. Kdyby lidské plémě bylo skutečně tlupou společenskou, nevyskytovalo by se nyní tolik individualismu a „jájínků“. Kdyby někteří lidé tolerovali názory jiných a ctili rozhodnutí a přání většiny, nebylo by tolik rozbrojů nejen v politických stranách a hnutích, ale i v běžném životě. Kdyby si lidé pomáhali a byli k sobě vstřícní, bylo by na světě krásně.
Co říci závěrem. Slovíčko kdyby, jehož význam nás ze všech stran obklopuje a ovlivňuje, vlastně vůbec neexistuje. Protože, „kdyby bylo kdyby“, nic z toho, co se u nás a ve světě děje, by se nikdy takto nemohlo odestát!
Ve Svitavách žijí hodní lidé
a ti přišli v pátek podpořit dobrou věc. Ve Fabrice se pod záštitou starosty města Davida Šimka uskutečnil benefiční koncert pro „slané děti“ /cystická fibróza/. Účast byla velká, je vidět, že nemoc, zejména u dětí, nenechá nikoho z nás chladnými. A protože jsou to především ženy, které o své nemocné drobečky pečují, koncert byl věnován i jim.
Veškerý výtěžek – od Základní organizace Svazu postižených civilizačními chorobami Svitavy 5 000 Kč a ze vstupného téměř 8 000 Kč bylo předáno těm, kteří potřebují pomůcky a léky.
Bez nároků na honorář vystoupil dechový orchestr ZUŠ Svitavy pod vedením Jaroslava Dvořáka, dále pak Monty+Nekapela, svitavský Točkolotoč a František Černý s Karlem Holasem z Čechomoru. Zároveň jsme si připomněli 20.výročí předčasné smrti svitavského muzikanta a divadelníka Jiřího Břenka.
Byl to krásný večer, umocněný ještě tím, že jsme mohli na obrazovce vidět děti, které, ač nemocné, dokáží žít naprosto normálně a radovat se z péče a lásky.
Škoda jen, že se musí konat benefiční akce, abychom pomohli, neměl by se v první řadě postarat stát ?
Víkendové zamyšlení
Jak si vážíme symbolů státu?
Stále častěji se setkáváme s pomluvami a urážkami, které se týkají hlavy státu. Nevím, kam se vytratila slušnost, vždyť přece prezident je ten, kterého jsme si sami zvolili, a měli bychom se k němu chovat s úctou.
Protože však láska a pravda vůbec nevítězí nad lží a nenávistí, setkáváme se s tím, s čím se setkáváme. Všechno se hodí, každá maličkost je dobrá k tomu, aby se Miloš Zeman kritizoval. Mnohdy jsou to jen ubohosti, ale takoví ti kolem "pražské kavárny" se neštítí ničeho.
I když nemusíme s prezidentovými projevy vždycky souhlasit, každý má právo na svůj názor, mezi slušnými lidmi je zvykem, že se snaží vyslechnout toho druhého a věcně diskutovat. Chování na úrovni by mělo patřit do každé vyspělé společnosti a my se k ní hlásíme. Nebo snad nemám pravdu?
Zachrání Trump střední vrstvy?
Jak známo, ve Spojených státech v posledních čtyřech nebo pěti dekádách velice výrazně vzrostla nerovnost. Zlomek nejbohatších si pro sebe pojistil jak lukrativní příjmy, tak astronomické majetky.
Trochu stranou pozornosti stojí přitom skutečnost, že superbohatí ve svém vítězném tažení velkoplošně likvidují střední vrstvy. Právě ty vrstvy, které jsou už od dob Alexise de Tocquevilla považovány za oporu demokracie.
Zatímco střední vrstvy příjmově stagnují, platy manažerů velkých korporací vylétly přímo raketově.
Jediná tisícina zaměstnanců, a sice ti, kteří obsadili horní pozice ve firmách a v bankách, si odnáší na výplatních páskách už více než 10% všech vyplácených příjmů. To nelze vysvětlit ani jejich údajně špičkovou odborností.
Ještě mnohem výrazněji narostla nerovnost majetková. V podstatě se několik málo procent nejbohatších domácností zmocnilo stejného podílu příjmů a majetků, které vlastnili před první světovou válkou bohatí rentiéři.
Jestliže chudší polovina Američanů vlastní dnes, právě tak jako před sto lety, pouhých pět procent majetku, pak pro střední vrstvy takový vývoj znamená, že ztrácejí velkou část toho, čeho se v průběhu 20. století domohly.
Příjmy jim sráží privilegovaná hrstka manažerů kontrolujících horní pozice. Majetky si bere zpět skupina dobře situovaných rentiérů.
Bude zajímavé sledovat, co miliardář Trump s touto nebývalou příjmovou a majetkovou polarizací společnosti provede. Podle příruček politologie stále ještě platí, že právě střední vrstvy jsou oporou demokracie.
Co nám přinesou volby v USA?
Vzhledem ke stavu americké společnosti je obtížné předvídat, co s ní udělají výsledky prezidentských voleb. Jejich důsledky pro naši zemi se zdají být o trochu jasnější.
Americká strana přestane propagovat nekritický pohled na obchodní a investiční smlouvy, které jsou mnohem problematičtější, než se nám až dosud tvrdilo.
Přehodnocení těchto smluv má být jednou z priorit nového prezidenta. Tedy v případě, že myslel vážně svá slova o „katastrofálních obchodních smlouvách“, které jeho země uzavírala a které sloužily pouze establishmentu.
Kromě ekonomické politiky hovořil před volbami také o politice zahraniční. Byla tak zpackaná, že v jejím důsledku, jak pravil výslovně, jeho země krvácí. Pro nás by to mělo znamenat, že se nerozjede další kolo protlačování cizího radaru na našem území.
Jak nedávno prohlásila Magda Vášáryová, nejen ji, ale i její přátele děsí, že jsme cizí radar na svém území nechtěli. Jelikož nehrozí, že by paní Vášáryová radila jinému prezidentu než Michalu Horáčkovi, vypadá to, že si na americké radary u nás muset zvykat nebudem.
Třetí bod se týká jeho jednoznačného odmítání masivní ilegální migrace. Na hranicích s Mexikem hodlá postavit mohutnou zeď.
Jak vysoké by musely být takové zdi, aby ochránily i další země od důsledků naprosto nezodpovědné politiky Trumpových předchůdců? Stavět zdi na ochranu Ameriky a jejích spojenců před lidmi, z nichž mnozí přišli o své domovy právě kvůli Americe a jejím spojencům, to nezní příliš rozumně.
Možná by pro začátek stačilo, kdyby se přestalo s destabilizací dalších zemí. Dneska už se přece ví, že to neposloužilo vůbec nikomu, dokonce ani politickému establishmentu.
Nastane český scénář?
Výsledky voleb v USA jsou ještě příliš čerstvé na to, aby bylo radno spekulovat, kam se nakonec bude ubírat americká vnitřní i zahraniční politika.
V každé zemi, a tím spíše v USA, existuje spousta silných zájmových skupin, které nezaniknou jen proto, že volby vyhrál jeden či druhý kandidát.
Zajímavé bude sledovat, zda a v jaké míře se ve Spojených státech uplatní scénář, jehož jsme byli a stále ještě jsme svědky po volbě českého prezidenta.
Znamenalo by to, že několik na slovo vzatých osobností prohlásí, že Donald Trump není jejich prezident, protože se v kampani choval příliš vyzývavě, nemá správné vychování a vůbec je to hulvát.
Holywoodští umělci otevřou brány svých natáčecích studií, aby v nich mohli stoupenci poražené kandidátky diskutovat o fatálním ohrožení demokracie. Ve výroční den revoluce z roku 1776 se vyjde do ulic s červenými kartami.
Vznikne Kalifornská výzva, jejíž signatáři ohromenému národu oznámí, jakého prezidenta by si vybrali oni, kdyby do toho lidé neměli co mluvit.
Známý televizní bavič pozve do svého pořadu několik nestárnoucích hvězd, aby prezidentovi zvolenému lůzou USA od plic vynadaly.
Ozve se varování před směřováním země směrem na Západ, tedy k Číně. Jak známo, právě Čína je největším zahraničním věřitelem země, významné americké firmy v ní mají své filiálky a Trump proti tomu vůbec nic neudělal.
Přejme Americe klid a doufejme, že podobné scénáře se v případě nepovedených voleb konají jen mimo její území.
Hrátky s referendy
Britský vrchní soud rozhodl, že vláda v Londýně potřebuje souhlas parlamentu, aby mohla spustit proces vedoucí k odchodu země z Evropské unie. Kabinet premiérky Theresy Mayové tak nemůže aktivovat článek 50 Lisabonské smlouvy a započít jednání o opuštění EU.
Počátkem července loňského roku proběhlo v Řecku referendum, ve kterém se většina vyslovila proti dohodě se zahraničními věřiteli, která ze země činila fakticky kolonii velkých finančních institucí.
Koncem května roku 2005 odmítla většina Francouzů návrh evropské ústavy. Jen o pár dní později se proti této ústavě vyslovili také nizozemští voliči.
Co po těchto jednoznačných vyjádřeních demokratické vůle většiny následovalo?
Dva roky po odmítnutí evropské ústavy byla přijata Lisabonská smlouva, která, jak konstatuje jazyk diplomacie, přejala většinu změn obsažených v odmítnuté evropské ústavě. Irové odmítli Lisabonskou smlouvu v červnu 2008. Proto proběhlo v Irsku v říjnu 2009 druhé referendum, které již smlouvu schválilo.
Jen pár dní poté, co Řekové odmítli ve všelidovém hlasování přijmout diktát velkých bank, byl Řecku naordinován balíček opatření shodný s diktátem velkých bank.
V případě Británie ještě není výsledek zcela jasný. Premiérka Mayová ohlásila, že se vláda proti verdiktu vrchního soudu odvolá. Pokud bude verdikt potvrzen, nepochybuje se o tom, že britský parlament Brexit nepovolí.
Vůbec nejde o to, zda jsme pro Brexit, anebo proti němu. Nejde o to, co si myslíme o zodpovědnosti řeckých vlád, co zadlužily zemi. A nejde ani o to, zda fandíme levici, která odmítla evropskou ústavu ve Francii, anebo pravici, která ji odmítla v Nizozemí.
Podstatné je, že nevypadá příliš věrohodně, když se běduje nad deficitem demokracie, kterým Evropa strádá, a zároveň se ignoruje hlas těch, na které se všechny teorie o demokracii odvolávají.
Račím pochodem k modernizaci
O nutnosti prudce modernizovat moderní společnost se mluví a mluví už přinejmenším od počátku 50. let 20. století. Už tehdy přišly do módy konference na toto téma. Na nutnosti prudké modernizace se shodli všichni, i když každý si ji představoval jinak.
Je s podivem, co všechno může být pod heslem modernizace prosazováno. Návrhy na další modernizaci trhu a na modernizaci sociálního státu mají za cíl vrátit nás ekonomicky a sociálně někam do poloviny 19. století, kdy pracovní síla byla bez ochrany a sociální zajištění neexistovalo.
Snahy o modernizaci v oblasti kulturních vzorců jednání vidíme například v sousedním Německu. Ministryně pro integraci menšin Aydan Özoguzová se přimlouvá za uznávání sňatků mezi nezletilými. Není totiž možné, aby v moderní, emancipované a kulturně otevřené společnosti ztratily nezletilé maminky právo pobírat dětské přídavky a na jejich ratolesti se pohlíželo jako na nemanželské. Školou povinné mámy by se pak cítily vyloučené ze společnosti a jejich jen o něco málo mladší potomci by ztratili možnost dědit. V tomto případě se modernizace nápadně podobá návratu dávno před 19. století, až někam ke středověkým poměrům.
Zatímco v oblasti kulturní modernizace za našimi západními sousedy pokulháváme, v oblasti modernizace politické jsme daleko před nimi. Vzývání bájného Tibetu a kult tibetských vlajek umožňuje obohatit modernizaci o prvky dynamické otrokářské kultury a o zdravé základy teokracie.
Teď už jen zbývá těšit se na to, co vznikne ze syntézy anglosaského ekonomického neoliberalismu, německé kulturní tolerance a české politické avantgardy. Jistě to bude něco velkého a hlavně - pronikavě moderního.
17.11.1989 jako Bílá hora II (?)
Tak máme tu další výročí 17. listopadu 1989, nebo-li Velké listopadové sametové revoluce. S tím je už jako obvykle spojeno velké rojení všech našich současných „osobností“(?), pronášejících procítěné projevy o pádu totality a nastolení svobody, lidských práv a demokracie. A samozřejmě plno vzpomínek na nesmrtelného Václava Havla a vystoupení jeho spřízněných členů tehdejších dizidentských klanů.
Tento „vítězný“ převrat nám přinesl restaurovaný kapitalismus. Od té doby však uplynulo už 27 let, co se rovná zhruba 2/3 délky trvání poražené totality. Máme tedy dostatek reálných podkladů a důkazů pro jeho věcné srovnávání a hodnocení. Na základě faktů, nikoliv oslavných řečí. Zapomeňme na to co si o tom máme myslet, co se nám namlouvá a podívejme se, co Československu a našemu (v podstatě i slovenskému) obyvatelstvu skutečně přinesl. Takže
1. Ztratili jsme respektovaný a významný (ozbrojený) stát a místo něho dnes máme dva nesvéprávné (odzbrojené) otloukánky. Banánové republiky, které nikdo nebere vážně a každý si do nich může kopnout..
2. Přišli jsme o ohromný majetek (ze 65 až 70 % byl ve společenském vlastnictví) vybudovaný převážně v minulém režimu vlastní prací našich lidí. Bez cizího kapitálu, půjček nebo vyžírání zahraničních pracovníků. Území státu a jeho zdroje byly výhradně domácím vlastnictvím, věcný majetek měl hodnotu okolo 3 bilionů Kč, k tomu bylo za 85 mld. Kč finančních rezerv a 107 tun měnového zlata (v dnešních „inflačních“ cenách by se tato hodnota ocenila osmi až desetinásobkem). Přešel „za hubičku“ do rukou převážně zahraničních vlastníků nebo domácích privatizačních zlodějů, kteří nám za to nyní vládnou. Už i to i naše území patří z velké míry cizině a cizincům a stáváme se v naší někdejší vlasti pouhými „nájemníky““. Je tragické, že největším soukromým vlastníkem v České republice se opět stal Vatikán a jeho svatá katolická církev, která „odjakživa“ stávala na straně našemu národu nepřátelské.
3. Z těchto důvodů – v důsledku zbidačení a nemajetnosti - je naše dnešní kapitalistická Česká republika pouhou zahraniční kolonií. Pravda, dříve jsme existovali pod patronací bývalého SSSR, ale ten v posledním desetiletí už se nám skoro do ničeho nemíchal (což v řadách domácích partajních papalášů budilo spíše obavy než radost z takové „samostatnosti“ – podobně jako nyní zmatkují evropští bosové Evropské unie po vítězství Trumpa v listopadových volbách v USA). Dnes jsme zato pod tvrdým a důsledným dohledem ne jednoho ale hned tří nových „velkých bratrů“, to je Německa, pak Evropské unie a nakonec USA. Už si nerozhodneme ani jak má být zakřivený rohlík. A musíme za to suma sumarum ročně odvádět „do ciziny“ v nejrůznějších poplatcích, odvodech a příspěvcích stovky miliard korun, což jsme dříve neznali. Výnosy z naší práce zůstávaly tehdy plně doma s našemu lidu.
4. Za to všechno jsme se stali a zůstáváme evropskými občany druhé až třetí kategorie. Nejen americký protektor ale dokonce pouhý nějaký eurounijní úředníček si na nás vyskakuje a my jen vždycky sklapneme kufry. Stali jsme se jejich politickými, ekonomickými a konečně i „žoldnéřskými“ poskoky (viz naše povinná vojenská účast v agresivních misích NATO v zemích, kde nemáme vůbec co pohledávat a kde jsme tedy spoluokupanty). Ztrácíme tak morálku i čest, protože znovu válčíme za nám nepřátelské cizí pány, jako kdysi za Rakouska- Uherska.
5. Sebrali nám i naši „víru“. Ne v nějakého všemocného Boha, ale ve spravedlivou a perspektivní moderní sociálně spravedlivou společnost. Rovnoprávných lidí a občanů, ne moderních otroků. Byli jsme více méně násilně za pár let bleskově „rekatolizováni“.jako po někdejší tragické Bílé Hoře, o níž bude ještě řeč. Vymazány byly všechny socialistické či demokratické ideály, teď musíme přisahat na lidská práva po americku, západní hodnoty (třeba multikulturalismus či politickou korektnost), kapitalistickou bankéřskou civilizaci atd . Zkrátka na současné vládce světa a jejich pravdy, vnucované nám dnešní propagandou a jejími nositeli (prestituty) od raného mládí a od rána do večera.
6. Odměnou je nám všeobecné poplivání naší země, našeho národa i naší historie. Prý jsme si nikdy nedokázali vládnout a museli jsme proto být řízeni někým inteligentnějším a vůbec lepším - čímž se myslí Německo nebo někdo jiný ze západní Evropy a dnes dokonce ze zámořských Spojených států. Jsme prý pouzí neomalení Čecháčkové, pivaři a hloupí burani, kteří ničemu nerozumí a měli by se proto chovat oddaně a vzhlížet k našim cizím vzorům. Navíc jsme nacionalisté, xenofobové a rasisté, kteří se sami vyřazují ze společenství oněch slušných lidskoprávních západních či atlantických ušlechtilých globálně myslících států a jejich panstva. A o našich dějinách škoda mluvit. Husité byli zločinci, Žižka pouhý lupič a představitelé národního obrození hlupáci, kteří nepochopili komu vlastně „po právu“ patříme a koho máme poslouchat „na furt“. Přitom ale právě naše historické svědomí bylo až do současnosti naprosto čisté, určitě pokud se srovnáváme s agresivní a zločineckou minulostí takových Angličanů,. Francouzů, Španělů, Portugalců, Němců., Nizozemců či Belgičanů. I těch milých Dánů, Norů nebo Švédů (někdejších Normanů) atd. Dnes pak hlavně Spojených států, reprezentujících nemilosrdného a zákeřného světového četníka. Ti všichni druhé slabší v minulosti napadali, loupili, pálili, okrádali, vyžírali, znásilňovali Ti všichni mají za sebou miliony, desetimiliony a vlastně už stamiliony mrtvých a ožebračených po celém světě. Z čeho myslíte že zbohatli? Ve skutečnosti právě „výnosy“ z těchto aktivit jsou základem jejich mimořádného okázalého bohatství do dneška. V tom byli skutečně „lepší“ než my. Tyto účty zatím nikdo nevyrovnal a nikdo si je nedovolí připomínat. Přičemž v této bohabojné činnosti pokračují vlastně pořád i v tom civilizovaném 21. století. Zrovna tito mají právo nám něco kázat. Kdo se tedy ksakru jako národ (stát) má za svoji historii stydět - my nebo oni?
Jak se změnily a jak dopadly naše vnitřní i vnější bezpečnost, naše kultura, naše školství, sociální spravedlnost, jak je to s našimi skutečnými svobodami, cenzurou nevhodných názorů a děl, rovností před právem atd.atd. ať si každý posoudí sám. Přesto všechno se nám říká, že musíme být vděčni, protože 17. listopad nám přinesl blahobyt, který naše země a její občané dosud nepoznali. Tak se na to podívejme ve světle faktů, o kterých se sice nemluví ale které máme k dispozici, a které nahlíženo jiným úhlem pohledu dokazují něco jiného (samozřejmě zde jen velmi stručně, i když by si toto tvrzení určitě zasloužilo samostatnou podrobnější analýzu).
Především nový režim naši životní úroveň „budoval“ na zcela nových faktorech. Nedokázal to vyšší společenskou produktivitou naší reálné ekonomiky (viz trvalý úpadek našeho propadlého zemědělství, zbytkového „montážního“ průmyslu i potácejícího se stavebnictví). Začal žít z dědictví po „komunistech“, protože i když náš dřívější ohromný majetek poničil a zašantročil, přece jen na této bázi byla vybudována nová třída domácích horních vládnoucích a bohatých deseti tisíc, kteří nám teď dodávají jakýsi společenský lesk. A něco málo z toho přece jen zůstalo k „použití“ i tomu státu (markantním příkladem je snadná útrata převzatých finančních rezerv a „prodej“ zlatého pokladu). Po jeho rychlém vyčerpáni se začalo žít na veřejnoprávní i soukromé dluhy, která nám už souhrnně narostly do horentních a vlastně nesplatitelných výšin a až dosud se ještě pořád každým dnem zvyšují. Podle zásady feldkuráta Katze, podle něhož „to se nám to hoduje, když nám všichni půjčujou“. Podotkněme „zatím“. Začalo se ale i šetřit, i když ne na těch pravých místech. Především na zaostávající a chátrající infrastruktuře což prokazuje zejména neblahý stav výstavby a rekonstrukcí našich silnic a dálnic, mostů, vodovodů a kanalizací, památkových objektů, škol a nemocnic, sociálních bytů atd. A na tom co uniká běžné pozornosti, totiž na dětech. Nová doba přinesla úbytek narozených dětí, každoročně okolo 30 tisíc. Rodiny si jich totiž nechtějí nebo nemohou dovolit. Což za 27 let reprezentuje ztrátu zhruba 800 tisíc nových občanů a budoucích pracovních zdrojů, ale současně to státním (veřejnoprávním) institucím a rodinám přineslo velkou úsporu(?), která podle odborného odhadu už sama kumulativně přesáhla bilion korun. Je to tvrdé ale je to tak.
Za druhé došlo k zásadní změně v rozdělování vytvořených zdrojů. Každý si umíme představit, že jsou jiné příjmy na hlavu a jiná životní úroveň v rodinách s přibližně stejnými příjmy, pokud v jedné nejsou žádné a v jiných třeba pět dětí. A podobně je tomu i ve státě. Neboť náš současný stát to zařídil tak, že počet „příjemců“ výrazně snížil a mohl tak ponechat větší díl dostupného koláče těm zbývajícím, řekněme do určité míry dobově privilegovaným. O které lidi jde? Vypadli nám totiž v podstatě statisíce vyloučených nezaměstnaných, stotisíc bezdomovců, milion exekvovaných a přes dva a půl milionů ožebračených důchodců. O kterých se neví a nemluví. To už něco pro ty zbývající přece hodilo něco navíc, aby se aspoň jim zalepily oči. …
Takže na první pohled si (ti „ostatní“ nepostižení) lidi žijí dobře, prý až moc. Bohužel i to je klamné. Na jakési špici opravdového růstu materiální životní úrovně vidíme docela po právu růst počtu nových bytů, zvlášť potom rodinných domků, osobních aut a moderní elektroniky. Ne nějakých triček a džínů.. Statistiky ale dokazují, že to v této oblasti není zdaleka tak slavné. Nových bytů a v tom i rodinných domků se každoročně staví méně než tomu bylo v sedmdesátých a osmdesátých letech. Počet osobních aut sice rostl, ale zase zhruba stejným tempem jako tomu bylo dříve (růst počtu aut na sto domácností za srovnávaných 20 let před a po listopadu). Přičemž ale dříve šlo výhradně o nové vozy a dnes skoro z poloviny o dovezené ojetiny (proto se také jejich průměrné stáří výrazně zvýšilo). A když si vezmeme kalkulačku uvidíme, že celková výše současných dluhů našich domácností se už zhruba rovná hodnotě (ocenění) všech těchto aut a snad dokonce i průměrného elektronického vybavení navíc (na druhé straně lidé nespoří nebo aspoň podstatně méně než dříve – nemají na to).. Zato se hodně vypůjčuje, hledá se spása u bank i u lichvářů. Takže nejde o nějaký blahobyt, který nám přinesla „doba nové svobody“ ale převážně o pouhý rizikový flanc…
V naší historii za poslední století máme několik vysoce významných dat. K těm radostným určitě patří 28. říjen (1918), kdy došlo k obnově naší státnosti a 9.5. (1945), kdy jsme byli osvobozeni od německé okupace. Na druhé straně jako tragedii oprávněně vnímáme 15.3. (1939), kdy nás obsadilo Německo a udělalo z naší vlastí protektorát a 21.8. (1968), kdy k nám vpadla a obsadila nás armáda SSSR spolu s vojsky „spojenců“.. Měli bychom si proto ujasnit jak po dosavadních zkušenostech vlastně posuzovat vítězný 17.11. (1989), který právě oslavujeme jako ten snad nejradostnější vůbec.
Tak se nám to říká a podsunuje shora z našich politických a „intelektuálních“ výšin i ze spřáteleného zahraničí. Pochybnosti ale v národě narůstají. Přestáváme tomu věřit. Neboť v našich dějinách máme ještě jedno velice důležité shodou náhod rovněž nenápadné listopadové datum, kterým je 8.11.1620. Kdy také došlo k nevýznamné a dokonce i tehdy skoro nepovšimnuté bitvě na Bílé Hoře, která ovšem zcela zásadně změnila osud naší země a jejího lidu na tři staletí.. V tom nejhorším a velmi tragickém slova smyslu. Shrňme si to – přišli jsme tehdy o vlastní státnost, domácí majetek nám byl z velké části ukraden nově nastěhovaným cizím panstvem, kolaborující částí domácí šlechty a hlavně katolickou církví. Naši předkové byli násilím za nějakých pouhých deset let rekatolizováni a převedeni na víru pravou, z české země se stala vyžíraná kolonie nenáviděného Rakouska. Byla nastoupena doba plíživé germanizace a poddanství. Urychlilo se pronikání a usazování neloajálních německých imigrantů-kolonistů. Tato inflitrace se bohužel projevila (pro nás) negativními důsledky s nimiž se potýkáme až do dnešních časů (sudetští Němci). Ti nás nepřišli učit, vždyť ani neměli co. Prostě jen přišli za lepším.
Je to něco jako Bílá hora II..Těžko se to říká a ještě hůře po tom několikaletém masírování přijímá ale je to tak. I když nyní to zní jako kacířství, jako svatokrádežné rouhání. Ale doba a historie nekončí, a nějaké budoucí přehodnocování dnešních pravd nelze na štěstí vyloučit. S tím máme přece sami dost vlastních zkušeností. Od roku 1918 jsme přece komplexně přehodnocovali kde co a kde koho už šestkrát (1918, 1939, 1945, 1948, 1968, 1989). A jak zpívali naši klasici V+W „nikdo nic nikdy nemá míti věc za definitivní“….