KSČM

Má to vláda zapotřebí?

   Na svém posledním zasedání vláda neschválila jmenování našeho předního odborníka na mezinárodní vztahy profesora Druláka  velvyslancem v Paříži. Jeden z ministrů měl prohlásit, že ho považuje za antisemitu.

   Bohužel se tím některý člen či členové vlády připojili k dnes tak módnímu trendu, kdy namísto argumentů se stále více jen nálepkuje, pomlouvá a očerňuje.

   Na vlastní kůži to poznali snad všichni, kdo jen špitli o bezpečnostních, sociálních, či politických  rizicích spojených s vlnou migrace. Rázem z nich udělali xenofoby, což znělo ještě mazlivě, a vzápětí rasisty, nácky a fašisty, což již tak mazlivě nezní.

  Vrcholem očerňovací kampaně byl zatím výrok vysokého komisaře OSN pro lidská práva, který přirovnal několik hlav států zemí střední Evropy k těm, co řídí Islámský stát. S notnou dávkou alibismu vzápětí dodal, že státníci, které pomluvil, se samozřejmě nedopouštějí krutostí, jaké páchá Islámský stát.

   Je to úplně stejné, jako kdyby vás někdo přirovnal k Hitlerovi a k tomu by tiše dodal, že se od něj lišíte snad jedině tím, že nešíříte rasovou nenávist, nebudujete koncentrační tábory, nemasakrujete obyvatelstvo okupovaných zemí a nerozpoutali jste světovou válku. Jinak jste ovšem k nerozeznání od Hitlera. 

   Politický analytik Petr Drulák se dopustil toho, že upozornil na chyby, jichž se v izraelsko-palestinském konfliktu dopouštějí obě strany. Neudělal tedy nic jiného, než co se běžně děje v Evropském parlamentu, do něhož byli jen nedávno pozváni jak hlava izraelského státu, tak předseda palestinské samosprávy, aby bylo možno vyslechnout argumenty obou stran. 

   Nikdo z Izraele kvůli tomu neobvinil Evropský parlament z antisemitismu. To jen jeden z ministrů české vlády má takový zvláštní způsob uvažování. Kdyby aspoň s logikou vysokého komisaře OSN dodal, že Drulák se liš od jiných antisemitů vlastně jen tím, že je přítelem Izraele.

Slova a činy

Po skončení bratislavského summitu hlav zemí Evropské unie prohlásila německá kancléřka Angela Merkelová, že státníci se shodli na potřebě omezit nelegální migraci. Pokud by snad někdo ztratil paměť, mohl by být jejím výrokem nadšen. Ve skutečnosti se záměr zastavit ilegální migraci deklaruje  v prohlášeních EU již přinejmenším deset let.

    Vezměme si třeba dokument nazvaný Evropský pakt o přistěhovalectví a azylu. Byl přijat evropskými premiéry dne 24. září 2008. Odvolává se na prohlášení Evropské rady z 13. prosince 2005, které se mimo jiné zabývalo právě bojem proti nelegální migraci.

   Toto usnesení varuje, že nezvládnutá migrace může způsobit řadu těžkostí. Proto se klade důraz na boj proti ilegálnímu přistěhovalectví a na zajištění návratu neoprávněně pobývajících cizinců do jejich země původu nebo do země tranzitu. Tento bod obsahuje i závazek „lépe informovat rizikové skupiny obyvatel s cílem vyhnout se dramatickým situacím, které mohou nastat zejména na moři“. 

   A. Merkelová by se ve zmíněném dokumentu dále dočetla, že je nezbytné, „aby každý členský stát při vymezování a provádění svých politik v oblasti přistěhovalectví, začleňování a azylu zohlednil zájmy svých partnerů“. To jsou hezká slova. A jaké byly činy? 4. října 2010 byla v Tripolisu podepsána dohoda mezi EU a Muammarem Kaddáfím o spolupráci v oblasti migrace. Za EU smlouvu podepsali  komisařka Malströmová a komisař Štefan Füle. Zakrátko zahájila britská a francouzská letadla bombardování Libye s cílem zlikvidovat Kaddáfího režim. Statisíce migrantů se daly do pohybu.

   O pět let později dospívají evropští státníci na summitu v Bratislavě po otevřeném a konstruktivním jednání k poznání, že je zapotřebí  omezit nelegální migraci. Zbývá už jen rozhodnout, jak to udělat.

Nácvik na další summit

Na jednodenním summitu v Bratislavě jednalo 27 hlav členských zemí EU o budoucnosti Evropy. Už z této zprávy je jasné, že o budoucnosti Evropy se toho zatím mnoho nedozvíme. V takovém počtu a v tak krátkém čase se premiéři stihnou každý s každým přátelsky pozdravit a poté srdečně rozloučit.

   Pokud by každý z šéfů států pohovořil o své vizi funkční Evropy jen kratičkých patnáct minut, budou se u řečnického stolku střídat po dlouhých sedm hodin a nezbude čas ani na to, aby se jedni přeptali druhých, jak to vlastně mysleli.

   Jeden den jednání postačí maximálně k tomu, aby se zúčastněné hlavy států navzájem ujistily, že problémy jsou, je třeba je řešit a úplně nejlepší by bylo řešit je společně.  

   Ve 24 jazycích na summitu znějí slova: bezpečnost, solidarita, prosperita, důvěra. Čím to je, že každé z nich dnes vyvolává jakousi pachuť?

   Na obšancovaném Bratislavském hradu se o bezpečí hezky mluví. Jak ale v politickém útvaru, který nemá pod kontrolou své vnější hranice, zaručit bezpečí těm, kteří se na Hrad už nevejdou?

   Znamená společně sdílená prosperita, že Řecko začne už třeba v příští generaci dohánět Německo? A bude to díky té samé politice, v rámci které se mu v této generaci tak nevratně vzdaluje?

   Solidarita je výborná věc. Výborné je i to, že sám předseda Evropské komise dospěl k názoru, že vynucovat  si ji prostě není možné, měla by jít tak nějak od srdce. Už nejméně dva roky jsme ale v situaci, kdy solidarita některým prostě od srdce nejde, protože mají neodbytný pocit, že na ně chce někdo přesunout náklady za zpackanou politiku, kterou prováděl sám ze své vůle a docela nesolidárně. 

   A tak zbývá apel na důvěru. Na čem ji ale založit, když jedni jsou v bezpečí, zatímco druzí ne, když jedni žijí v prosperitě, druzí se jí  vzdalují a když má solidarita krýt záda těm, kdo se na nikoho neohlíželi, když na problémy zadělávali. 

   Tyto otázky snad přijdou na přetřes na dalším jednodenním summitu.

Poprvé o sociálním dumpingu

Evropský parlament přijal zprávu kritizující praktiky sociálního dumpingu, který je provozován v rámci Evropské unie.

   Je to zpráva svým způsobem přelomová, protože podle některých ekonomů i vlivných politiků nic takového jako sociální dumping vůbec neexistuje.

  Jestliže například firma z východu Evropy pošle třeba do Německa na pár měsíců pracovat zedníky, instalatéry anebo montéry za mzdu výrazně nižší, než jakou vyberou za stejnou práci jejich němečtí kolegové, nejedná se prý o neférový dumping, nýbrž o zcela férovou konkurenční výhodu.

   Na této úrovni se lze přít o existenci či neexistenci sociálního dumpingu věčně. Zdánlivě na něm všichni vydělají. Vysílající firma má uplatnění pro své zaměstnance a nemusí propouštět, přijímající firma vyrábí s jejich pomocí laciněji a samotný vyslaný pracovník si vydělá i při hodně podprůměrné mzdě v Německu přece jen o něco více, než kolik by si vydělal při průměrné mzdě v Česku.

   Problém je v tom, že podobné praktiky mohou fungovat jedině za předpokladu, že zaměstnanci na východě budou i nadále placeni nesrovnatelně hůře než zaměstnanci na západě.

   Ti, kdo tvrdí, že laciná práce je naší velkou konkurenční výhodou, by měli zároveň uznat, že si tuto výhodu můžeme podržet jedině za předpokladu, že naši ekonomiku trvale odsoudíme do role chudé příbuzné specializované na úkony, které se na západ od našich hranic nevyplatí provozovat.

   Pokud bychom mířili trochu výše a přestali být odbytiště pro práci s minimální přidanou hodnotou, pak by hrozilo, že mzdy u nás porostou a naši vyslaní pracovníci nebudou muset paběrkovat po pár týdnů či měsíců na západě.

   Evropské instituce, které tažení proti sociálnímu dumpingu zahájily, kupodivu v tomto případě hájí náš národní zájem více než ti, kdo se bijí ve svá národovecká prsa.

Pozvánka na 70. výročí

30. září si připomeneme 70. výročí vzniku Lidového divadla ve Svitavách.

Program začíná v 11 hodin setkáním se starostou města Svitav v divadle Trám, pak účastníci položí květiny na hrob Jiřího Kareše, po té následuje prohlídka budovy bývalého Lidového divadla. Od 15 hodin pak bude společenské setkání v salonku restaurace Astra na autobusovém nádraží.

Zveme všechny bývalé členy a příznivce divadelnictví

Hanka Oujezdská - Karešová a Lída Kružíková

Volby 2016

Volební klání je v okrese Svitavy již v pár týdnů v plném proudu. Volební štafety KSČM poctivě objíždějí celé území okresu a zajíždějí případně i do obcí v sousedních okresech kraje. Také v sídle svitavských komunistů to jen šustí, jak se kompletují a připravují k expedici volební materiály, noviny a plakáty. Při svých výjezdech po luzích okresních, zastavujeme a oslovujeme naše spoluobčany, hovoříme s nimi a říkáme jim, jaké řešení jejich každodenních problémů nabízíme my, komunisté. Také členové okrskových volebních komisí v těchto dnech procházejí školením v jednotlivých obcích a městech, aby volby hladce proběhly.

Drobná nepřesnost

Tuto neděli proběhly zemské volby ve spolkové zemi Meklenbursko-Přední Pomořansko. Agentury se shodují v tom, že pro německou kancléřku je výsledek voleb velkým zklamáním, fiaskem, debaklem.

   Až do příchodu vlny uprchlíků byla v této své domovské zemi velice oblíbená a suverénně zde ve volbách bodovala. Nyní skončila třetí, dokonce až za Alternativou pro Německo, která se výrazně profiluje jako alternativa proti „kultuře vítání“.

   Servery, které o výsledcích voleb referují, přejímají jeden od druhého údaj, podle něhož se v této spolkové zemi „nachází jen asi 22 tisíc uprchlíků“. Zpravidla pak vyjadřují údiv nad tím, že i přesto považovali voliči téma běženců za vysoce aktuální.

   Občas bývá dobré si takto šířené údaje přepočítat. Zmíněná  spolková země má jen něco málo přes milión a půl obyvatel. Údajná hrstka běženců je rozhojní v takovém poměru, jako kdyby jich do desetimiliónového Česka přišlo během necelých dvou let zhruba 137 tisíc.

   Hustota migrantů na počet obyvatel Meklenburska vykazuje tedy již téměř takové hodnoty, jako tomu bylo ve Švédsku, když přední švédští politici se slzami v očích oznamovali, že další příliv by již způsobil kolaps země. 

   Švédsko je velice bohatá země s rozlohou větší než celé Německo. Naproti tomu malé Meklenbursko-Přední Pomořansko patří k nejchudším německým regionům.

   Počet migrantů umístěných v dotyčné spolkové zemi na severu Německa je samozřejmě relativně nízký vzhledem k jejich počtům v Porýní, v Bavorsku anebo v Rakousku.   

   S o to větším napětím bude třeba sledovat politické dění v těchto zemích. To bude mít na chování Berlína mnohem větší vliv než skutečnost, že k nejmocnější ženě světa a lídryni Evropy se voliči v jejím vlastním domovském obvodě postavili zády.

Komu se nelíbí placení daní

Evropská komise po zhruba dvou letech vyšetřování nařídila, aby počítačová firma Apple se sídlem v USA vrátila Irsku to, co za deset let ušetřila podivnými způsoby na placení daní. Nedoplatek činí 13 miliard eur.

   Hned vzápětí rozhodnutí Komise odmítla jak irská vláda, tak zmíněná americká firma. Ohradily se proti němu i Spojené státy.

   Nastala velice pikantní situace. Irská vláda se hodlá proti rozhodnutí Komise odvolat, což znamená, že se domnívá, že nikdo nemá právo vnucovat jí do rozpočtu 13 miliard eur.

   Je to jen pár let, co právě Irsko úpěnlivě žádalo o finanční pomoc ze stabilizačního fondu Evropské unie. Koncem listopadu 2010 ministři financí EU schválili tuto pomoc ve výši 85 miliard eur. Do záchranného programu se zapojilo i Česko, které se zaručilo za celkem 6,7 miliardy korun na záchranu irského bankovního sektoru.

   Nyní se tedy dozvídáme, že v téže době Irsko umožňovalo bohatým světovým firmám chovat se v něm jako v daňovém ráji. Jako zvláštní výraz vděku dnes označuje ministr financí Irska rozhodnutí Evropské komise za „politickou hovadinu“ 

   Spojené státy se proti Bruselu ohradily s tím, že se Komise nepřiměřeně zaměřuje na firmy z USA a vytváří jakýsi nadnárodní daňový úřad. Ve skutečnosti však Komise vyšetřuje s podezřením na podobné delikty celou řadu firem a není její vina, že tolik neplatičů daní má sídlo právě v USA.

   Americká strana, která ve smlouvě TTIP prosazuje právo velkých koncernů požadovat po státech odškodnění za ušlý zisk, zároveň neuznává právo orgánů Evropské unie požadovat po těchto koncernech, aby řádně platily daně. Předseda Komise Jean-Claude Juncker musí dokonce americké partnery ujišťovat, že placení daní v Evropě není namířeno proti USA a jeho zájmům.

   Rozhodnutí Komise bude muset ještě projít přezkoumáním soudy Evropské unie. Bude zajímavé sledovat jejich verdikt.

Rozhovor kandidáta do krajských voleb Josefa Bohatce (KSČM) pro web Poličská lokálka

Správce zájmové skupiny Poličská lokálka, která spravuje webový portál a profily na sociálních sítích, kdy jako tací máme přibližně 2000 čtenářů denně, si vás dovoluje oslovit s prosbou o zodpovězení několika otázek, které naše čtenáře, jakožto voliče do krajských voleb, zajímají a podle kterých se budou rozhodovat o svém hlasu. Předem velmi děkujeme za co možná nejdetailnější odpovědi.

Josef Bohatec je jedním z kandidátů KSČM v nadcházejících krajských do Zastupitelstva Pardubického kraje. Mimo toho je celoživotním milovníkem železnice, dlouhodobě spolupracuje s Muzeem průmyslových železnic v Mladějově na Moravě a letošního roku vybudoval a provozuje zahradní modelovou železnici ve velikosti HO v Moravské Třebové – Sušicích. Byl jedním z těch, kteří se podíleli na znovuzavedení osobní dopravy na trati Moravská Třebová – Chornice – Dzbel. Nyní pracuje na obnově spojení na regionální trati z Chornic na Velké Opatovice a dále na Brno.

Hra o jablko

Již zhruba čtyřicet let se neoliberálové snaží prosadit své recepty na řešení problémů ekonomiky a společnosti. Součástí těchto receptů je  přesun daňové zátěže z firem na zaměstnance a z nejbohatších vrstev na vrstvy střední.          

   Zdá se, že některým velkým a finančně mimořádně silným nadnárodním společnostem se jeví tento přesun příliš pomalý. Proto hledají cestičky, jak ho urychlit a jak se zbavit daňové zátěže úplně.

   Počítačová firma Apple se sídlem ve Spojených státech si vypočítala, že pro ni bude nejvýhodnější využít některý z evropských daňových rájů.

   Usadila se v Irsku, kam převáděla zisky ze svých prodejů realizovaných v celém světě. Jen zlomek těchto zisků byl v Irsku zdaněn, zatímco zdanění naprosté většiny profitu probíhalo v takzvaném „ústředí“, které sice neexistovalo, mělo však tu výhodu, že v něm byla daňová sazba nulová.      

   Jak zjistilo šetření Evropské komise, pomocí těchto praktik byla firma Apple nakonec fakticky zdaněna zcela bezkonkurenční sazbou  ve výši 0,005%.

   V těchto dnech Komise nařídila, aby firma vrátila nedoplatek na dani, který za posledních deset let činí 13 miliard eur. Rozhodnutí Komise musí nyní přezkoumat soudy Evropské unie a hned poté může Irsko a popřípadě i jiné země, kde firma Apple své zboží prodávala, začít nedoplatky vymáhat.

   To, jak dopadne „hra o jablko“, bude mít velký vliv na budoucnost Evropy. Zatím to v ní bohužel funguje tak, že velké nadnárodní firmy                           

stojí prakticky nad zákony a chybějící peníze pak dodávají do záchranných fondů EU ze svých nízkých mezd zaměstnanci a ze svých stagnujících platů střední vrstvy.

   Vznikají tak enormní nerovnováhy. Vždyť jen výpalné Turecku za zadržování migrantů by mohla firma Apple platit za celou Evropu ze svých zapřených daní po více než čtyři roky.