KSČM

Snad se to ještě stihne

Na ministerstvu vnitra bude založen útvar, který bude monitorovat činnost ohrožující náš stát. Několik desítek odborníků bude vyhodnocovat informace šířené na internetu 

a pečlivě posuzovat, v jaké míře mohou být pro náš stát nebezpečné.

   Nějaký rejpal by mohl namítnout, že internet sledují v převážné míře mladí lidé, tedy nejvzdělanější část populace, která je politicky orientována tak, že je u ní jen minimální riziko, že by podlehla právě proruské propagandě.

   Nechme však pochybnosti rejpalů prošetřit odborníky ministerstva vnitra a věnujme se podstatnějším souvislostem.

   Je jistě v zájmu všech, aby byl sledovací orgán na ochranu státu a jeho integrity uveden do činnosti co nejdříve.

   To, co pozorujeme v přímém přenosu, je totiž proces stále se zrychlující dekonstrukce české státnosti. Zná někdo nějakou jinou zemi, kde by dovolili dělat si posměch z kdysi posvátných symbolů státnosti, trvale a systematicky zpochybňovat výsledky demokratické volby hlavy státu

a v zájmu snad až příliš průhledných politických cílů  zprofanovat oslavy státního svátku? 

   Může si snad někdo myslet, že poté až herci dnešní politické tragikomedie odejdou jeden po druhém ze scény, vynoří se z toho česká státnost v plné síle a v novém lesku? Politici, kteří by měli jeden vedle druhého chránit zájmy české země, dnes pracují na požáru, z jehož popela nikdy žádný Fénix nevzlétne. A mohou se přitom krýt jako obvykle frázemi nejušlechtilejšími.

   Pro ministerstvo vnitra z toho plyne úkol jednoznačný. Je třeba uvést útvar na ochranu české státnosti do činnosti co nejdříve, než přijdou další svátky. Každé prodlení hrozí, že už opravdu nebude co chránit.

Hodně politická ekonomie

Disciplína s názvem politická ekonomie existuje už dlouho. Dneska se však pěstuje politická ekonomie trochu jinak. Jako kdyby nejen žádné ekonomické zákony, ale dokonce už ani žádný ekonomický zdravý rozum neexistoval.

   V případě obchodní smlouvy s Kanadou nás europoslankyně Charanzová (Ano) ujišťuje, že uzavření smlouvy se státem s 35 miliony obyvatel je pro Evropu životně důležité. Když kvůli ničemu jinému, tak proto, by se nezavřela vrátka k jednání o jiné smlouvě, tentokrát se Spojenými státy (Právo 24.10.).

   Jen pár dní předtím se vyjádřil Andrej Babiš ze stejného hnutí o obchodních vztazích s Čínou, tedy se zemí s téměř 1,4 miliardou obyvatel, v tom smyslu, že nejsou zase až tak důležité, abychom se museli vzrušovat kvůli nějakému setkání ministra s dalajlámou.

   Jak vidno, v hnutí ANO to mají ekonomicky dobře promyšlené a hezky na tom makají.

   To samé platí i pro řadu dalších politických stran. Téměř všechny doporučují uzavřít obchodní smlouvu se Spojenými státy (TTIP), která bude rozhodně v náš prospěch, a to i v případě, že bude špatná.

   Zároveň téměř všechny strany schvalují ekonomické sankce vůči Rusku, které jsou správné i v případě, že nás poškodí. 

   V zájmu všech je podporovat růst a odstraňovat uměle vytvořené překážky, opět konstatuje Dita Charanzová. Zapomněla ovšem dodat, že to platí jen tam, kde není v našem bytostném zájmu umělé překážky naopak tvořit, růst obchodních styků bagatelizovat a fakticky podporovat protekcionismus, který všechny poškozuje.

   Politická ekonomie v dnešním provedení je prostě tak složitá věda, že jen skuteční znalci vědí, kdy určité pravidlo univerzálně platí, a kdy je naopak platná jeho úplná negace.

   Jako každá věda také politická ekonomie dokáže zcela exaktně měřit. Dělá to zcela důsledně a vždy podle dvojího metru.

Nejsme v tom sami

Obě naše levicové strany dopadly v posledních volbách stejně neslavně. Hodně jejich dřívějších voličů vůbec nešlo volit. Ti, kteří přišli, často odevzdali hlas protestním stranám, anebo tomu, co za protestní strany považují.

   Když se ovšem podíváme na výsledky regionálních voleb ve Francii v minulém roce, zjistíme nápadnou podobnost, která asi nebude čistě náhodná.

   V loňských francouzských volbách pokračoval odklon voličů od zavedených parlamentních stran. Levice dopadla ještě hůř než pravice. Nadpoloviční většina dělníků a dvě třetiny nižších zaměstnanců, dřívější jádro levicových stran, k volbám vůbec nedorazili. Většina z těch dělníků, kteří k urnám přišli, volila Front National.

   Z lidí s nižšími příjmy volili levicové strany pouze ti starší nad šedesát let. Mladá internetová generace nevolila levici vůbec.

   Můžeme  se stokrát odvolávat na naše postkomunistické dědictví, nevysvětlíme tím vůbec nic. Systém parlamentní demokracie prochází vážnou krizí, kterou si zavinil sám. Lidé politikům nevěří.

    Podle výsledků ankety z jara tohoto roku 72% Francouzů soudí, že politici jsou zkorumpovaní. Celkem 87% se domnívá, že ani levicové, ani pravicové vlády se nezabývají problémy občanů. A celých 89%  si myslí, že politici jsou v politice jen kvůli svému vlastnímu prospěchu.

   Další vážnou ránu zasadila důvěře voličů neschopnost politiků řešit migrační krizi. Hlasy o nutnosti otevřít se druhým, o vstřícnosti a o obohacování se jinakostí zaznívají unisono od těch nejúspěšnějších. Od těch, kteří bydlí stranou druhých v lukrativních částech velkoměst. Dělník či řadový zaměstnanec by musel šetřit z průměrné výplaty zhruba sto let, aby si v jejich čtvrtích koupil byt o rozloze deset metrů čtverečních.

   Flirtování s myšlenkou učinit z úspěšné části velkoměstské internetové generace své věrné voliče může být posledním hřebíčkem do rakve levicových stran. 

Útok proti Sobotkovi

   Na první pohled mohou schůzky s dalajlámou a přetahování o medaili pro ministrova strýčka vypadat jako tažení proti prezidentovi republiky. Ve skutečnosti se jedná o útok, který může ohrozit spíše premiéra.

   Prezidentův mandát je ústavně zaručen až do příštích voleb a lidé až moc dobře vědí, k čemu vedl kyjevský majdan, aby byli ochotni podpořit nějaký pražský pokus o jeho karikaturu.

   Zato vláda nemá zaručeno žádné trvání a její podlomení ve správný čas a šikovným způsobem by mohlo ovlivnit výsledky řádných anebo předčasných parlamentních voleb.

   Sociální demokraté odvedli desátek lidovcům již při sestavování vlády. Ve snaze zajistit si jejich loajalitu upustili od předvolebního slibu revidovat církevní restituce, což od nich odvrátilo už v následujících volbách nemalé procento voličů.

   Nyní si tedy lidovci otestovali sílu ČSSD hned dvojím způsobem. Když ministr kultury přijal dalajlámu ostentativně přímo na svém ministerstvu, jednoznačně tím demonstroval, že premiér nemá pod kontrolou zahraniční politiku země a kdokoliv mu do ní může mluvit. 

   Aféra kolem medaile pro ministrova příbuzného má premiéra postavit před nesnadnou volbu. Pokud uzná, že věc je v kompetenci prezidenta, bude ve dnech kolem 17. listopadu skandalizován a vysmíván jakožto stoupenec starých pořádků.

   Pokud dá zapravdu lidovecké frontě, do níž už vstoupili osobou poslance Gazdíka i Starostové, stane se rukojmím těchto lidí už natrvalo. Sociální demokracie to odnese dalším propadem voličské přízně.

   Z velice opatrného našlapování Andreje Babiše je vidět, že pochopil, o co se tu hraje. Lidovci musejí mít jeho plné sympatie. Pokud až dokonce odvedou černou práci při destabilizaci vlády, slízne hnutí ANO v příštích volbách smetanu voličských preferencí. Teď jenom, aby se ministr Herman a ti, kdo mu radí, předčasně nevzpamatovali.

Ta naše česká povaha …

se projeví vždycky, když o něco jde. V těchto dnech jsme svědky štvavé kampaně proti Miloši Zemanovi, a ti, kdo se k ní propůjčili, se neštítí ničeho. Bohužel, zase jsou v čele  umělci, raději bych měla říct, ti, kteří se za ně vydávají. Když sledujeme v televizi různé pořady, hry nebo seriály mnohdy velice pochybné úrovně, a slyšíme češtinu – asi jen pokus o češtinu, jakým právem kritizují tito lidé hlavu státu, která má svá vystoupení připravená do poslední tečky, jak jsme se o tom mohli přesvědčit 28.října, pokud jsme sledovali přímý přenos z Hradu. Jistě, nemohu sevším, co řekl, souhlasit, a také jsem nesouhlasila, musela jsem však ocenit jeho řeč zpaměti – což žádný jeho předchůdce nedokázal, líbily se mi i citáty, které použil.

A tak si myslím, že by si každý z nás měl sáhnout do svědomí a položit si otázku:“Jsem já tak dokonalý, abych mohl kritizovat ostatní?“

17. sjezd Světové odborové federace (WFTU) očima indické delegátky

Vzduch v Mezinárodním sjezdovém středisku Inkosiho Alberta Luthuliho v (jihoafrickém) Durbanu rezonoval potleskem k pronášeným heslům tisíců dělníků, kteří se zde sešli ze všech možných koutů zeměkoule. Působivá grafika a barvité zobrazení výzvy Karla Marxe: „Dělníci celého světa, spojte se“ bylo názorně vykresleno na rudém potahu auditoria. „Ať žije WFTU!“,  „Viva WFTU, Viva!“, „Vive la WFTU!“, „Vivat WFTU!“, „WFTU de ukuphila!“ vykřikovali …….dělníci - angličtí, francouzští, latinos, španělští, afričtí; černí, snědí, bílí - muži vřískali a tančili, živě a nevázaně. Byl to dech přitažlivě impozantní scény inaugurace historického 17. sjezdu WFTU, pořádaného od 5. do 8. října v jihoafrickém Durbanu.

Stanoveným sjezdovým heslem bylo: „Boj, internacionalismus a jednota k naplnění současných potřeb dělnictva, proti chudobě a válkám, vyvolaným kapitalistickým barbarstvím.“ Na ponurém základu pozadí stále pomstychtivějšího kapitalismu a barbarského militarismu a neo-imperialismu v duchu silnější požírá slabšího, tato konference nabývá mnohem většího a novějšího rozměru v kontextu načrtnutí itineráře pro budoucí boje dělnické třídy.

Toto zaměření evidentně protékalo žilami konference, jež kánonizovala rezonující tlukot srdce světové dělnické třídy. Všechny projevy - zdravice, zprávy, úvahy - všechny se plně věnovaly naléhavému akčnímu plánu dělníků a odborových svazů z celého světa nastolit alternativní světový řád spravedlnosti, rovnosti a míru.

Sjezdu se zúčastnilo 1400 delegátů ze 112 zemí a 246 odborových svazů a federací, včetně 348 žen.

(pokračování viz. více)

Rada k nezaplacení

   Po nedobrém výsledku v krajských a senátorských volbách se dostává sociální demokracii rady, aby se přestala orientovat na starší, nespokojené a neúspěšné lidi. Prý má oslovit mladé a dravé liberály z měst.

   Takové rady by možná měly jakýsi smysl, pokud by naše společnost neprocházela výrazným procesem stárnutí a pokud by mladí a draví byli dychtiví prosazovat kolektivní ideály sociální spravedlnosti.

   My však žijeme ve společnosti, ve které neprobíhá soupeření velkých skupin o spravedlivější rozdělení národního produktu. Probíhá v ní neméně tvrdý, ale přísně individualizovaný boj za osobní prosezení. Můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak jediné, co s tím lze dělat.

   Jestliže chceme  hovořit o krizi ČSSD, měli bychom se napřed podívat na volební výsledky socialistických stran všude v Evropě za posledních několik let.

   Přestože je to smutná cesta od porážky k porážce, nikoho se vážně nezabývá plánem mobilizovat pod prapory sociální demokracie mladé a úspěšné z velkých měst.

   Ti skutečně úspěšní mezi nimi, kterých zase tolik není, by to brali jako špatný vtip. A ti středně úspěšní velice často sociálně neklesli hlouběji proto, že je nad hladinou drží jejich rodiče a prarodiče, tedy ti takzvaně neúspěšní.

   Jak ukázal Thomas Pikety, velké peníze se dnes zhodnocují pětkrát rychleji, než jako je tempo ekonomického růstu. To jinými slovy znamená, že ti nejbohatší si přivlastňují stále větší části majetku, který se ještě pře nedávnem dělil mezi střední a nižší vrstvy.  

   Ze všech evropských socialistů si této maličkosti všiml zatím jen britský labourista Jeremy Corbyn.  Spoléhat se na mladé a úspěšné v této situaci znamená nabízet ideály strany, která vždy hájila zájmy lidé práce, těm, kterým se zatím daří přiživovat se na současném boomu výnosu z kapitálu. Taková rada je i zadarmo drahá.

Rekordní spokojenost

Po každých minulých volbách, ve kterých překvapila nízká účast, se našel vždy někdo, kdo tvrdil, že nezájem voličů je vlastně důkazem toho, že všichni jsou v zásadě spokojeni.

   S tímto argumentem přicházeli obvykle politici, kteří v hrstce odevzdaných lístků nasbírali aspoň o pár hlasů víc než ti druzí, takže jejich strana nedopadla ještě hůře než ostatní.  

   Po druhém kole letošních senátních voleb se patrně nenajde nikdo, kdo by tvrdil, že spokojenost se stavem země a s politikou už dosáhla rekordních 85%.

   Určitě to nebude nikdo z vládních stran. Varovný neúspěch sociální demokracie ve volbách do Senátu vyvrátil iluze těch, kteří se po propadu v krajských volbách minulý týden utěšovali, že voliči nehodnotili stranu jako celek, nýbrž hejtmany.

   Hnutí ANO dopadlo v senátních volbách natolik mizerně, že Andrej Babiš uvažuje o zrušení Senátu. Co asi bude chtít zrušit, pokud náhodou v příštím roce neuspěje ve volbách parlamentních?

   Úspěch lidovců není při rekordní neúčasti ničím jiným, než potvrzením toho, že mají nejpevnější volební jádro. To je patrně ve volbách parlamentních opět přenese přes pět procent. Přinese jim to však jen dilema, zda jít do příští vlády zase s ČSSD, anebo raději s Babišem a třeba s ODS.

   Dokud je možno vydávat apatii za spokojenost, vypadá to po jistou dobu trvale udržitelně. Těm, kdo řídili volební štáby, nehrozí, že by museli skládat účty za setrvale klesající preference. Volební rekvizity jsou podobně jako vánoční ozdoby pečlivě uschovány, aby mohly být za rok zase oprášeny a vypadaly jako nové. Analytické týmy jsou pochváleny za barevné vyvedení grafů mizející  přízně.

   Jako kdyby se všichni utěšovali, že na rozdíl od hospodářských výsledků firem nemohou výsledky voleb nikdy sklouznout do červených čísel. Bohužel se může tímto způsobem ocitnout v červených číslech co nevidět celá konstrukce zastupitelské demokracie.

A je to tady

Před časem jsem zde ve svém článku psala, že se obávám ustavení ryze pravicových koalic na krajích. A to jsem si ani nemyslela, že se to stane ve většině krajů a jak moc velký výprask od voličů dostaneme. No, nedivme se. Před 4 lety dostala KSČM, ale i ČSSD velké množství protestních hlasů proti tehdejší centrální vládě Petra Nečase a Miroslava Kalouska. Tak byly jejich strany národem nenáviděny, že  v tehdejší době dosáhli komunisté nejlepších volebních výsledků za poslední léta a ve většině krajů zasedli i do rad. A tam, kde s námi koalici neutvořili, jsme se stali významnou politickou silou a i s naším názorem se muselo počítat.

Tajné války Británie

Už více než 100 let je Británie trvale ve válce. Některé konflikty, takové jako Falklandy, se staly středem našeho národního příběhu, ale jiné, včetně brutálního potlačení povstalců v Ománu, jsou záměrně ukrývány