KSČM

Zaznamenali jsme u sousedů

KSČM v mediích - NEPROPÁSNĚTE !

Poslankyně KSČM v EP K. Konečná bude v neděli 13. 11. hostem pořadu TV Prima Partie. Oponentem v diskuzi jí bude ministr životního prostředí Richard Brabec (ANO).

Pořad vysílá TV Prima od 11.00 hod.

KSČM v mediích - NEPROPÁSNĚTE !

Předseda Poslaneckého klubu KSČM v PS PČR P. Kováčik bude ve čtvrtek 10. 11. hostem pořadu České televize Máte slovo. Oponentem mu bude ministr kultury D. Herman (KDU-ČSL). Tématem budou česko-čínské vztahy.

Pořad vysílá ČT 1 od 21.40 hod.

Víkendové zamyšlení

Marťas, Máťa, Míťa, Martínek, už asi víte,kam směřuji, ano 11.listopadu má svátek Martin, a to už je taková první předzvěst Vánoc. Kdysi se říkalo, Svatý Martin přijede na bílém koni a opravdu byly roky, kdy bylo bílo.

V současnosti si o sněhu můžeme nechat jen zdát, dělíme se na dvě skupiny – ta jedna sníh chce, ta druhá se bez něho klidně obejde, všichni se ale shodneme na tom, že alespoň na Vánoce by bílo mohlo být. No a o to by se měl přičinit Martin. Jsou místa, že opravdu přijíždí na bílém koni, tím myslím oře, který je bílý, ale to je tak asi všechno.

Vůbec to však nevadí, místo sněhové nadílky si pochutnáme na husičce s bílým nebo modrým zelím, několika druhy knedlíků, prožijeme příjemné chvíle v kruhu svých blízkých a začneme se připravovat na nejhezčí svátky roku.

Tak si tedy Martina užijte, jak si sami přejete, mějte pohodu, klid a dobré jídlo.

                                       Také u husičky na Vás myslí Lída Kružíková

Joe Sims: »Udržujte naději naživu, a držte tlak!«

Rozhovor Marka Wallera

Joe Sims z Komunistické strany USA zdůrazňuje, že budoucnost levice je zakořeněna v dělnické třídě a jejích organizacích a také v rozsáhlém boji za demokracii, a že toto je situováno do úsilí potírat rasismus, sexismus a homofobii.

Sims je členem Národní rady komunistické strany a koordinuje její společenské sdělovací prostředky a stranickou práci. Je členem redakční rady Peoplesworld.org (týdeník KS USA; pozn. překl.) a rediguje webovou stránku www.cpusa.org. Peoplesworld.org navazuje na tradici deníku Daily Worker. Webová stránka má svou třetí formu s novou podobou a je dostupná i s použitím malých smart-phonů a tabletů. Dosahuje 80 000 návštěvníků za měsíc.

Jaké je poselství KS USA levicovým voličům, kteří doufali v radikálně levicový průlom Bernieho Sanderse a jsou postaveni před volbu mezi Donaldem Trumpem a Hillary Clintonovou?

Joe: No, já si nakonec myslím, že k radikálnímu průlomu došlo Sandersovou kampaní. Ta možná „prohrála“ nominaci, ale uspěla v posunutí debaty a silném ovlivnění volební platformy, přijaté na sjezdu Demokratické strany.  

Koncept socialismu vstoupil do převládající debaty tohoto volebního cyklu díky Sandersovi - protože dělal „politickou revoluci“. To jsou významné ideologické průlomy podle jakéhokoli měřítka.

Toto vítězství je nutno vidět v kontextu politického přeskupení, k němuž dochází v USA a jež začalo Obamovou kampaní v roce 2008, následováno Occupy Wall Street, Black Lives Matter a teď Sandersovou kampaní.

Je motivované hlubokou nespokojeností mezi lidmi z dělnické třídy; není náhodou, že Velká krize z let 2007-2008 vybídla k mnoha reakcím. Stále žijeme v jejích následcích. Navzdory „ozdravení mzdy stagnují; nově vytvořená pracovní místa jsou často málo placená; dluhy studentů jsou neobyčejně vysoké atd. Takže lidé už toho mají dost.  

Čili poselstvím je blahopřání k dosavadním úspěchům, drží naději naživu a udržují tlak. Problémy, jimž čelíme, budou vyřešeny jen v kontextu dělnických mas v pohybu, lidí „zachytivších čas“, jak říkával Bobby Seale, aktivista a zakladatel Černých panterů, a požadoval skutečnou změnu. A nakonec k tomu musí dojít v rámci zajištění, že Donald Trump bude poražený. Kdyby měl vyhrát, budoucnost bude velmi nejistá.  

Jaká je budoucnost levice v USA - jsou nějaké ukazatele, podle nichž KS USA soudí, co se dá čekat?

Joe: To je svízelná otázka. Levice v USA je teď docela početná, ale je roztroušená a neorganizovaná, alespoň v termínech politických stran. Mnozí na levici jsou aktivní v masových organizacích, odborech a tak.   

Z třídního úhlu - a v USA je tendence interpretovat „pravici“ a „levici“ kulturními způsoby - budoucnost levice je důvěrně svázaná s dělnickou třídou a jejími organizacemi, na prvním místě s odbory, ale nejen s nimi. V USA probíhá nesmírná ofenzíva proti pracujícím, spojená s rozbíjením odborů, s „právem na práci“ omezujujícím odborářskou činnost, se zvyšováním tempa atd. Procento dělníků, organizovaných v odborech, stále klesá. Abychom to odvrátili, je nutné konat na odborářské úrovni v pojmech organizování, ale i v politice, protože mnohé z těchto věcí určuje ten, kdo drží moc na státní i celonárodní úrovni. A právě tam musí být levice aktivní.

To je ale jen jedna strana obrazu. Levicová činnost musí také zahrnovat boj za demokracii; a tady mluvím o boji proti rasismu, sexismu, homofobii atd.  

Organizační formy těchto bojů se mění: jsou tu stávající, dobře zavedené, i nové, jako když Sanders vyvolal Naši revoluci (Our Revolution), nebo Na životech černých záleží (Black Lives Matter).

Komunistická strana vidí potřebu pracovat se všemi z nich, budovat jednotu, stavět koalici na otázkách, s nimiž souhlasíme.  

Politicky vidíme potřebu třetí masové politické strany, vedené dělnictvem, jež povede zemi proti monopolům, po cestě rozvinuté demokracie. Těžko říci, jak a kdy k tomu dojde.  

Zdá se, že rasismus v mnoha částech světa ožívá. Jak KS USA vidí poslední vývoj tohoto stavu se Spojených státech (např. se zabitím tolika černochů při vynucování zákona a s nástupem Black Lives Matter), včetně mezinárodního kontextu?

Joe: Nevím, zda rasismus v USA vzrostl; děje se to, že to, že policie zabíjí africké Američany, je zachycováno na film a přenášeno v televizi a po internetu. Na druhé straně Trumpovo hnutí rozdmychává plameny rasismu a narůstá rasistické, antisemitské a protimuslimské násilí.   

Fakticky si myslíme, že ve Spojených státech je protirasistická většina, široce definovaná v pojmech vzoru myšlení a uvědomění. Na druhé straně rasismus vládnoucí třídy vzrostl ostřeji.  

Řešení těchto problémů vyžaduje radikální reformy: zaměřit se na institucionalizovaný rasismus ve společnosti a na systém trestní spravedlnosti, ale také na ekonomiku - zaměření na ekonomiku rasismu je klíčová otázka. Země se nemůže posunout vpřed, nebudou-li tyto problémy vyřešeny.  

Jaké jsou podle tebe hlavní problémy, jimž čelí dělnický internacionalismus a mezinárodní solidarita, vzhledem k faktu, že imperialismus, navzdory své vytrvalé krizi, globálně rozhoduje o běhu událostí téměř ve všech sférách života?

Joe: Myslím, že mezinárodní solidarita fungovala v minulosti a funguje i nadále: přispěla k ukončení vietnamské války, k porážce apartheidu v Jižní Africe, k tomu, že Kuba vzdoruje blokádě USA.

Samozřejmě, jsou tu problémy a výzvy, včetně přizpůsobení se novým nástrojům a možnostem, jež nabízejí sociální sítě a sdělovací prostředky.  

Je nutno věnovat více pozornosti oblasti boje komunistických a dělnických stran.  

Kdybys měl jmenovat tři největší ikony dělnické třídy a boje za pokrok v dějinách USA, jejichž poselství je teď zvlášť důležité, kdo by to byl?

Joe:  Okamžitě mi přišli na mysl Frederick Douglas, Helen Kellerová a W.E.B. Du Bois. Všichni překonali obrovské ústrky: otroctví, slepotu a hluchotu a hluboký rasismus, a pomohli změnit a utvářet dějiny. Jejich přispění je trvalé.  

Více o ikonách boje za pokrok v USA podle Joea Simse

Frederick Douglass, 1818 – 1895; narodil se jako otrok kolem roku Talbot County v Marylandu. Stal se jedním z nejproslulejších myslitelů své doby, radil prezidentům a tisíce lidí poučil o řadě věcí, včetně ženských práv a o irském hnutí za samosprávu. Douglass byl věhlasný lidskoprávní vůdce ve hnutí proti otroctví a první občan afro-amerického původu, který v USA dostal vysoké vládní postavení. Mezi Douglassovými spisy je několik autobiografií, výmluvně popisujících jeho zkušenosti z otroctví a z jeho života po občanské válce, včetně obecně známé práce Životní příběh Frederika Douglase, amerického otroka (Narrative of the Life of Frederick Douglass, an American Slave). 

Helen Kellerová, 1880-1968, se vyrovnala se slepotou a hluchotou a stala se jedfním z nejvýznamnějších humanistů 20. století a spoluzakladatelkou Amerického svazu občanských svobod (American Civil Liberties Union; ACLU). Kellerová byla členkou Socialistické strany a v létech 1909 - 1921 napsala několik statí o socialismu; podporovala Eugena Debse, kandidáta Socialistické strany na prezidenta. Její řada esejů o socialismu, nazvaná „Ven ze tmy“ (Out of the Dark), popisovala její náhledy na socialismus a světové dění.

W.E.B. Du Bois, 1868-1963, byl jedním z nejvýznamnějších afro-amerických aktivistů v první polovině 20. století. W.E.B. Du Bois dosáhl celonárodního významu, když veřejně silně odmítl návrh, aby odborné vzdělání bylo pro černochy hodnotnější než společenské vymoženosti jako vyšší vzdělání nebo politická funkce. Kategoricky odmítal myšlenku biologické nadřazenosti bílých a hlasitě podporoval práva žen. Coby stoupenec pan-afrikanismu pomáhal organizovat několik pan-afrických sjezdů k osvobození afrických kolonií od evropských mocností. W.E.B. Du Bois zemřel 27. srpna 1963 - pouhý den předtím, než Martin Luther King Jr. přednesl během pochodu na Washington svůj projev „Mám sen“ (I Have a Dream) - ve věku 95 let, v Akkře ve Ghaně, během práce na Encyklopedii africké diaspory.

Oskar Krejčí: Jak svrhnout prezidenta Zemana

Lidu se nedá věřit: ten nevzdělaný a zlomyslný dav by ho přece mohl znovu zvolit. Volby jsou velké a zbytečné riziko a proto je třeba Zemana znemožnit ještě před volbami, říká politolog Oskar Krejčí.

PZ: Vím, že jsme se původně chtěli bavit o situaci kolem Sýrie a Iráku, ale nedá mi to, abych se nezeptal na váš názor týkající se útoků na prezidenta Miloše Zemana v souvislosti s neudělením vyznamenání Jiřímu Bradymu. Jak vnímáte tuto situaci?

Ve světě i u nás žije jistě mnoho set lidí, kteří si zaslouží uznání. Jiří Brady patří mezi ně. Nedůstojné zmatky kolem vzniklé situace ale zakrývají závažnější problém. Již delší dobu je patrna rostoucí nervozita některých západních politiků z vůle veřejnosti vyjádřené ve svobodných volbách. Neochota uznat výsledky demokratického hlasování, když se to nehodí, přerůstá v aktivity, jež směřují k zrušení volebního výsledku. Toto „hnědnutí liberalismu“, návrat k jeho elitářským kořenům, patří k projevům narůstajícího chaosu a krize západního modelu demokracie.

PZ: Není to příliš velké zobecnění? 

Ve středu upozornil na serveru Parlamentních listů režisér Jiří Svoboda na hrozbu naší verze ukrajinského Majdanu. Ukrajina není jen ukázkou pohrdání demokracií, ale také příkladem nenávistné netrpělivosti – vše přece nasvědčovalo tomu, že příští volby Viktor Janukovyč prohraje, přesto byl násilně svržen (2014).

PZ: V čem je podle vás problém? Proč tolik nechuti vůči zvoleným státníkům? 

Je to podobné jako v Sýrii. Jak rozlišíte umírněnou opozici od džihádistů? Nejde to ani podle zbraní, ani podle užívaných metod boje, ani podle náboženství. Rozdíl je jinde. Umírněná opozice jsou ti, kteří bojují stejně jako islamisté, ale orientují se na Spojené státy, případně na Turecko. Na Ukrajině nebylo cílem svrhnout oligarchu, ale mít na prezidentském stolci někoho prozápadně orientovaného. A vůbec nevadí, že je to opět oligarcha, jen když je protiruský, ač má stále v Rusku výnosné podnikání. Jenže problém je mnohem širší: jde o obecnou tendenci.

PZ: V jakém smyslu? 

Především je tu zklamání z „hlasu lidu“. Nejde pouze o „nepřijatelné“ výsledky prezidentských voleb v Česku či na Ukrajině. Připomeňme si francouzské a nizozemské referendum o Ústavě Evropské unie, přesněji řečeno o Smlouvě o Ústavě pro Evropu (2005). Výsledek nebyl jen nečekaný, hlavně byl  nežádoucí pro vládnoucí elitu. Obdobně neočekávaný a nemilý byl pro iniciátory referenda ve Velké Británii Brexit (2016). Náladu politické elity přesně vyjádřil předseda  Evropského parlamentu Martin Schulz, poslanec za Sociálnědemokratickou stranu Německa, který aspiruje na funkci kancléře. Jeho údajná moudrost „Britové porušili pravidla. Není filosofií Evropské unie, aby dav rozhodoval o jejím osudu“ obletěla celý širý svět. Přidejte k tomu nizozemské referendum, které zamítlo asociační dohodu s Ukrajinou (2016), a vlámské blokování obchodní dohody s Kanadou… Nebylo by lepší řešit vše v klidu za zavřenými dveřmi kanceláří a na recepcích, a neplést do toho nějakou demokracii? Když už není možné, abych citoval Bertolda Brechta, aby „vláda rozpustila lid a zvolila si nový“.

PZ: Převrat na Ukrajině ale není zrovna typický příklad pro dění ve světě. Mluvil jste o dvou rozměrech tendence k narušování demokratických principů. Jaký je ten druhý?

Letošním pozoruhodným vylepšením barevných revolucí se stal ústavní puč. Začátkem dubna se uskutečnil pokus svrhnout jihoafrického prezidenta Jacoba Zumu pomocí vyslovení nedůvěry v parlamentu. Tento impeachment se nezdařil, na rozdíl od Brazílie, kde byla koncem srpna ústavním pučem svržena Dilma Rousseffová. Teď je na řadě venezuelský prezident Nicolás Maduro. Ti všichni byli řádně zvoleni, ale mají nesprávnou zahraniční politiku.

A pak se vynořil problém se zatím největším letošním volebním překvapením. Tím  bezesporu je nový filipínský prezident Rodrigo Duterte. Ten vzápětí poté, kdy Stálý rozhodčí soud rozhodl žalobu Manily týkající se Jihočínského moře v neprospěch Pekingu, oznámil příklon Filipín k Číně a Rusku. A sdělil světu, že do dvou let bude jeho země bez zahraničních vojáků. Přitom jediné správné, tedy pravdoláskovské pojetí požaduje od demokracie pokorný obdiv k zahraniční politice USA. Je tudíž navýsost jasné, že lid představuje v demokracii rušivý, někdy přímo škodlivý element.  

PZ: Podle některých komentátorů, i těch, kteří jsou k Miloši Zemanovi neutrální či k němu chovají sympatie, si ale Miloš Zeman způsobuje většinu problémů sám. 

Mnohé jeho výroky a postupy jsou trefné a správné, jiné opravdu, ale opravdu nešťastné. Navíc politický amaterismus řady jeho spolupracovníků zvyšuje přitažlivost škodolibých knížecích rad a komentářů. To ale nic nemění na faktu, že Zeman byl zvolen ve svobodných volbách a vůli většiny veřejnosti by demokraté měli ctít i v případě, když jim to nevyhovuje.  

PZ: Pojďme si zahrát hru. Kdybyste byl na straně oněch extremistů, kteří si přejí svrhnout prezidenta, jak byste postupoval? 

No, nevím. Především se ukazuje, že Zeman je pravděpodobně dostatečně zdráv na to, aby mohl znovu kandidovat. A lidu, jak bylo výše ukázáno, se nedá věřit: ten nevzdělaný a zlomyslný dav by ho přece mohl znovu zvolit. Volby jsou velké a zbytečné riziko. Je třeba Zemana znemožnit ještě před volbami – nejlépe tak, aby byl odstaven před vypršením mandátu. A zabránit mu, aby mohl kandidovat znovu. Třeba formou zákazu vykonávat veřejné funkce.

Představme si třeba horký podzim, řekněme od svátku do svátku, od 28. října do 17. listopadu. Pak se nabízejí dva scénáře barevné revoluce: tvrdý, durový (vzor Janukovyč) a měkký, molový scénář (vzor Rousseff). Pro Česko se lépe hodí molový projekt. I když určitě za ideál by někteří nadšenci pokládali variantu kancelářského řešení v duchu seriálu TV Nova Atentát: v něm přičinliví scenáristé nechali českého prezidenta abdikovat poté, kdy se prokázalo, že je ruský agent.

PZ: Dobře, vraťme se od fikce k realitě. Existuje cesta odvolání prezidenta prostřednictvím toho, co jste nazval ústavní puč? 

V Česku je tato možnost dána článkem 65, odstavce (2) a (3) Ústavy. Důvodem ztráty prezidentského úřadu může být „velezrada nebo… hrubé porušení Ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku; velezradou se rozumí jednání prezidenta republiky směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky jakož i proti jejímu demokratickému řádu“. Žalobu podává Senát na základě rozhodnutí třípětinové většiny přítomných senátorů, což následně vyžaduje souhlas tří pětin všech poslanců. Žalobu pak projedná Ústavní soud.

PZ: To zní poměrně komplikovaně. 

V současnosti by to vyžadovalo souhlas značné části sociálnědemokratických poslanců a senátorů. Pokud jde o hnutí ANO, jeho šéf 28. října naznačil znesvářeným stranám, že není vlastně až tak důležité, co se netýká Agrofertu. A jednal podle zásady neodvážných, „kdo uteče, ten vyhraje“. I pak je ale žaloba téměř neprůchozí přes současné složení Ústavního soudu.

PZ: Je to tedy nereálné?

Museli byste vytvořit velký tlak na Parlament a Ústavní soud. Tlak z médií a následně z ulice. Jako v Brazílii či ve Venezuele. Abyste vytvořili dostatečný nátlak ulice na Parlament a Ústavní soud, nepotřebujete hlas většiny – potřebujete odhodlanou menšinu sjednocenou umně zacílenou emocí. Znovu se tak vracíme k moci aktivistické České televize, její schopnosti vytvářet masové politické akce. Zaplnit náměstí i podněcovat hromadné petice.

Lenka Procházková: Hra zrádců a ochotníků 

A potřebujete celý zápas personifikovat. Musíte mít připravenou tvář, která by mohla být místo Zemana na poštovních známkách. Tvař-symbol sjednocující opozici.  

PZ: Myslíte si, že například Michal Horáček je volitelný? 

Proč ne? Začnu zeširoka. Česká politika často se zpožděním napodobuje tu slovenskou, ať už jde o strany na jedno či dvě použití, nebo rozkladný útok na privatizační pravicové strany SDKU a ODS (napřed kauza Gorila v Bratislavě, pak kauza Naďová v Praze), nebo přechod na přímou prezidentskou volbu a podobně. Současný slovenský prezident Andrej Kiska kandidoval se štítem beze skvrn z politiky posledních desetiletí a s penězi získanými vlastním podnikáním; peníze jsou důležité především na mediální agentury a ovládnutí sociální sítě, které nahrazují strany. Jako Michal Horáček.

Horáček se na Staroměstském náměstí sice ukázal jako neohrabaný moderátor a špatný táborový řečník, ale je také kultivovaný diskutér, velmi dobrý textař a zkušený novinář. Navíc se v době sametové revoluce dotkl vrcholové politiky – a prokázal jak odvahu, tak rozvahu. Což samozřejmě nestačí. Připomeňme si rozdělení umírněné syrské opozice a islámistů. V tomto zorném úhlu Michal Horáček vykazuje potřebné množství jednoduchých ideologických předsudků vůči Východu. Byl by kompatibilní, slučitelný s Hillary Clintonovou. Horáček nebo někdo jiný, jen ne Zeman.

PZ: Vrátím-li se k textu Ústavy, klíčové slovo tam je „velezrada“. Myslím, že to se u nás zatím neužívá, ale často se mluví o tom, že Miloš Zeman představuje bezpečnostní riziko. Je podle vás současný prezident bezpečnostním rizikem? 

Bezpečnostní riziko se stává zaklínadlem. Představa o něm existuje v trojí podobě. Především, a to je první verze – každý, ať již student, nebo poslanec, si může vytvořit svoji vlastní definici bezpečnostního rizika. Takováto subjektivní vymezení se mohou užívat v aktivistické propagandě. Pak existuje druhá verze bezpečnostního rizika, která má oficiální charakter. Je obsažena v dokumentech, jako je strategie národní bezpečnosti či v analýzách předkládaných zpravodajskými službami. Do této definice je často namíchaná představa obrany zájmů vládnoucí skupiny, jejího pojetí obecných i osobních priorit. Když například Barack Obama mířil poprvé do Bílého domu, měl v programu „odpolitizování zpravodajských služeb“. Ty totiž pod nátlakem některých lidí z Bushovy administrativy upravovaly zprávy o zbraních hromadného ničení v Iráku. Třetí verzi bezpečnostního rizika přináší objektivní analýza státních zájmů.

PZ: Dobře, nechme teoretizování. Představuje podle vás prezident Zeman bezpečnostní riziko?

Bezpečnostním rizikem je podle některých propagandistů jeho politika vůči Číně a Rusku. Koukněte se na mapu, kde je Čína a kde my! Vzájemné ekonomické propojování je v podmínkách globalizace jediným správným způsobem hledání bezpečnosti – izolace vede ke konfrontaci. Když se podíváme na dnešní největší bezpečnostní rizika týkající se Česka – některé migranty a terorismus –, může za to Čína? Skutečně je čínská politika v pozadí zvýšení rizik v bezpečnostním prostředí Česka? Nejsou tou příčinou naši spojenci? Do kolika válek nás už naši spojenci zavlekli? Počínaje bombardováním Jugoslávie, našeho partnera ve zlomových chvílích dějin. Kdekdo se v minulých dnech zaklínal svým pokorným vztahem k 28. říjnu 1918. Co takhle si při této příležitosti vzpomenout, jak Srbové pomáhali Masarykovi v emigraci (Masaryk měl dokonce srbský pas) a jak on pomáhal Srbům...

PZ: Trochu odbíháte. Co Rusko jako bezpečnostní riziko? V médiích se čerstvě objevily obrázky kružnic ukazujících, jak daleko doletí rakety Iskander, čerstvě Moskvou rozmisťované v Kaliningradské oblasti.

Hezký příklad! Rusko mnoho měsíců varovalo, že v případě amerického rozmístění raket v Polsku zareaguje tímto způsobem. Varšava i Washington varování ignorovaly a rakety Iskander dosáhnou z Kaliningradské oblasti na tyto nové americké základny.

Vidět Iskandery jako bezpečnostní riziko lze na základě první i druhé verze pojetí tohoto fenoménu. Především je to naivní či záměrně prostoduché pojetí, které se soustřeďuje pouze na prostý fakt rozmístění raket Iskander a ony vámi zmíněné kružnice, jak to prezentuje například Česká televize. Bez jakéhokoliv kontextu. Verze číslo dvě: Hrajeme své vlastní geopolitické hry, chceme mít americké rakety v Polsku, neboť americký zájem je důležitější než evropský a vyhovuje nám růst napětí. Nejsmutnější na tom je, že většina politiků a vojáků sice vůbec nechápe konečné důsledky vypovězení smluv o protiraketové obraně Washingtonem a vytváření předsunuté strategické obrany USA v Evropě, avšak velmi dobře ví, jaká byla historie tohoto bezpečnostního problému – kdo začal a kdo až poté reagoval. Pravda je ale nezajímá, používají téma bezpečnostního rizika jako propagandistické kladivo. Zastrašují obyvatelstvo vlastních zemí, aby bylo ovladatelnější, poslušnější.

PZ: Strach je opravdu nebezpečný. Nedovedu si však představit, že v našem tak trochu švejkovském a kondelíkovském Česku by svržení prezidenta bylo možné. Vy ano?

Praxe i teorie barevných revolucí se formovala při boji proti slovenskému premiérovi Vladimíru Mečiarovi. Těch, kteří za oceánem dokážou rozlišit Česko a Slovensko, není zas tak moc.

PZ: Myslíte tedy, že svržení prezidenta Zemana je reálné?

Je to možné. Začít se dá třeba pod heslem „Proč to nezkusit“. Na druhé straně čím více se o tomto nebezpečí bude včas mluvit, tím menší je pravděpodobnost, že se naplní.

Co se neměl český národ NIKDY dovědět.

Zatím je to stále aktuální. Po nevydařené volbě prezidenta se pokorně vrátil a ztotožnil s vládou, od které se pro účel voleb tak zásadně distancoval. Prostě „Volím Karla“!!! a „Karel na Hrad“!

Co se neměl český národ nikdy dozvědět:

Týden poté, co sám K.Schwarzenberg rozvířil v TV duelu debatu o sudetských Němcích a Benešových dekretech se objevilo svědectví muže, který byl v 90 letech u šokujícího výroku knížete, kdy přímo slíbil restituci majetku zabaveného šlechtické rodině, která kolaborovala s nacisty.

Schwarzenberg v duelu prohlásil,že Benešovy dekrety již 20 let neplatí a že za odsun sudetských Němců by tehdejší vláda i s prezidentem Benešem dnes stála před haagským tribunálem pro válečné zločince.

Na základě těchto slov se ozval ředitel státního zámku Sychrov na Liberecku pan POLA NSKÝ a řekl toto: Rozhovor se uskutečnil na Pražském hradě v kanceláři tehdejšího prezidenta V. Havla. Kancléřem byl tehdy K.Schwarzenberg. Rozhovor se odehrál před očima ředitele zámku Sychrov.Schwarzenberg rozmlouval s Marguerittou, princeznou z Rohanu, hraběnkou Kottulinský, dcerou Alaina Rohana, který byl do roku 1945 vlastníkem zámku v Sychrově.

Několik dní po listopadu 89 telefonovala POLANSKÉMU Margueritte Rohanová-Kotulinský, že s napětím a radostí sleduje události u nás a že do konce roku 1989 určitě přijede na Sychrov.To se taky v prosinci 1989 stalo. Margueritte se chtěla setkat s V. Havlem a informovat ho o tom, že má v Americe známé, kteří ji pomohou s opravami zámku. Schůzka byla předjednána, ale jako první proběhla schůzka s kancléřem V. Havla - K.Schwarzenbergem.

Při loučení Margueritte s K. Schwarzenbergem se kněžna naléhavě dožadovala na Schwarzenbergovi,aby nezapoměl na RESTITUCE. Schwarzenbergova odpověď byla šokující".

MARGUERITTO, BUĎTE TRPĚLIVÁ. PŘIŠLA DOBA, VE KTEROU JSME VŮBEC NEDOUFALI. UTEČE PÁR LET, LIDÉ TADY BUDOU MÍT PROBLÉM SE NAŽRAT A PAK JIM BUDE JEDNO, CO SE KOMU VRÁTÍ."

Řekl tehdy Schwarzenberg.

Otevřený dopis kard. Vlkovi a jeho bajky o „strýčkovi z Kanady“

Vážený konseminaristo Miloslave,

v 60. letech jsme spolu studovali v semináři v Litoměřicích. Po pádu komunismu byl pravověrný kard. Tomášek zmanipulován a navrhl za svého nástupce ambiciózního kryptoheretika T. Halíka. V poslední chvíli zasáhl děkan fakulty Prof. Wolf, který podal do Vatikánu vážné argumenty proti Halíkovi, a tím vlastně uvolnil místo pro Tebe. Ty ses děkanu Wolfovi odměnil vyhazovem, kdežto heretika T. Halíka jsi ustanovil tzv. prezidentem pro univerzitní mládež. Když hlásal hereze, netrestal jsi ho. Mnozí upřímní katoličtí studenti vlivem Halíka odpadli a stali se stoupenci buddhismu. Někteří přišli o normální, reálné myšlení a začali o sobě tvrdit, jako Halík, že jsou zároveň tím a oním, katolíci a buddhisté, muži a ženy zároveň. Tys převzal Halíkovo klišé a veřejně o sobě tvrdíš, že jsi zároveň katolíkem i ctitelem Alláha, kterého jsi vyhlásil za svého boha.

Když jsem na Ukrajině přijal biskupské svěcení, mojí povinností se stalo chránit pravověrné učení církve před současnými herezemi. Proto spolu s několika biskupy jsme byli povinni zveřejnit Boží anathemu na kněze T. Halíka, ale zároveň i na Tebe. Ty neseš zodpovědnost za jeho heretickou činnost. Anathema byla zveřejněna 29. 6. 2008 a byla vyvěšena i na dveřích katedrály sv. Víta.

Ty jsi svou povinnost pastýře, který má bránit církev před herezemi, neplnil a neplníš, ale konáš pravý opak. Otvíráš dveře herezím a amorálnosti. Dnes podvádíš veřejnost svým pokryteckým myšlením, které ubíjí podstatu pravdy. Zapojil ses do programovaného mediálního řevu o Hermanově strýčkovi z Kanady. Pro rozumně uvažujícího a čestného člověka by bylo hanbou se na tom podílet. Tímto ve skutečnosti otvíráš dveře satanské globalizaci a autogenocidě církve i národa. Tento program vědomě prosazují nejvyšší nadnárodní elity. Mnozí lidé jsou klamáni pozitivními pojmy a dostávají se na širokou cestu, vedoucí do záhuby. Na tom máš vinu i Ty!

V minulosti jsi nespravedlivě odsuzoval prezidenta Václava Klause, který zamítl tzv. registrovaná partnerství a zamítl juvenilní zákon o tzv. sociálně právní ochraně dětí. Jemu patří čest a rovněž patří čest i současnému prezidentu, který se postavil a stojí proti islamizaci českého národa, prosazuje jeho ekonomické dobro a nepanáčkuje před dalajlámou, který je médiem světových elit, a ani před těmito elitami nepanáčkuje jako Ty.

Výzva k občanům České republiky

Vážení občané, letos uplyne již 27 let od listopadového převratu v roce 1989. Vzpomeňme, tehdy nám Václav Havel sliboval, že se bude naše země rozvíjet nevídaným způsobem a že nás, obrazně řečeno, čeká ráj na zemi. Jak dnes vidíme, zůstalo jen u slibů. Skutečnost je výrazně odlišná. Postavení naší země se ve světovém žebříčku stále propadá, málem až na úroveň dřívějších koloniálních zemí. Co dříve fungovalo je většinou rozvrácené, zejména průmysl a zemědělství, ale i kultura a zdravotnictví. Jsme zadluženi a kdo ví, která z příštích generací dluh splatí. Žel i takové jsou poznatky, k nimž jsme ve dnech 29. a 30. října 2016 dospěli na II. celostátní konferenci k regionálním dějinám, jež se uskutečnila v Čelákovicích.

Regionální historici, tvořící významnou část pracovníků zabývajících se obecnými dějinami, ve své většině shromažďují a ochraňují dokumenty, které objektivně zaznamenávají minulost i současnost naší země, aby přispěli k pravdivým poznatkům budoucích generací o dějinách České republiky. O to víc je znepokojuje, že mnozí historici, publicisté či politici a bohužel i učitelé falzifikují vzdálené i nedávné dějinné události, nebo tyto falzifikace šíří. Zvláště alarmující je, že tato falzifikace pronikla do škol a nalezla odezvu v mediích, jako nástroj manipulace s veřejným míněním.

Vážení občané, nepodléhejme této manipulaci, jež napomáhá marasmu v naší zemi. Braňme naši historii založenou na objektivním, vědeckém poznání. Jedině taková historie je pravdivá. A jedině taková historie učí také pravdě. Pravdě, která vítězí.

Výzva k mládeži České republiky

Ve dnech 29. a 30.10.2016 se uskutečnila II. celostátní konference k regionálním dějinám, kterou připravila Sekce regionálních dějin Klubu společenských věd. Její významnou součástí byla problematika vlivu regionálních dějin na výchovu mladé generace. Potvrdila, že se v naší společnosti množí falsifikace dějinných událostí, zejména ve školách, a to na všech stupních. Soustavně dochází k hanobení, znevažování práce a životů poctivých občanů, kteří přispívali k budování sociálně spravedlivé společnosti.

Zásadní a významná fakta v životě naší společnosti jsou zamlčována nebo alespoň hrubě zkreslována, postrádají objektivní historický výklad. Především jde o prezentaci stavu našeho hospodářství. Proč nikdo nepřizná, že v průběhu posledních 25 let bylo přes dvě třetiny našich průmyslových podniků zcela zlikvidováno a zbytek byl z hlediska pracovních příležitostí brutálně zredukován? Proč nikdo nepřizná, že torzo naší průmyslové základny je ze 65 % v rukou zahraničních majitelů. Kam takový stav vede, se přesvědčujeme prakticky na každém kroku. Jako příklad z poslední doby uveďme problémy s budovou hlavního nádraží v Praze nebo rostoucí cenu vody.

Z jednání konference vyplynulo, že současná generace občanů bude, vám mladým, předávat náš stát ve stavu podstatně horším, než tuto zem přebírala. Náš stát je zadlužen a průmyslová i zemědělská výroba téměř zlikvidována. Dostali jsme se na úroveň bývalých koloniálních států. Ptejte se, kdo je za tento stav zodpovědný.

Nebuďte lhostejní ke své budoucnosti. Požadujte, aby i pro vás byl zajištěn plnohodnotný a důstojný život ve srovnání s občany ostatních průmyslově vyspělých států. Nenechte se klamat. Nedejte na nesplnitelné sliby. Jde o váš život i o život vašich dětí. Žádná vláda po roce 1989 nedostala právo předávat zemi ve stavu horším, než ji převzala.