KSČM

Pojednání o lidském charakteru

V tomto čase první adventní neděle, kdy již atmosféra Vánoc dýchá na záda, za poskrovné sněhové pokrývky v podvečerním venkovním šeru, se sem tam padající sněhovou vločkou, v útulné a prohřáté světničce, za praskotu plápolajících plamínků v krbu, se jistě mnozí z nás nad šálkem dobré kávy, čaje, či sklenky lahodného vína, ve svých myšlenkách zastavují a promítají si zpět  okamžiky, které zůstaly vryty v naší paměti z vývoje časů tohoto roku. Mnohdy si oživujeme skutečnosti, které se v průběhu tohoto času udály, jenž jsou dnes již pouhým pokračováním té nekonečné zlaté nitky protkávající naše osudy, jejíž slovutným názvem je čas. Mnohdy v té cestě starých okamžiků si klademe otázky, zda jsme tehdy činili správně, zda jsme nemohli konati lépe, zda jsme tehdy znali všechny souvislosti, a zda jsme svým tehdejším jednáním někomu nespravedlivě neublížili. Zároveň, po zodpovězení těchto jistě hloubavých dotazů, snažíme se o pokušení, právě z těchto již zašlých časů, nastínit si předpokládané klikatící se možné pokračování této věkovité zlaté nitky do budoucna. Plánujeme nový směr života, nový cyklus, ve kterém nechceme opakovat předešlé chyby, omyly a příkoří. Povětšinou jsme toho schopni. Je však určitá sorta lidí, která žije s vědomím, že jako jediní mají pravdu, všichni v okolí jsou hlupáci a neumětelové. Tito lidé jsou schopni za použití jakýchkoliv prostředků velmi tvrdě a nenávistně prosazovat tuto svoji jedinou možnou pravdu, i za tu cenu, že tím dosáhnou pouze rozvrácení a znechucení společnosti. Tito lidé jsou ve své podstatě neználky, i když vystupují jako jakási verze oné svaté trojice, byť s jiným podkladem. Je mi jich sice líto, ale nemohu tuto jejich škodlivou činnost ani tolerovat.      

ČR na seznamu IS

Česká republika se zcela očekávaně ocitla na seznamu úhlavních nepřátel samozvaného Islámského státu. Zařadila se tak do skupiny šedesáti zemí, z převážné většiny jde o členské státy paktu NATO. Je sem však zařazeno například i Rusko a Čína. Konečná verze seznamu by měla obsahovat na osmdesát států ve světě. Ptám se, zda již nenastal konečně ten správný okamžik pro jednotný vojenský zásah mezinárodních sil OSN proti těmto mezinárodním teroristům? Dle mého úsudku bylo již včera pozdě. Pro dobrý výsledek této mezinárodní intervence je však nutno udělat ještě jeden malý, ale zcela zásadní krok. Členům NATO Turecku a USA musí být položen jasný dotaz, na které straně barikády vlastně doopravdy stojí! A Saudským šejkům musíme dát najevo, že vykořeníme i jejich podporu tohoto novodobého světového zla!

Víkendové zamyšlení

Vážení soudruzi, Vážené soudružky a kolegové,

často je mi některými soudruhy ze ZO vytýkáno, že nemám prostudovanou historii KSČM. Já to nepopírám. Hlavní důvod je však ten, že žiji v době současné a pokouším se řešit aktuální problémy. Vědět něco o minulosti je určitě důležité, ale mám obavy z toho, že i kdybych měl přehled i tom, co a jak kdysi bylo, tak s tím osobně dnes již nic neudělám, důležitá je však hlavně budoucnost.

Jsem rád, že jsem měl možnost dvakrát se osobně setkat se soudruhem Pavlem Kováčikem, člověkem vzdělaným a praktickým s rozumnými názory. Naposled jsme spolu hovořili na Kunětické hoře letos v září.

Občas je mi vytýkáno, že se "tlačím" do některých funkcí, ale opak je pravdou. Jsem rád, že jsem již po dva roky členem OV KSČM ve Svitavách a doufám, že po okresní konferenci v tomto orgánu budu moci i nadále pracovat. Tato práce mi dodala neuvěřitelné zážitky a zkušenosti.

Hezký prví adventní víkend Vám všem přeje Petr Zbytovský

Prohlášení Presidia ÚV KSRF

Abychom omezili terorismus, národy musí zvítězit nad globalizátory

Gennadij Zjuganov, předseda ÚV KSRF, vedoucí frakce KSRF ve Státní Dumě Federálního shromáždění Ruské federace  

celý text viz. více

Výhrůžek se nezalekneme

Činnost komunistů v okrese Svitavy je občany hodnocena pozitivně a kvitována s povděkem. Jsme zde jedinou, skutečně každodenně pracující stranou, které není lhostejný rozvoj obcí a měst, jejich obyvatel. Jsme si vědomi i skutečnosti, že zde pracují i jiné politické strany a uskupení, jde o svobodnou soutěž politických stran a hnutí. S mnohými spolupracujeme a hledáme společné cesty k dalšímu rozvoji naší oblasti, jsme k sobě tolerantní a tak to má být.

V poslední době však došlo v Poličce, po zveřejnění fotografie vlajky v sudetoněmeckých barvách společně s článkem k tomuto tématu, k písemné anonymní výhrůžce jednomu z členů ZO KSČM v Poličce. Bylo mu vyhrožováno fyzickým násilím. Tento anonym nemá však již nic společného se svobodnou soutěží a je za hranicí právních norem. Ostře se proti tomuto jednání ohrazujeme, onoho anonymuse se nezalekneme a v naší práci budeme i nadále pokračovat. 

Bezprizorní většina

To, s kým vším vystoupil Miloš Zeman 17. listopadu na Albertově, vyvolalo vlnu kritiky. Mnozí byli překvapeni složením lidí na tribuně. Někteří si ale zároveň uvědomují, jak neskonale šťastní by byli mnozí jeho kritici, kdyby se prezident nechal opět zasypat vajíčky a nadávkami z úst těch pravých demokratů jako vloni. 

   Polemika kolem průběhu oslav bohužel zakrývá problém hlubší. Neustále je nám vnucováno, že společnost se dělí jen na dvě skupiny. Na jedné straně jsou ti, kteří by radostně uvítali jakýkoliv počet uprchlíků. Na straně druhé prý stojí xenofobové se sklony k fašismu, kteří jsou zakomplexovaní, nenávistní a dělají nám ve světě ostudu.

   Takové dělení bohužel zapomíná na kategorii, která je zdaleka nejpočetnější, a to dokonce i v Praze. Jsou to lidé, kteří vidí, že Evropa si neví s vlnou běženců rady, a jsou stresováni hlubokou nejistotou, ve které jsme se ocitli.

   Tito lidé čekají od politiků jasná slova o tom, kolik migrantů hodlají přijmout, na jak dlouho a za jakých podmínek. Politici nejsou schopni dát jim na tyto otázky odpověď. Ti nejmocnější maskují svoji bezradnost šermováním s kvótami.  

   Povinné kvóty sice problém ani v nejmenším neřeší, je však mnohem snadnější vnutit něco svým slabším sousedům, než postarat se o nápravu příčin migrace.

   Jak by bylo krásné stát na tribuně s lidmi, kteří nabídnou humánní, solidární a přitom realistické řešení vzniklé situace, jež neposune zadluženou Evropu ještě blíže ke katastrofě. Takoví politici, ba dokonce ani komentátoři však bohužel mezi námi nejsou.

   Většina občanů proto zůstává politicky bezprizorních a asi se budou zdráhat uvěřit tomu, že horečně vypracovávané programy integrace jsou k něčemu dobré. Kdybychom dovedli sociálně integrovat, už dávno bychom to předvedli  na lidech, které není třeba napřed učit česky.

   Stojí před námi otázka, kolik lidí z bezprizorní většiny se v důsledku tvrdé kritiky adresované prezidentovi přesune do tábora těch, kdo budou radostně vítat uprchlíky, a kolik si příště už raději nechá rezignovaně nadávat do xenofobů a fašistů.

Kdo pomůže rozvinutým?

Nějak se nám posunují ohniska světových problémů. Před pouhými patnácti lety tisíce bankéřů a finančníků, kteří se sešli na výročním zasedání v Praze, hýřilo optimismem. Ve své zprávě nazvané Kvalita růstu konstatovali, že pokud se spojí s rozvojovými institucemi, bude mít jejich „cíl omezení chudoby a zlepšení životních podmínek stovek miliónů lidí celého světa bezprecedentní šanci na úspěch".

   Bankéři z nějakého důvodu svá předsevzetí nesplnili. Ve světě bída a chudoba neustupuje, zato v Evropě je jí dnes ohroženo už každé čtvrté dítě.

   Od počátku hospodářské krize, kterou nastartovaly právě banky, se zvyšuje podíl dětí žijících v chudobě ve všech 28 členských zemích Evropské unie. Německo se od Řecka liší pouze mírou tohoto nárůstu.  

   Před patnácti lety přední světoví bankéři vyzývali k demokratizaci společnosti a tvrdili, že tento proces půjde ruku v ruce s potíráním chudoby ve světě. Těžko bychom hledali stát, jenž se během minulých 15 let nějak výrazněji  demokratizoval. Zato se exponenciální řadou množí varování před osudem demokracie v Evropě a sílí i nářky nad jejím vývojem v Česku.

   Spolu s bojem proti bídě a nástupem demokracie mělo dojít k uklidnění válečných konfliktů. Nestahovali se naši spojenci z Iráku i Afghánistánu se slovy, že válka již skončila, takže jich tam není potřeba? V říjnu 2011 americký prezident Barack Obama triumfálně prohlásil: "Poslední americký voják překročí iráckou hranici se vztyčenou hlavou, pyšný na svůj úspěch. Tak naše vojenské angažmá v Iráku skončí."

   Válka v těchto zemích možná skončila, boje však výrazně zesílily. A co více. Dozvídáme se, že válka se přelila do Evropy. "Jsme ve válce", prohlásil Francois Hollande před francouzským parlamentem počátkem tohoto týdne. Válka se, podle něj, týká celé Evropy, bude dlouhá a nevíme, kdy skončí.

   Jen před několika málo lety si rozvinuté země troufaly vyvést ty rozvojové z bídy, nesvobody a válek. Počínají si však přitom tak nešťastně, že všechny tyto hrozby zažívají stále více ony samy. Spolehnout se mohou jen na  jediné. Bankéři jim v této situaci určitě nepomohou. Mají svých starostí dost.

Posilování prosperity

Bez větší pozornosti zapadl summit v maltské La Valettě, na kterém se sešly země Evropy a Afriky, aby společně diskutovaly o problému migrace. Jedním z výsledků tohoto vrcholného setkání bylo založení zvláštního fondu na pomoc africkým zemím.

   Mají do něj přispět všechny evropské státy a měly by dát dohromady téměř 2 miliardy eur. Peníze mají mířit především do těch míst Afriky, z nichž přichází nejvíce běženců. Měly by pomoci vytvářet lepší podmínky pro život u nich doma, aby tolik neodcházeli.  Podobné iniciativy jsou jistě chvályhodné, je třeba řešit v kořenech příčiny migrace, ne až její následky. Přesto vládne kolem zmíněné iniciativy řada rozpaků. Některé z nich se projevují v diskusích na půdě EP.  

   Existuje velký problém, jak najít rovnováhu mezi zásadami volného trhu a nezištnou pomocí africkým zemím. V rámci volného trhu jsou země nuceny srážet si navzájem cenu surovin a zboží, které vyvážejí. Jako exportéři působí často velké nadnárodní koncerny, které se tímto způsobem snaží maximalizovat svůj zisk.

   Jaký je výsledek? Velké těžební a exportní společnosti, jež v Africe podnikají, rabují její surovinové bohatství i obnovitelné zdroje a přitom vyvážejí z kontinentu ročně desítky miliard dolarů zisku. Jako náplast vyberou mezi sebou  evropské země necelé 2 miliardy eur, aby pomohly oblastem, kde prostředky chybějí nejvíce. Kapka nezištné pomoci v moři velkých kšeftů.

   S tím souvisí další problém. Jedná se skutečně o pomoc nezištnou? Někteří europoslanci deklarovali, že peníze musíme dávat africkým zemím bez ohledu na to, zda budou příliv běženců do Evropy mírnit, anebo ne. Jinak budeme vypadat jako náramní pokrytci, kteří si jen vykupují právo užívat si nikým nerušeni svůj blahobyt.

   Pokud oba problémy propojíme, získáváme následující obrázek politiky vyspělých zemí vůči zemím třetího světa. Na jedné straně se snaží ti bohatí ty chudší co nejekonomičtěji, tedy co nejlevněji připravit o jejich zdroje. Vydatně z toho profitují velké firmy a daňové ráje. Na straně druhé ovšem bohatí ty chudé obdarovávají. Skládají se na to celé státy, tedy jejich daňoví poplatníci.

   Dohromady tomu všemu říkáme racionální ekonomický systém a slibujeme si od toho posílení prosperity pro všechny.

Tři souvislosti

Polemika kolem neslábnoucí vlny migrantů se nese ve stále emocionálnějším duchu. Nejvíce vulgárních nadávek se snáší po projevu na Albertově na prezidenta republiky. Jak už to tak bývá, pocházejí z tábora těch, kteří sami sebe považují skromně za kulturní elitu národa.

   V atmosféře pokřikování a pošťuchování nemá příliš šancí diskuse o věcech a souvislostech podstatných. Právě ony jsou ovšem pro další vývoj krize kolem běženců rozhodující. Můžeme je shrnout do 3 bodů.

   Existuje zaprvé nějaká souvislost mezi migrační vlnou a masakrem v Paříži, jenž byl dost možná jen prvním z celé série? Je pochopitelné, že ti kdo zvali uprchlíky ze Sýrie do svých zemí, budou takovou souvislost popírat. V opačném případě by totiž museli rezignovat.

   Je však třeba objektivně přiznat, že souvislost mezi migrací a masakrem je ze všech tří, o nichž se zmiňujeme, ta nejméně podstatná. Jak ukázala účast tisíců Evropanů v bojích na straně Islámského státu, má náš kontinent dostatečný rezervoár fanatických zabijáků i bez migrační vlny.

   Další věc, o které se dostatečně nemluví, je souvislost mezi záplavou uprchlíků a předchozí politikou evropských zemí. Sklízíme dnes plody neokoloniálního nadšení, s nímž Evropané a Američané násilně rozvrátili celé země ve svém blízkém okolí. Doprovodné řeči o jejich demokratizaci a modernizaci byly asi tak oprávněné jako pohádky dřívějších kolonizátorů o nutnosti pozvednout barbary k civilizaci. Dříve neměly oběti naší agresivity kam utéct. Dnes se s výčitkou stahují k nám. A spolu s nimi přichází kdoví kdo.

   Také třetí souvislost je povahy zcela zásadní. Souvisí naše ochota přijímat migranty se vzrůstem poptávky stále dalších? Samozřejmě, že souvisí, nerado se o však tom mluví. Vyvstala by otázka, ve kterém bodě a jak příval zastavit.

  Pokud si ovšem takovou otázku nepoložíme, měli bychom se zamyslet, co se stane, dá-li se do pohybu naším směrem miliarda lidí, jak prognózují někteří odborníci na změnu klimatu. Není těžké vypočíst, že podle kvót, které nám jsou vnucovány, bychom se v tomto případě měli nějak postarat o zhruba 20 milionů potřebných. Tady by začala pomalu brzdit možná už i Schwarzenbergova TOPka.

Městská konference v Moravské Třebové

V sobotu 21. listopadu proběhla v Moravské Třebové Městská konference KSČM. Moravskotřebovští komunisté zde hodnotili svoji činnost za uplynulé dva roky. Jednání byli přítomni i představitelé okresního a krajského výboru, krajští zastupitelé a milým hostem byl i starosta města Moravská Třebová Miloš Izák. Na konferenci byli oceněni i zasloužilí členové z jednotlivých základních organizací.