KSČM

Květa Matušovská opět mezi svými voliči

tentokrát s malou Zuzankou, která se pochopitelně stala středem pozornosti na OV KSČM v Pardubicích, Chrudimi i Ústí nad Orlicí. Svitavy měly tu čest přivítat Zuzanku před týdnem, ale všude to bylo stejné, nechyběly ani dárečky.

Na jednotlivých okresních výborech finišují přípravy na okresní konference, ale všechny papíry se odložily, Zuzanka měla přednost. A jako by ten malý drobeček vytušil, že maminka musí pracovat, byl velmi hodný a rozdával úsměvy na všechny strany. To, že jsme ze Zuzanky byly vedle my ženy, je pochopitelné, ale rozplývali se i chlapi, Ivan Bělohlávek v Chrudimi si ji také pochoval.

Květa Matušovská se zajímala nejen o přípravu konferencí, ale ptala se také na průběh výročních členských schůzí a informovala o dění ve Sněmovně, kam se vrací. Je jasné, že bude mít víc práce, ale ona je šikovná, a jak ji známe, dokáže si poradit.

Rozhovor s Lidmilou Kružíkovou, zastupitelkou za KSČM ve Svitavách

Ve čtvrtek proběhne vaše městská konference. Jak budete hodnotit uplynulé období ?

Podařila se nám řada akcí, o mnohých jsme informovali prostřednictvím Haló novin. Důležité je, že se ve Svitavách o komunistech ví, spoluobčané se na nás obracejí se svými problémy a my se je snažíme řešit. Pořádali jsme besedy s poslanci, besedy k sociální problematice, organizovali jsme společenská a politická setkání k výročím a událostem. Myslím si, že i  občané Svitav hodnotí naši práci dobře.

Kolik zastupitelů máte ?

Podařilo se nám uhájit tři „staronové zastupitele“, Petra Němce, Libora Zelinku a mě. Petr Němec je členem finančního výboru a mediální komise, Libor Zelinka pracuje v majetkoprávní komisi  a je hodnocen velmi dobře. Své práci rozumí, je odborníkem a my jsme rádi, že se nenechá nikým ovlivnit a pracuje ve prospěch občanů. I ti, kteří nám nejsou nakloněni, hovoří o L. Zelinkovi v superlativech. Já působím jako místopředsedkyně kontrolního výboru, předsedkyně Dozorčí rady Seniorcentra /neplacená funkce/ a jsem členkou odborné skupiny pro školství. Naše práce je hodnocena dobře, kladně nás musí hodnotit i koalice, protože jsme vždy připraveni, zajišťujeme potřebné materiály a jsme v úzkém kontaktu s pracovníky městského úřadu. Pravidelně se zúčastňujeme členských schůzí, řešíme připomínky a návrhy občanů, což se setkává s příznivým ohlasem. Nyní je naším prvořadým úkolem celková rekonstrukce sídliště u nádraží, chodník v Lačnově a samozřejmě oprava chodníků v celém městě.

Daří se naplňovat váš volební program ?

Dá se říci, že daří, protože všechny volební programy ve městě jsou si podobné. My ale musíme důrazně trvat na realizaci jednotlivých úkolů, protože po roce působení už koalice „jaksi zapomíná „ na to, co slíbila. My jsme ale delegovali i do ostatních komisí a pracovních skupin naše členy nebo sympatizanty, kteří byli na kandidátní listině, tak si myslím, že i zde máme prostor k prosazování oprávněných požadavků našich spoluobčanů.

Vraťme se ještě k práci komunistů ve městě. Co je pro vás nejdůležitější ?

Nejdůležitější je dělný kolektiv, složený z lidí, kteří nehledí na svůj volný čas a dokáží přiložit ruku k dílu. Svitavy jsou bývalým okresním městem, a tak řada akcí má nejen městský, ale okresní charakter, takže je nutná maximální spolupráce, ochota a obětavost, což ve Svitavách opravdu máme.

Ale do našeho obvodu patří také ZO v Hradci nad Svitavou, Brněnci, Karli, Koclířově, Opatově a Radiměři. Rovněž s nimi velmi dobře spolupracujeme.

Co vás čeká v dalším období ?

Především je to okresní a krajská konference, budeme připravovat tradiční akce, jako je MDŽ, 1.máj, výročí osvobození, ale především krajské volby. Chtěli bychom v nich uspět, musíme pro to udělat  všechno. Nyní máme v krajském zastupitelstvu 3 zástupce z okresu, naším cílem je nejen tento počet udržet, ale pokud možno ho i zvýšit.  Je však jasné, že bez pomoci a spolupráce všech to nepůjde. Ale protože máme obětavé a ochotné členy a sympatizanty, jsem optimista.

Zajímavé zjištění

Podle posledních zveřejněných zpráv se někteří z teroristů útočících ve Francii vydali za svým cílem zkratkou přes území naší krásné země, konkrétně přes Prahu. Průchod přes ČR je prý pro ně jednodušší. Věřím našim bezpečnostním složkám, že udělají vše pro to, aby se tento kanál, pokud skutečně existuje, co nejdříve uzavřel.  

Víkendové zamyšlení

"Liška mění srst, nikoli zvyky"

Tak tento Suetoniusův citát je uveden v kalendáři pro 47., tedy tento týden letošního roku. V době, kdy byl kalendář na letošní rok sestavován, jistě nikoho z jeho tvůrců ani ve skrytu duše nenapadlo, jak právě v těchto dnech tento citát svým obsahem nabyl aktuální pravdivosti. Rozhlédnete-li se kolem, co se kde ve světě zrovna stalo a stává, musíte dát jednomu z nejznámějších antických životopisců, který žil v prvním a druhém století našeho letopočtu a byl i osobním tajemníkem římského císaře Hadriána za pravdu.

Výroční členské schůze finišují

Výroční členské schůze základních organizací KSČM v okrese Svitavy se blíží do závěru. Komunisté na nich hodnotí svoji činnost v předešlém dvouletém období, plánují činnost a úkoly, kterých chtějí v následujících letech dosáhnout. Vyjadřují se také ke tvorbě kandidátní listiny pro krajské volby, které proběhnou v roce 2016. Na schůzích jsou taktéž oceňováni zasloužilí členové strany, někde dochází i k příjmu nových členů. Výstupy z VČS pak budou podkladem pro jednání okresní konference KSČM v prosinci 2015.  

Hluboký žal nestačí

Blíží se konec roku a přední evropští politici reagují na masakr v Paříži slovy hlubokého dojetí a smutku. Jsou to do písmene stejná slova, jimiž se počátkem roku vyjadřovali k jatkám v redakci Charlie Hebdo.   V kondolenčních řečech se opakují dva motivy. Jeden mluví o tom, že teroristé chtějí, abychom se báli, my se však bát nebudeme. Druhý konstatuje, že nepřátelé usilují o rozbití jednoty Evropy, nás to však jen o to více semkne.

   Skutečnost je ovšem bohužel taková, že Evropa je stále méně jednotná a lidé se čím dál více bojí. Kdo tvrdí opak, vydává přání za skutečnost. Byl snad rok 2015 rokem hledání a prosazování koncepčních řešení boje proti terorismu? To ani omylem. Po celý tento rok plynuly do Evropy nepřehledné davy lidí. Jen část z nich ze zemí zmítaných konflikty. Jak asi mohou probíhat bezpečnostní opatření a jak účinná může být práce tajných služeb, jestliže každý víkend připochoduje deset tisíc neznámých bez dokladů a někteří dost možná i bez holubičích úmyslů?

   Člověk opravdu nemusí být zarytý xenofob, aby se mu z takové s odpuštěním „politiky“ ježily vlasy na hlavě a naskakovala husí kůže.

   Strach lidí je za těchto okolností pochopitelný. Tím spíše, když víme, že peklo v Paříži se neodehrálo v nic netušící a nepřipravené zemi. Došlo k němu přesto, že po popravách v týdeníku Charlie francouzská vláda investovala obrovské prostředky do policejní akce na ochranu před terorismem. Tato akce dosud trvá, atentátníci o ní zřejmě nevěděli, proto ta troufalost.

   S jednotou Evropy to není o nic lepší. Místo toho, aby Evropská unie už dávno jednotně udeřila na Islámský stát, zmohli se její čelní představitelé jen na výčitky Rusům, že si dovolují bombardovat naše společné nepřátele. Místo toho, aby se EU zbavovala islamistů na svém území, nechává sem nekontrolovaně pronikat nové. Místo toho, aby byly postaveny na pranýř ty vlády a ti politici, kteří svévolně destabilizovali severní Afriku a Přední východ, jsou kárány a napomínány členské země, jež nechtějí platit za důsledky takových špatných rozhodnutí.

   Výsledek? Máme sice strach a nejsme ani trochu jednotní, můžeme však aspoň pravidelně sledovat seriál s názvem Šíleně smutní politici.  

Rozebírání států

Události, jimiž v dnešní turbulentní době procházíme, jsou na první pohled hodně chaotické. Přesto je spojují určité společné motivy. Jedním z nich je  hroucení celých států a rozklad státní moci. Tento proces má několik podob.

   Nejzjevnější formou rozpadu státu je jeho zničení vnější vojenskou silou. Země jako Irák, Sýrie, či Libye dnes již neexistují. Barevné skvrny na politických mapách jsou tím jediným, co po nich zbylo. Hranice už neochraňují  žádné teritorium, hlavní města jsou v rozvalinách a úřady, které v nich přežívají, nekontrolují ani své nejbližší okolí. Takto dopadl pokus euroatlantických spojenců o násilnou nápravu nedemokratických režimů. 

   Méně zjevně, ale stejně spolehlivě dochází v jiných končinách k rozkladu státní moci zevnitř. Modelovým příkladem je Ukrajina. Její jednotlivé regiony jsou kontrolovány místními klany zbohatlíků natolik suverénně, že veškeré pokusy o politickou změnu končí pouze výměnou jedněch oligarchů jinými. V podobné situaci je řada bývalých svazových republik. Nastolení stejné situace v Rusku by bylo nejspíše jediným výsledkem snah o jeho údajnou modernizaci.  

   Zničení států zvenčí i jejich rozklad zevnitř vede k podobným důsledkům. Končí monopol státu na výkon moci. Moc policejní i vojenská je privatizována a funguje jen jako další nástroj obohacování navzájem soupeřících frakcí místních vládců. Podobná situace byla v Evropě naposledy v dobách náboženských válek 16. a 17. století.

   Třetí způsob rozkladu států lze nazvat jejich "europeizací". Spočívá v tom,že národní státy jsou zbavovány svých funkcí, aniž by souběžně vznikaly adekvátní struktury celoevropské. Mizejí hranice národních států, neexistuje však funkční hranice celé Evropy. To hrozí rozvrátit nejen bezpečnostní, ale i sociální, zahraniční a řadu dalších politik.

   Dokonalý chaos vzniká, když se všechny tři procesy rozkladu státní moci propojí. Evropa, která dosud nenašla rovnováhu mezi národními a unijními prvky, se otevírá uprchlíkům ze zemí, jež byly rozvráceny vnější silou, a zároveň se snaží  přičlenit státy, které se rozpadly do podoby soupeřících oligarchií. Takový chaos by byl nevratný i v případě, že by v čele největších europeizovaných států stáli politici schopností alespoň průměrných. 

Jiří Dolejš: Břemeno finanční pomoci by měly nést země, které přispěly k nestabilitě v regionu

Místopředseda Komunistické stany Čech a Moravy Jiří Dolejš patří k liberálnějšímu křídlu partaje. Chyby byl chybami, a už se nebudou opakovat, říká na téma minulosti. Jeho další citát sahá až k Leninovi: myslím, že jakákoli revoluční změna v budoucnosti, by neměla dosáhnout násilných forem, to je něco, z čeho bychom se měli opravdu poučit.

17. listopad 1939

V úterý nás čeká další z řady státních svátků, a to připomínka událostí ze 17. listopadu v minulém století. Podle očekávání budou všechna media jistě opět zahlcena oslavou listopadových událostí roku 1989. Proto zde chci připomenout poněkud starší historickou událost, která se však do hlavního mediálního proudu zcela určitě nedostane. Touto událostí je 17. listopad roku 1939, tedy den kdy šlo skutečně o holé životy. Tato část našich dějin, dnes spíše hojně upozadňovaná si vyžádala skutečné lidské oběti. Co se tehdy vlastně stalo?

Evropa byla ve válce, Československo bylo rozvráceno po záboru pohraničních oblastí do říše, Slovensko bylo samostatným fašistickým státem, Podkarpatí bylo anektováno Horthyovským Maďarskem a nad zbytkem takto zmrzačené země byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava, sice s vlastní vládou a státním prezidentem, ale pod nacistickou nadvládou německého říšského protektora. Naše země čelily velmi propracovanému národnostnímu útlaku ze strany Němců ve všech oblastech, včetně  školství. Samotným událostem 17. listopadu a jeho následků předcházela poklidná demonstrace v Praze u příležitosti 21. výročí vzniku ČSR dne 28. října tehdejšího roku, která však byla policií SS a gestapem násilně potlačena. Tato událost si vyžádala smrt pekařského dělníka Václava Sedláčka a těžce zraněn byl student Lékařské fakulty Univerzity Karlovy Jan Opletal, který však 11. listopadu svým zraněním podlehl. Po pohřebním obřadu 15. listopadu byla rakev s ostatky převezena na Moravu. Událost způsobila následné demonstrace proti okupaci s mnohatisícovou účastí, které však byly pořádkovými silami taktéž potlačeny. Téma událostí v Praze se dostalo na jednání 16. listopadu v Berlíně za účasti Adolfa Hitlera, kdy bylo rozhodnuto o uzavření českých vysokých škol na dobu tří let, zatčení a popravení vedoucích představitelů studentské organizace a internací studentů v koncentračních táborech. Samotná perzekuční akce proběhla již v noci ze 16. na 17. listopadu 1939 v Praze, Brně a Příbrami. Zatčení byli dopraveni do ruzyňských kasáren, kde bylo popraveno 9 vůdců studentských organizací. Dalších 1200 zatčených studentů bylo deportováno do koncentračního tábora Sachsenhausen-Oranienburg, kde se jich ujali již dříve zde internovaní komunisté v čele s Antonínem Zápotockým. Komunisté se snažili studentům pobyt v táboře co nejvíce usnadnit a udržovali je ideou, že musí vydržet. Přesto 35 z nich tvrdý režim v koncentračním táboře nepřežilo. Studenti pak byli koncem roku 1942 a začátkem roku 1943 z tohoto nacistického žaláře propuštěni. Mnozí z nich se pak zapojili do ilegální odbojové činnosti v boji za obnovení Československa a tím přispěli ke zmaru zrůdných německých snah a plánů.

Na londýnské schůzi Mezinárodní studentské rady konané roku 1941 pak byl delegáty z 26 zemí 17. listopad vyhlášen Mezinárodním dnem studentstva.