KSČM

Předepsaný úhel pohledu ČT na události

Tak nám to Rada ČT konečně vysvětlila!
 
Na základě rostoucí­ kritiky platí­cí­ch diváků  ČT o neobjektivnosti hlavně zahraniční­ho zpravodajství­ ČT jednala Rada ČT o této kritice.
 
Do jednání­ vnesl jasno radní­ Michal Janovič.  Prohlásil:
 
"Je to skutečně tak, že Česká televize má určený úhel pohledu. Má ho určen na základě doporučení­ Evropské komise, která povoluje veřejnoprávní­m médií­m fungovat z poplatků nebo z daní jenom za předpokladu, že budou prosazovat, obhajovat a dí­vat se na všechno z úhlu pohledu tradic evropského humanismu a kritického myšlení­. Česká televize se na to nesmí­ dí­vat tak, jako kdyby byla součástí­ současného Ruska, které nikdy žádné humanistické tradice v evropském slova smyslu nemělo. To bychom museli vystoupit z Evropské unie," - konec citátu.

Byla jsem při tom

když prezident Miloš Zeman předával na Pražském hradě vyznamenání a následně jsem se mohla zúčastnit slavnostního setkání v překrásných prostorách Hradu.

Oficiální zprávy jsme si přečetli, chtěla bych se s vámi podělit o dojmy, kterých opravdu nebylo málo.

Večer Hrad zářil, vítali nás nehnutě stojící vojáci ve slavnostních uniformách a spíše jsme slyšeli než viděli oceňování těch nejlepších. Samozřejmě, že můžeme mít výhrady k jednotlivým lidem, to už je v naší povaze, ale všem nám stály v očích slzy, když tatínek Petra Vejvody přebíral ocenění za svého syna. Spontánní potlesk ve stoje byl díkem, i když život Petrovi už nevrátí.

Překvapilo mě velice přátelské a vstřícné chování Pavla Nedvěda, který ochotně pózoval s dětmi, stále se usmíval a byl příjemný. Nemohli jsme přehlédnout Juraje Jakubiska s nepostradatelným kloboukem, zblízka jsem si mohla prohlédnout i Bohdana Pomahače, světoznámého plastického chirurga, velice uhlazený byl rovněž Pavel Šporcl, zatímco Felix Slováček na sebe musel neustále upozorňovat.

Celý večer hrál k poslechu Dívčí saxofonový orchestr ZUŠ z Luhačovic, u kterého jsem se zdržela poměrně dlouho, protože byla radost ho poslouchat.

No a samozřejmě, protože jsem žena, pozorovala jsem také oblečení. U mužů to bylo jednoduché – tmavý oblek nebo smokink, kravata, motýlek / i pan Kalousek ho měl/, u nás je to složitější. Róby dlouhé i krátké, převládaly tmavé barvy, ale objevily se i bílá nebo růžová či vzorované, bohužel však také kozačky, krátká kostkovaná sukně nebo sportovní tříčtvrtky a bunda. Prostě, pokyn, že společenský oděv je podmínkou, bere každý  jinak.

Ale v každém případě to byl důstojný večer, opravdu jsme se potkávali a povídali jsme si a na dlouho budeme mít jen krásné vzpomínky.

V Poličce vlají barvy Sudet

O tom, že snahy a cíle sudetoněmeckého landsmanšaftu a některých občanů německé národnosti vůči svrchovanosti České republiky jsou stále živější a jasnější, jsme se mohli přesvědčit i v Poličce 23. října 2015. Jak je vidno ze snímku pořízeného poličským občanem, na domě č.p. 147 v ulici Čsl. armády v Poličce, který je v majetku vlastníka německé národnosti, tato vlajka v sudetských barvách skutečně vlaje. K originálu z dob druhé světové války ji však už jen chybí heraldika, která se tehdy užívala. Zatím si ještě zřejmě nedovolí dát české veřejnosti svoje smýšlení v plné míře, ale jistě se toho zanedlouho dočkáme, neboť část českého politického spektra je jim v dokonalé úsluze. My ostatní se těmto projevům musíme bránit a odmítat snahy o revizi 2. sv. války.

Víkendové zamyšlení

Člověk se narodí, vykoná velký kus svědomité práce a když přijde jeho hodina, srdce utichne a ruce se zklidní k věčnému odpočinku.

Tato slova plně vystihují běh života a hodí se k 1. a 2.listopadu, kdy si připomínáme Památku zesnulých.

Vzpomínáme na své drahé, kteří jsou v myšlenkách stále s námi, na hřbitovy nosíme květiny a zapalujeme svíčky.

Je to dojemný starý zvyk, který připomíná, že jsme v jádru dobří, citově založení, jen to v té dnešní uspěchané době nedokážeme vždycky dát najevo.

I příroda si obléká podzimní šat, listí opadává, rána jsou mlhavá, začíná dušičkový čas. V našich myslích v těchto dnech častěji ožívají vzpomínky na ty, kteří již nesedí u společného stolu, ale jejich příklad je stále živý.

Při této příležitosti se mi vybavil úryvek z Babičky B.Němcové.“ Na Dušičky u večer přilepila rozžaté svíčičky po stole, při každé jmenujíc dušičku, za kterou ji rozsvěcuje. Ku konci přilepila několik ještě beze jména, řvouc: Ty ať hoří za ty, na něž nikdo nepamatuje.“

I my rozsvítíme světýlka a budeme vzpomínat. Vzpomínat na naše blízké, ale i přátele, sousedy, na všechny dobré a poctivé lidi. Vzpomínejme a mějme v duších klid a pokoj.

K 97. výročí vzniku samostatného Československa

28. října 2015 nás čeká opět jeden ze série státních svátků, čili dní volna. Pro mnohé lidi tento den bude znamenat opravdu jen den, kdy se nejde do práce, a někteří ani nevědí proč tomu tak je. Pro nás ostatní, doufám že pro většinu, je tento den připomínkou 97. výročí vzniku samostatného Československého státu v roce 1918, tedy v době, kdy ještě zuřily bitvy na bojištích první světové války. Války, která pak skončila o jedenácté hodině dopolední jedenáctého dne jedenáctého měsíce roku 1918.

Vznik tehdejší ČSR byl slovanskými obyvateli vnímán velice kladně a byl provázen lidovými veselicemi. Informace o vzniku nového státu byla tehdy šířena po celé zemi prostřednictvím telegrafu a pošt. Ne všude se však tato událost setkala s kladným ohlasem. Zejména v oblastech s německy mluvícím obyvatelstvem, byly snahy o připojení jejich území k tzv. Německému Rakousku, pořádek zde musel být nastolen až za asistence čsl. vládního vojska, četnictva a policie. Tyto akce, kdy muselo být užito střelných zbraní a byli i mrtví a zranění, probíhaly ještě v roce 1919. Podobné problémy musely čsl. síly tehdy řešit i na Těšínsku a na slovensko-maďarském pomezí. Nový stát však svůj zrod ustál a pozici v rodině evropských států obhájil.

Ne vše co se v prvorepublikovém Československu dělo v průběhu jeho vývoje naplňovalo přání a očekávání obyčejných občanů nově vzniklého státu.  Dle vzpomínek pamětníka (ročník 1910), které mi poskytl v roce 1988, se obyčejným lidem, vyjma 2. sv. války, žilo nejhůře za tatíčka Masaryka. Je jisté, že Masaryk sám pochopitelně nemá plnou odpovědnost za tehdejší dění, stejně tak ji nemá později ani Gottwald a Havel. Stejně jako po roce 1918, tak i po roce 1989, nebyla přání a očekávání obyvatelstva našeho území vyslyšena, natož aby byla uvedena v život.

Nezbývá mi než popřát nynější České republice a všem jejím obyvatelům, aby do té jubilejní stovky v roce 2018 skutečná demokracie, tolerance a vzájemná pomoc v našich končinách opravdu zvítězila.   

Vratimov už po dvacáté šesté

Samozřejmě, že Haló noviny budou o této významné akci informovat, opravdu to bylo letos 24.října už po šestadvacáté, ale my se chceme podělit s našimi čtenáři o bezprostřední dojmy.

Jestliže jsme už loni hovořili o tom, že sál praskal ve švech, letos to bylo ještě horší, na každého tam bylo jen opravdu málo místa, když si chtěl jeden sednout, druhý musel vstát a kousek poodejít, náš předseda Josef Bohatec musel  vždycky hodně vydechnout, aby se vešel, ale to byl jediný malý problém / příště snad už jen sportovní hala v Ostravě/, pak už jen samé  s u p e r l a t i v y .

Jednotliví vystupující – skvělí -  zněla  libozvučná slovenština, svými humornými vstupy se oět blýskl Ivan David, ale i další, z jejich úst se i ta nepříjemná pravda dala poslouchat s úsměvem.

Média – to už není sedmá velmoc, ale světová velmoc, a sdělovací prostředky si v podstatě mohou dělat, co chtějí, prostě, „ koho chleba jíš, toho píseň zpívej“

Mě nejvíc zaujala spisovatelka Lenka Procházková, která má zajímavý způsob přednesu, ale především je to velice moudrá a vzdělaná žena. U jejího vystoupení si snad nikdo nenapsal ani řádek, protože poslouchal se zatajeným dechem.

Upoutal nás také Marek Obrtel, bývalý vojenský lékař, a jak na svém sladu poznamenal, otec 5ti krásných dcer, který hovořil o vojenských agresích, ale i o spolupráci s Klubem českého pohraničí.

Pardubický kraj byl opět početně zastoupen – Ústí nad Orlicí, Chrudim, Svitavy a všichni jsme se shodli na tom, že to byla nádherná sobota. Setkali jsme se s přáteli, načerpali hodně nového, i počasí přálo, prostě, sobota jako vyšitá. Škoda, že jich v roce není víc.

Aktivní Klub českého pohraničí ve Svitavách

Klub českého pohraničí na Svitavsku má za sebou velké množství akcí, které organizoval nebo se na nich podílel v rámci 70.výročí osvobození naší vlasti.

O jejich hodnocení, ale i o tom, co je čeká, rokovali členové v pátek 23.října. Mezi jiným rozebírali také jednotlivá čísla Hraničáře, hovořili o literatuře, která se touto problematikou zabývá.

Členové KČP se účastnili i Lázku a Kunětické hory, předseda B.Votroubek je  platným členem krajské i ústřední rady tohoto sdružení.

Bohatá diskuse se týkala také vystoupení Alexandrovců. Někteří měli to štěstí, že získali lístky na vystoupení v Pardubicích a Olomouci, a nešetřili chválou. Říkali, že ani nedýchali, zejména při téměř akrobatických tanečních vystoupeních, a chválili také Haló noviny, které o koncertech informovaly.

OV KSČM Svitavy poskytuje KČP prostory a podle potřeby pomáhá i jinak. Spolupráce je prospěšná pro obě strany.

Jevíčko a Bělá u Jevíčka

další dvě základní organizace, kde proběhly v minulém týdnu výroční členské schůze.

Přítomní zhodnotili uplynulé období, přijali takové usnesení, které jsou schopni splnit /seznámit členskou základnu,ale i sympatizanty se závěry okresní i krajské konference a později i 9.sjezdu KSČM, zabezpečit účast v okrskových volebních komisích a podle možností se podílet na organizaci veřejných akcí/, probraly se  také sjezdové materiály a v besedě se hovořilo o práci zastupitelů, velice podnětné byly i vzpomínky na dřívější období, připomnělo se mládežnické hnutí, hodnotilo se to, co se udělalo, a v Jevíčku  za starostování Romana Mu“llera se toho udělalo opravdu hodně, hovořilo se i o dopravní obslužnosti, přítomní dávali konkrétní příklady.

Je vidět, že naši členové mají stále o čem hovořit a zajímají se o dění kolem sebe.

Církev předním vykořisťovatelem

Takto odvážně nazval litomyšlský archivář a historik PhDr. Jindřich Růžička článek, který vyšel před více jak 50 lety v novinách Zář. Autor, znalec dějin regionu i listinného materiálu věděl velmi dobře, jakou roli hrála katolická církev v našich dějinách a vše dokládá i citacemi z dobových pramenů. Chceme tento článek oživit nejen z důvodu jeho výstižnosti, ale zejména pro jeho aktuálnost. Vždyť „církevní restituce“, podobně jako kuponová privatizace, byly pouze cestou ke zbohatnutí vyvolených, v tomto případě církve, která se za staletí vývoje nezměnila a pouze vnějšími okolnostmi byla donucena přizpůsobovat se novým pravidlům.

Článek níže je pravdivou připomínkou toho, jak neslavně se do dějin města Litomyšle zapsala katolická církev.

- -

Když Zdeněk Nejedlý vydával v roce 1903 první díl dějin Litomyšle, v úvodu napsal, že v církevních dějinách je Litomyšl vůbec nejdůležitějším městem českým. Katolická církev je zde od začátku v prvé řadě mocenskou a vlastnickou institucí, jejíž dějiny sahají daleko před samo založení města v roce 1259. Tedy dosti dlouhé období, abychom mohli spolehlivě sledovat úlohu a činnost církve. A hned v úvodu třeba říci, že to byla činnost v prvé řadě vykořisťovatelská, a její úloha byla – posvěcovat každý vykořisťovatelský stav. Náboženství, jako součást reakční a vykořisťovatelské ideologie, bylo církvi samo o sobě jen prostředkem k udržování lidu v pokoře a v trpění všeho zla.

Již úvodem podvod církve

Hned nejstarší listina litomyšlská, která se hlásí k roku 1167, potvrzuje držbu pozemkového majetku i s některými poddanými litomyšlskému premonstrátskému klášteru. Listina předstírá, že ji vydal český panovník Vladislav I., ale je to padělek, který si klášter zhotovil někdy kolem roku 1200 k lepšímu pojištění svého vlastnictví.

Město samo vzniklo vlastně jako město klášterní; jeho povýšení do stavu měst jistě souviselo s velkým úsilím proboštovým, neboť z toho plynulo mnoho příjmů ať z trhů, pokut či dalších výsad. A tyto výhody církev pro dobytí mocenského postavení nechtěla ztratit.

Dějiny biskupství od roku 1344 až takřka do samého jeho zániku v době husitské jsou vyplněny úpornými boji mezi biskupem a kapitulou o rozdělení pozemkového majetku a příjmů od poddaných. Úpornost tohoto boje vedla až tak daleko, že augustiniánský klášter se soudil se starobylou farou u sv. Klimenta o desátky ze dvora Erlach, který mu byl biskupem přidělen.

Bohatí církvi – církev bohatým

Zdroje církevních příjmů, které původně měly sloužit jen ke skromné obživě církevního personálu, se velmi brzy staly prostředkem k získání bohatství a moci, církev daleko odvádějících od jejího prvotního určení. Potvrzovaly to i nádherné církevní stavby. Například v 18. století se na Litomyšlsku postavilo nebo přestavělo 13 kostelů a několik kaplí. Piaristický kostel v Litomyšli stál jen na penězích 34 000 zlatých, kromě nepočítané nádenické práce poddaných apod. Také vrcholného umění nejlepších mistrů tehdejšího sochařství využila církev plně ve svých službách. Je také příznačné, že církvi postavila kostel sama vrchnost, jako projev uznání spojenci v udržování lidu v pokorné poslušnosti a duševní zaostalosti.

Poslyšme jen odstavec z knížky modliteb z roku 1740, která se dodnes zachovala v Benátkách u Litomyšle:

„Všemohoucí mocný Bože a Pane nad Pány, jenž jsi lidu svému vrchnost přisouditi ráčil, skrze kterouž chceš, aby se Tobě všeliká poslušnost, čest a sláva dala a aby se Tebe každý báti mohl – prosím Tebe, dej všechněm poddaným poslušné srdce a ducha ve všem, což Tobě protivné není činiti, svou vrchnost milovati, ctíti a jí se báti, také dávati, co jí náleží, všelijaké roztržitosti, pozdvižení proti ní se vystříhali…“

Jiná z modlitebních knížek z 18. století, které byly určeny za denní duchovní potravu všeho lidu, obsahovala zase tuto modlitbu:

„Vrchnost je od Tebe, ó Bože, k užitku našemu ustanovená. Kdo se jí protiví, to jest tak mnoho, jako by Tobě samému se protivil. A kdopak by se opovážil Tobě se protivit? Poddanství přichází protivná jen tomu, kdož vůle Tvé svaté nezná. Poddaní musí být. Všichni nemůžeme být vrchností. Že já poddaný jsem, to jest Tvá vůle, ó Bože… Moudrost a dobrota Tvá mne ujišťuje, že to jest k mému dobru. Tomu se tedy nechci protiviti... Má jediná žádost jest, abych se Tobě líbil, Bože můj. Tobě pak já se líbím nejvíc tenkrát, když spokojeně povinnosti své konám, když vrchnosti své povinnou čest prokazuji, když se její správě a nařízením neprotivím, když dávky své bez reptání odvádím. Posilni mě, ó Bože, k věrnému plnění těchto povinností mých...“

Taková slova se tedy opakovala v ústech a mysli věřících v době, kdy bída lidu, násobená dávkami, robotami, daněmi a neúrodami, dostoupila vrcholu a zoufalství vedlo lid k častým vzpourám. Tu náboženská dogmata odváděla lid od pravdy, od života, a jeho pozornost poutala k neexistující nadpřirozenosti. Církev nikdy neužila své moci a vlivu k zmírnění utrpení lidu, nýbrž stála veškerým svým působením na straně vykořisťujících a tlumila v mysli lidu jakoukoli myšlenku na vzpouru. Dokonce svým vlastním vykořisťováním farníků se družila k ostatním vykořisťovatelům – feudálním vrchnostem, státu, překupníkům a lichvářům.

Slova a skutky

Církev nemohla nikdy ve svém náboženském učení vyjadřovat svou praxi. Aby náboženství mohlo zapouštět hluboké kořeny do širokých vrstev poddaného lidu, muselo vyjadřovat touhy tohoto lidu. Avšak jen slovně. Praxe samotné církve byla opačná. Například přikázání „nepokradeš“, „miluj bližního svého“ a jiná byla zdánlivě lidová hesla (vždyť poddaní si nic jiného nepřáli, jen to, aby mohli svobodně a bez útlaku žít), ale podle nich se měl řídit jen poddaný lid.

Vrchnosti bylo dovoleno vše, jakož i církvi, která využívala i nevybíravých prostředků ke zvýšení vykořisťování lidu.

Letadla USA přistávají na letištích islámského státu.

Svět je v šoku. Již v květnu (2015) náčelník Generálního štábu ozbrojených sil Íránu generálmajor Hasan Firuzabadi předložil a zveřejnil fakta o tom, že vojenské nákladní letouny USA dlouhodobě přistávají na letištích, která jsou pod kontrolou bojovníků Islámského státu. 

Tím s definitivní platností končí pohádka o tom, že USA stojí v čele boje proti této teroristické organizaci. 

Naopak, tiše a skrytě před světovou veřejností, USA vojensky podporují ISIS a dodávají jim zbraně. Proto jsou výsledky spojeneckého bombardování pozic ISIS tak minimální, vlastně nulové a velmi žalostné. Nebo připadá někomu pochopitelné, že taková vojenská síla, jakou představují Spojené státy, se nedovede vypořádat s (ve skutečnosti “zanedbatelnou” - podle posledních údajů), třiceti tisícovou armádou pologramotných usmolených otrhanců ?!     

USA chtějí za každou cenu bojovníky ISIS nasměrovat proti režimu v Sýrii a Íránu. A to i za cenu stovek, možná i tisíců, popravených zajatců. 

Opakuje se tak stejná historie, jako s Al Káidou, kdy ji nejprve USA vyzbrojily k boji proti Rusku, ale nakonec se Al Káida obrátila i proti svému mecenáši – USA a celému civilizovanému světu. 

Pentagon přiznal, že založil Islámský stát !!! 

Tajná zpráva Pentagonu odhalila, že Islámský stát je dílem tajných služeb USA, které ho vytvořily jako “nástroj” ke svržení prezidenta Sýrie Assada. 

Navíc ISIS finančně a vojensky sponzoruje také Saudská Arábie - spojenec USA. 

Tajný dokument vlády USA, který získala agentura věnující se podpoře veřejných zájmů v USA “Judicial Watch”, dokládá, že USA a některé vlády západních zemí se účelově spojily s Al-Káidou a dalšími islamistickými extrémistickými skupinami, aby svrhly syrského prezidenta Assada.

(pokračování viz. více)