Posun v nejvyšších hodnotách

Odkaz na evropské hodnoty bývá tím nejvyšším trumfem, který se vynáší v debatách na důležitá evropská témata.

   Je to pochopitelné. Žádné společenství nemůže držet trvaleji pohromadě, pokud není stmeleno vírou v tytéž nejvyšší ideály. Všechny sváry a roztržky lze řešit za předpokladu, že nad nimi převládá něco, s čím všichni zúčastnění souhlasí.

   Proto je velice důležité mít na paměti, v čem spočívá vlastně obsah oněch nejvyšších hodnot, na které se všichni odvolávají.

   Patrně se shodneme na tom, že k nejvyšším hodnotám evropské kultury patří uznání demokratické volby jako základu pro veškeré rozhodování. Možná si ještě někteří pamatují, s jakou slávou se před dvěma léty hovořilo o tom, že Evropská unie učinila další krok ve své demokratizaci. Předsedou Evropské komise poprvé nebyl ustanoven člověk, na kterém se v kuloárech dohodli čelní politici, nýbrž stal se jím Jean-Claude Juncker jako reprezentant toho politického směru,  který zvítězil ve volbách do Evropského parlamentu. Pokud by vyhráli sociální demokraté anebo liberálové, na předsedu Komise by kandidoval někdo z jejich řad.

   Jak hodnotit onen další krůček k demokratizaci dnes, kdy o tom, co je pro Evropou dobré, chce fakticky rozhodovat Angela Merkelová? Přepíší se v tomto smyslu příslušné evropské dokumenty?

   V těchto dokumentech se stále ještě píše o zásadě rovnosti v různosti jako o nejvyšší evropské hodnotě. Budeme tuto zásadu interpretovat tak, že rovní mají nepopíratelný nárok dělat to, co za ně rozhodnou ti rovnější? Nahradíme diskusi poučováním a smíříme se s tím, že druhořadí mají plnou svobodu vybrat si, jakým způsobem si zaslouží přízeň těch, kdo o své vůli chtějí všechno řídit?    

   Patří k hlavním tezím sociologie, že jakékoliv společenství má šanci udržet se jen za předpokladu, že jeho členové sdílejí společné hodnoty. K jiným stěžejním tezím sociologie náleží zjištění, jak snadno dochází k tomu, že zájmy mocných se zčistajasna začnou vydávat za nejvyšší hodnoty všech.

Uzavřenější než za Husáka

Při zahájení volební kampaně TOP 09 vystoupil čestný  místopředseda Karel Schwarzenberg s odhalením, že současný režim postupně omezuje lidské svobody. Jako příklad uvedl nová bezpečnostní opatření na Pražském hradě. Pražský hrad se podle něj stává policejním sídlem a je uzavřenější, než byl za Gustáva Husáka.

   Někdo by si mohl myslet, že Karel Schwarzenberg zaspal dobu. Za Gustáva Husáka nebylo nutno nijak zvlášť chránit  Pražský hrad jednoduše proto, že byly zadrátovány celé hranice. Nyní, kdy do Evropy může přijít za asistence Frontexu prakticky kdokoliv, se strategické objekty ochraňují obtížněji. A Pražský hrad strategicky významným objektem je  i přesto, že na něm nesídlí Karel Schwarzenberg.

   Jinak je ovšem postřeh čestného předsedy TOP 09 naprosto správný. Nesvoboda se plíží všude, kam jen v Evropě oko dohlédne. Policejní sídlo připomíná bruselské letiště, kde jsou pasažéři nuceni procházet provizorními stany střeženými vojáky s prsty na spoušti.   

   V policejní sídlo se při každé významnější návštěvě proměňuje Evropský parlament. Je obklopen vojenskou technikou, přelétávají nad ním vrtulníky a v jeho okolí se krajně nenápadně procházejí tajní policisté.

   Policejní zvůle došla dokonce tak daleko, že ve francouzských letoviscích byly zrušeny oblíbené noční diskotéky a tradiční ohňostroj v baskickém Biarritz se mohl letos konat jen za přítomnosti ostřelovačů. 

   Jeden z posledních ostrůvků svobody představovala v noci ze 14. na 15. července Promenáda Angličanů v Nice. Policisté tam nikoho neobtěžovali. Nepřežilo to 85 lidí. Jinak je to všude „uzavřenější než za Husáka“, jak to roztomile vyjádřil Karel Schwarzenberg.

Víkendové zamyšlení

Ukončení prázdnin nejen pro děti

tak byl nazván 1.ročník krásné akce, která se uskutečnila pod záštitou poslankyně Parlamentu Ing.Květy Matušovské a náměstkyně hejtmanaPardubického kraje Ing.Jany Pernicové  27.srpna v Pomezí.

Organizátoři – Horní hospoda Pomezí ve spolupráci se Sborem dobrovolných hasičů a Obecním úřadem vymysleli  odpoledne, které pobavilo děti i dospělé. Vtipně uváděl Aleš Lehký z televize Nova, soutěžilo se ve srážení plechovek, nechyběl hod na koš, slalom s míčkem, který musely děti absolvovat na trakaři, spojování hasičských hadic, Aleš se musel všem podepsat, samozřejmě parádní disciplína – běh v pytli a skákací hrad. Každé dítě dostalo drobné dárky, které sponzorovaly K.Matušovská a J.Pernicová, připravena byla i speciální disciplína – v brance bylo dětské šampaňské a kdo láhev míčkem shodil na zem, mohl si ji odnést.O toto klání byl velký zájem, první kop provedla K.Matušovská. Na první pohled to vypadalo velice jednoduše, ale skutečnost byla značně obtížná. Radilo se, fandilo, byla spousta legrace, nakonec byly všechny lahve odevzdány.

Protože bylo teplo, ba přímo horko, hasiči připravili pěnovou lázeň a nakonec se uskutečnila malá diskotéka. Všichni byli spokojení a už se těší na příští ročník. Poděkování zaslouží všichni, kteří se o úspěch zasloužili.

Na fotografiích : K.Matušovská s A.Lehkým, skákací hrad, tak dojedu s tím trakařem, ono to v tom pytli moc nejde, až budu velký, budu hasit doopravdy,malá Zuzanka si našla kamarádku

Rodiče nemají na obědy dětí

to byl článek v Haló novinách v sobotu 27.srpna 2016. A já k tomu dodávám, že je to velice smutné, bohužel pravdivé. Nejsou to však jen obědy, na co rodiče mnohdy nemají peníze, jsou to i školní potřeby, a vím, o čem mluvím. Koupila jsme svému prasynovci jen něco málo, a to něco málo stálo víc jak 1 000 Kč. Připočteme – li k tomu aktovku, oblečení, potřeby na výtvarnou výchovu, nedopočítáme se. A když jsou v rodině děti dvě nebo tři, rodiče se opravdu prohnou.

Nedávno jsem v rozhlase slyšela rozhovor, ve kterém zaznělo, že Vánoce a začátek školního roku jsou dva termíny, kdy peníze jen létají. Musím s tím souhlasit, ale přidám ještě jeden postřeh. Ve Svitavách máme měsíčník Naše město, který informuje občany o všem, co se děje. Teď v tom novém, který vychází na měsíc září, je vložen letáček, ve kterém je nabídka kroužků Střediska volného času/dříve Domu dětí a mládeže a ještě předtím pionýrského domu/. Je jich tam opravdu hodně, ale u každého je také finanční částka, kterou musí rodiče zaplatit. Namátkou uvádím : Vyrábíme z různých materiálů 1 300,- Kč, Hejbánky 500,- Kč, Umělecké řemeslo 1 600,- Kč, Střelecký kroužek 1 300,- Kč, Akvaristika 600,- Kč, Cvičení rodičů s dětmi 800,- Kč, Šachy 800,- Kč , a tak bych mohla pokračovat.

V tolik kritizovaném předcházejícím režimu měly děti také řadu kroužků a aktivit, ale nepamatuji se, že by se za některé platilo.

Na jedné straně kritizujeme, jak se děti a mládež mnohdy chovají, ale vyrůstají na ulici a vychovává je naše „veřejnoprávní televize svými hodnotnými“ programy. Potom se nedivme, že jsou takoví, jací jsou.

Naši vládnoucí představitelé mají plná ústa toho, jak je třeba pečovat o mladou generaci, ale co pro to konkrétně dělají ? Budou se dohadovat o euroarmádě, ale aby dali finanční prostředky na volnočasové aktivity dětí a mládeže, na to prostě nemají. A jestliže má rodina napjatý rozpočet, je jasné, že na kroužky už nezbývá.

Blíží se krajské volby. Zvažujme, kdo to s námi myslí poctivě a kdo si jen vylepšuje kádrový profil.

Potíže s vlastenectvím

Není to tak dávno, co byli v módě autoři, kteří dokazovali, že celý svět prochází procesem zesvětštění, náboženství přestává být pro lidi podstatné, jejich postoje se modernizují.

   Někteří tohoto procesu trpce litovali, jiní nad tím s úlevou jásali, ti i oni se přitom hluboce mýlili. Napětí a konfliktů vedených jménem náboženství výrazně přibývá, roste počet jejich obětí a nic nenasvědčuje tomu, že by měl tento trend polevit. 

   Také vlastenectví, o kterém se myslelo, že jde o doznívající případ nebezpečné nostalgie, se stává tématem vášnivých diskusí. Vlastenectví stojí kdesi v pomyslném středu škály, která sahá na jedné straně k nesnášenlivému nacionalismu, ba šovinismu, na straně druhé ke zvláštní formě kosmopolitismu lidí, kteří jsou doma vždy tam, kde se jim právě dobře daří. Když usoudí, že jinde by bylo o něco lépe, najdou si se stejnou láskou domov jiný.

   Minulý režim se snažil nežádoucí míru vlastenectví neutralizovat tím, že za správné národní cítění považoval takové, které se ztotožňuje s cíli socialistického společenství, jež se k vlastenectví nijak zvlášť nehlásí.

   Zdá se, že toto ve špatném smyslu „dialektické řešení“ by dnes někteří rádi opět tvůrčím způsobem aplikovali. A tak se můžeme dočíst třeba i to, že smyslem dějin našeho národa je splynout v multikulturní jednotě s jinými, kteří v tom svůj smysl vidí zrovna tak jako my.

   Není to sice o nic méně dialektické než bývalé socialistické vlastenectví, morálně méně vyspělí jedinci však mohou tápat. Naplní se odkaz našich předků teprve tehdy, až si budou v české kotlině vyřizovat své náboženské účty šiité se sunnity?

Mnoho povyku pro nic

S blížícími se volbami ve Spojených státech jsou zcela zbytečně pěstovány spekulace o tom, kam který ze dvou nasazených kandidátů zemi povede. Jsou přiživovány iluze ať již o jednom, anebo o druhém z nich.

   Americký prezident není, na rozdíl třeba od toho tureckého, žádný samovládce, což v praxi znamená, že jeho kroky musejí být schváleny a podporovány mocnými lobbyistickými skupinami.

   Ať již se stane prezidentem kandidát té či oné strany, nijak to neumenší vliv lobby spojené s výrobou a obchodováním se zbraněmi. Ta je úzce propojená se špičkami armády. Spojené státy jsou suverénně největším vývozcem zbraní, což pomáhá stabilizovat jejich ekonomiku, neboť i navzdory světové hospodářské krizi obchod se zbraněmi v uplynulých letech jen kvetl.

   Jinou mocnou skupinou, která je vůči změnám v křesle amerického prezidenta dalekosáhle imunní, jsou banky a další silné finanční instituce. Bez jejich peněz by volební kampaň zdaleka nebyla tak senzační a bombastická. Nedělají to proto, aby jim nově zvolený prezident či prezidentka mluvili do toho, nakolik riskantní bankovní produkty mají vytvářet a v jakých intervalech budou s nimi nafukovat spekulativní bubliny.

   No a konečně třetím velkým hráčem jsou mamutí nadnárodní koncerny, jejichž naprostá většina má své oficiální sídlo právě ve Spojených státech. Hlava Bílého domu může mít předsevzetí jaká chce, o strategii korporací bude rozhodovat to, které země přijdou s jak lákavými nabídkami na maximalizaci zisku.

   Tak tomu bude i v případě, že by nově zvolený prezident či prezidentka přesídlili kvůli těsnějšímu sepětí z voliči z Washingtonu třeba do Detroitu.

Jinakost obohacuje

Součástí vlny kulturní liberalizace, která přichází do Evropy od šedesátých let 20. století, je heslo „jinakost obohacuje“. Od sedmdesátých let s ním operují tzv. nová sociální hnutí, která bojují za práva těch, kdo byli v té či oné míře diskriminováni kvůli své odlišnosti.

   Feministé se zasazují o práva žen, jiní zase o práva homosexuálů, etnických a kulturních menšin, ale i zvířat, ekosystémů a přírody, neboť nemají svůj vlastní hlas.

   Někteří se domnívali, že tato nová témata oživí poněkud zatuchlé partajničení a zájem veřejnosti o politiku.  

   Tato naděje se až dosud nenaplnila a nová sociální hnutí reagují na svoji vlastní stagnaci radikalizací svých požadavků.

V této souvislosti začíná jinak nepochybně správné heslo „jinakost obohacuje“ narážet ve své kategorické podobě na vlastní bariéry.

   Bezvýhradné respektování jinakosti islámské kultury se dostává do rozporu s uznáním žen jako plnoprávných bytostí.

Bezmezná úcta ke svobodě vyznání naráží na problém míry tolerance vůči těm, jejichž víra připouští, že vyznavače jiné víry tak zcela tolerovat nelze.

   V oblasti právních norem je to ještě složitější. K čemu by asi vedla zásada jinakosti ,která obohacuje, pokud by byla aplikována na právní systémy, jež jsou s tím naším neslučitelné? Přinejmenším k výrazné právní nejistotě a ke vzniku různých států ve státě.  

   Pokud bychom bez všeho dalšího prosazovali zásadu o tom, že jinakost obohacuje, ocitli bychom se v pozici člověka, který při sestavování jídelníčku nevidí žádný rozdíl mezi tím, nechat se inspirovat vegetariánem, anebo lidožroutem. 

K čemu ještě tanky?

Britská ekonomka Noreena Hertzová popisuje ve své knize Plíživý převrat, jak velké koncerny a finanční instituce převzaly faktické rozhodování a z politiků udělaly pouhé stážisty.

   Vláda nad světem se dnes nezajišťuje pomocí síly vojenské, nýbrž ekonomické, pokračuje autorka. „Státem poskytovaný investiční kapitál odpovídá palebné síle, státem dotovaný vývoj a výzkum zastupuje inovace vojenské techniky, pronikání na trhy nahradilo bývalé posádky na cizím území a cla a dovozní kvóty jsou nejúčinnější kanonádou.“

   Autorka má jistě v lecčems pravdu. Pokud by to ovšem byla celá pravda, těžko bychom vysvětlovali, proč rostou náklady na zbrojení a proč se třeba místo výdajů na budování nových posádek NATO nevybuduje raději nová banka anebo burza.

   Význam posilování armád a řinčení zbraněmi je v zásadě dvojí. Zbraně představují zboží s výrazným multiplikačním efektem. Aby mohly být použity, je třeba za to příslušným výrobcům pořádně zaplatit. A když pak použity jsou, je třeba zaplatit zase jiným firmám, aby zničená země vypadala aspoň přibližně tak, jak vypadala předtím, než použity byly. Obojí zvyšuje náš hrubý domácí produkt.

   Druhý důvod spočívá v tom, že z celé ekonomiky pouze některé banky dokáží žít ze vzduchu. Umožňuje jim to řada důmyslných virtuálních produktů. Ostatní firmy potřebují k produkci stále ještě práci a suroviny.

   Citelně nám chybějí studie, které by vyhodnotily, proč se za svobodu v poslední době bojuje téměř výhradně v zemích bohatých na strategické surovinové zdroje.

   Bez důkladných studií můžeme, podobně jako bankéři, pouze spekulovat.

Jak dohnat Západ

Ani během léta neustává spor vedený o platy vysílaných pracovníků. Evropská komise navrhuje, aby zaměstnanci, které jejich firmy vyšlou za prací do jiných zemí v rámci EU,

v nich měli za stejnou práci nárok na stejnou mzdu, jakou v nich pobírají pracovníci domácí. Zatím mají nárok pouze na mzdu minimální.

   Jedenáct zemí včetně České republiky proti tomu protestuje.

S návrhem Komise nesouhlasí ani organizace BusinessEurope,

která sdružuje podnikatelské a zaměstnavatelské svazy z 34 zemí Evropy.

   Asociace evropských podnikatelů zdůrazňuje, že hnací silou rozvoje trhu je konkurenceschopnost. Firmy v bohatých  zemích Západu prý svoji konkurenceschopnost ztrácejí vinou příliš vysokých nákladů na práci a příliš vysokých daní.

   Řešením tedy není zbavovat východní firmy konkurenceschopnosti v podobě nižších mezd zaměstnanců,  ale zbavit firmy západní zbytečné daňové zátěže a příliš vysokých vedlejších nákladů na práci.

   Jako důkaz svého tvrzení, že nižší platy mají blahodárné účinky, je uváděn příklad polských firem. Jsou oproti těm západním málo zatíženy daněmi i pojistným, díky tomu v nich mezi lety 2004 až 2014 průměrná mzda stoupla o 63%.

   Svaz evropských podnikatelů už bohužel neuvádí, že i po tomto astronomickém vzestupu mezd činila v roce 2014 průměrná hodinová mzda v polském soukromém sektoru zhruba 8 eur. V Dánsku, Belgii či Švédsku činí více než 40 eur, ve Francii 35 eur, v Německu a Rakousku téměř 32 eur.  

V České republice necelých deset eur.

   Při tomto tempu mzdové konvergence bude pro několik příštích generací příjmové sbližování Východu se Západem podle představ byznysmanů poněkud nezajímavé.