KSČM

Malá Zuzanka Matušovská se má čile k světu

Zůstanou strany svéprávné?

Vytváření nadnárodních politických uskupení, tedy jakýchsi internacionál sloužilo od svého počátku k posílení vlivu stran v rámci národních států. Mezinárodní podpora myšlenkám, ke kterým se určitá strana hlásila, výrazně zvyšovala váhu jejího hlasu v poměru k těm stranám, které zůstávaly omezeny na jedinou zemi.

   Voliči stran zapojených do různých internacionál vítali takovou podporu a spatřovali v ní cennou pomoc při prosazování zájmů, které razili ve své vlastní zemi.

   O to více na pováženou je situace, která dnes vznikla nejen v naší zemi. Velká část voličů stran si myslí něco jiného, než co doporučuje příslušná evropská “internacionála”. Před vedením stran tak stojí velký problém. Koho mají poslouchat více? Ty, kteří řídí jejich celoevropská uskupení, anebo své vlastní členy a voliče?

   Všechny tři strany vládní koalice budou muset tento problém řešit. Tlak evropských socialistů na naši sociální demokracii je stejně silný jako tlak evropské lidové strany na KDU-ČSL a jako tlak evropských liberálů na Babišovo ANO.

   Vyšší je snad už jen tlak na české komunisty. Evropská levice po nich vyžaduje, aby vítali migranty s ještě větším nadšením než Angela Merkelová.

   Podle posledního průzkumu si přitom přejí trvalé usazení migrantů a uprchlíků v České republice pouze čtyři procenta voličů. Strana, která by jim náruč doširoka otevřela, směřuje k politické propasti. Nevadí to pouze TOP 09, která dobře ví, že v ní skončí stejně.

   Situace je o to absurdnější, že se u nás po dlouhých letech vlád ODS vytvořila silná koalice, která  nastupovala k moci s těmi nejupřímnějšími proevropskými úmysly.

   Pokud se koaliční strany podvolí tlaku svých partnerů z Bruselu na zavedení povinných kvót, pak riskují, že jejich věrohodnost v očích voličů prudce poklesne. Pokud si budou stát na svém, jejich evropští partneři je budou trestat.

   Bude zajímavé sledovat, co všechno dokáže Brusel udělat proto, aby českou  proevropskou vládu potopil.

Více Evropy. Ale jaké?

Vystoupení německé kancléřky a francouzského prezidenta v Evropském parlamentu bylo nepochybně velkým úspěchem bezpečnostních složek. Opatření na ochranu obou politických lídrů lze směle srovnat s policejními manévry na zemi, ve vzduchu i ve vodě, které na jaře doprovázely návštěvu papeže.

   Obsah čtvrthodinových projevů každého z politiků už tak velkolepý nebyl. V zásadě se obě hlavy států omezily na konstatování, že dnes potřebujeme více Evropy než dříve. Co se konkrétně za tímto sloganem skrývá, ani jeden z nich neobjasnil. Pokusme se jejich sdělení dodatečně dekódovat.

   Více Evropy může znamenat, že se už konečně začneme otevřeně bavit o příčinách dnešní migrační krize, která hrozí EU rozložit. Bez pojmenování příčin se zvládání následků stává činností, vůči níž byla i práce Sisyfova pohodovou relaxací. 

   Pojmenování příčin by ovšem nesmělo opomenout třeba analýzu role Francie při likvidaci Libye a dalších zemí, při rozdmýchávání občanské války v Sýrii. Zdá se, že tak hodně Evropy by Francois Hollandovi nebylo právě příjemné.

   Pod označením "více Evropy" si můžeme představit také více zopodvědnosti vedoucích politiků, kteří přestanou s nepromyšlenými výzvami, jež fungují jako pozvánka pro příchod dalších a dalších vln migrantů. Angela Merkelová ani vzdáleně nenaznačila, že by "více Evropy" chápala takovým způsobem právě ona.

   Slogan o potřebě mít více Evropy mohl ovšem být míněn také jako výzva k dobrovolnému přijímání povinných kvót všemi zeměmi. V tom případě by musela Angela Merkelová zařídit více Evropy nejprve v samotném Německu. Různé spolkové země se zdráhají být vůči utečencům tak pohostinné jako Bavorsko, jemuž hrozí, že se svou vstřícností zůstane tak trochu osamoceno.

   Více Evropy by mohlo ještě znamenat, že státy, kterým byly povinné kvóty nadekretovány, budou za takové zacházení náležitě vděčny. Rozpomenuly by se na doby, kdy se jim tvrdilo, že to, co jim bylo vnuceno, je přece v jejich nejvlastnějším zájmu.

   Máme zde celou škálu možných Evrop. Od té, která dokáže pojmenovat strůjce svých potíží, až po takovou, ve které jedni požáry lehkomyslně zakládají a druzí je mají přičinlivě hasit.

   Asi by bylo nejlepší, aby si každý rozhodl, jaké Evropy si přeje mít více. A měl by přitom mít jistotu, že jeho přání nebylo splněno už dopředu.

Má být politik pedagogem?

Nad Smerem vedeným Robertem Ficem se stále vznáší hrozba vyloučení ze Strany  evropských socialistů. Důvodem je odmítavé stanovisko slovenské vlády k povinným kvótám na uprchlíky.

   Při této příležitosti může být zajímavé ohlédnout se za slyšením, které slovenský premiér absolvoval v příslušné frakci EP ve Štrasburku. Bylo mu tam mimo jiné vytýkáno, že nepůsobí výchovně na své voliče a nerozptyluje jejich obavy z migrantů. 

   Vzniká tak zajímavá otázka. Jsou zde politici od toho, aby zastupovali své voliče a prosazovali to, co jejich voliči považují za svůj zájem? Anebo je úkolem politiků objasňovat  svým spoluobčanům, že své skutečné zájmy neznají a že si je mají nechat vysvětlit těmi, komu dali ve volbách svůj hlas?

   Pokud by mělo převládnout toto druhé stanovisko, muselo by se změnit aranžmá celé volební kampaně. Strany by pak neslibovaly, že budou řešit problémy, jež lidi trápí.   Nabízely by experty, kteří občanům vysvětlí, co by si měli vlastně přát, a naopak co z toho, co je tíží, by si vůbec neměli připouštět. Politici by určovali, co problém skutečně je, a co si jako svůj problém lidé pouze zbytečně namlouvají. Politik by rozhodoval o tom, jak se mají jeho voliči na věci dívat.

   Ti, kdo po slovenském premiérovi něco podobného požadují, bohuže neprozradili, odkud by měl vzít politik jistotu, že do věcí vidí lépe a hlouběji než obyčejní smrtelníci. V podstatě se  navrhuje, aby politici zacházeli se svými voliči jako s malými dětmi, které je třeba teprve naučit, co je nebezpečné a odkud žádné nebezpečí nehrozí.

   Určitou vadou na kráse tohoto pojetí politiky je, že se zcela smazává hranice mezi politikou demokratickou a nedemokratickou, autoritářskou či totalitní. Je skutečně pro voliče tak velké terno, když mu jeho zájmy nestanoví autoritářský vůdce, nýbrž politik hlásící se k těm nejvyšším evropským hodnotám? Je takový demokrat neomylný?  

   A je z hlediska zdravého rozumu vůbec obhájitelné přesvědčení, že politik je osoba, která začne hluboce rozumět zájmům druhých, jakmile získá dostatečný počet hlasů od těch, kdo svým zájmům nerozumějí?

   Ať je tomu jakkoliv, Robert Fico a strana Smer budou dále drženi v nejistotě. Aspoň víme, co čeká naši sociální demokracii, pokud by i ona uvěřila ve zdravý rozum svých voličů.

Guláš s koblihami

Debata o tom, zda ještě vůbec existuje pravice a levice, probíhá již dlouhou dobu. Na jejím počátku stál prudký vzestup sociálního státu, který umožnil i nižším příjmovým vrstvám začít dohánět ve spotřebě střední třídy. Rozvoj sociálně tržní ekonomiky budil zdání, že příkopy mezi pravicí a levicí jsou definitivně zasypány. Nástup hospodářské krize, úsporná opatření a snaha osekat sociální jistoty dávaly tušit, že bariéry mezi pravicí a levicí vystoupí opět ostřeji.

   Vynořila se však dvě témata, která politickou scénu opět znepřehlednila: poměr k Evropské unii a vztah k vlně uprchlíků. Napravo obě tato témata znemožňují, aby se sblížila ODS a TOP 09. První ze stran je vůči Evropě i vůči uprchlíkům velice ostražitá a je pravděpodobné, že bude díky tomu přetahovat voliče topky. Více, než si myslíte. Nalevo je situace méně přehledná. Sociální demokraté jsou proevropštější než komunisté, ve vztahu k uprchlíkům však obě strany charakterizuje srovnatelná opatrnost. Komunisté to mají jednodušší, protože nevládnou.

   Pro sociální demokracii se může stát postoj k uprchlíkům fatální. Evropa totiž stále častěji naznačuje, že její tolik vynášený respekt vůči různosti ještě neznamená, že by snad velké státy byly ochotny tolerovat stanovisko těch menších.

   Aby byl zmatek pravo-levého vidění dovršen, o to se postaralo Babišovo ANO. Rozkročilo se tak velkolepě, že je schopno oslovit úplně všechny. Andrej Babiš svou kritikou evropské bezradnosti a tvrdým postojem vůči migrantům hravě uspokojí nároky těch, kterým se dokonce i ODS zdá málo pravicová a málo národovecká.

   Poslanci typu Martina Komárka anebo Jiřího Zlatušky se zase starají o ty potenciální voliče, kterým se i strana Top 09 zdá vůči utečencům příliš vlažná a vůči Evropské unii málo vstřícná.

   Ve volební kampani nabízí sice Andrej Babiš koblihy, v politické praxi však ukazuje, že mnohem bližší je mu guláš, v němž promíchá a promixuje ostrou xenofobii s nasládlou láskou k bližnímu a zásadovou kritiku evropských přešlapů s loajalitou vůči těm, kdo se jich dopouštějí.  O to, zda v tomto guláši existuje vůbec ještě nějaká pravice a levice, můžeme dlouho a učeně debatovat. Mezitím bude pomalu, ale jistě posilovat ultrapravice, která trpělivě čeká, až se guláš s koblihami voličům přejí.

Nádherné pohlazení po duši

jinak nelze nazvat úvodní koncert Alexandrovců v Brně, který se uskutečnil 10. října. Zcela vyprodaná hala Rondo opět nadšeně přivítala kolektiv, který přivezl vysoce profesionální kulturu. Mohutný potlesk, který sílil po každém čísle odměňoval ty, kteří nám víc jak dvě a půl hodiny předávali to nejlepší, co umí a čím oslňují svět.

Velice dojemný byl hned úvod, kdy Jiří Klapka nejen sdělil, že turné se koná pod záštitou prezidenta republiky Miloše Zemana, ale přivítal i veterány, kteří od nejmladších Alexandrovců dostali květiny, a zároveň se tito krásní mladí chlapci stali po celou dobu koncertu jejich pozornými hostiteli.

Škoda, že Haló noviny nejsou zvukové, to by se poslouchalo, třeba každý den.

Svatá válka, Slavíci, Píseň o moři nebo krásná skladba Den vítězství, která symbolicky pokřtila Zpěvník ruských písní/ mimochodem úchvatný a věnoval mi ho jeden z autorů – J.Klapka, vynikající moderátor koncertu/, ale i fantastická taneční vystoupení, všichni jsme si podupávali a doma si zkoušeli taneční kreace, ale to samozřejmě vůbec nešlo, protože tanečnice a tanečníci snad ani nemají v těle kosti, a pochopitelně došlo i na překvapení.

Alexandrovci bravurně zpívají písničku Išel Macek do Malacek, ale letos přidali Na tu svatů Katerinu a tím zvedli posluchače ze sedadel.

Nesmím zapomenout ani na Míšu Noskovou a Helenu Vondráčkovou, ty byly také úžasné, prostě, nádherný koncert, který dokázal, že hudba skutečně nezná hranice, a před uměním těch, kteří nám tento nevšední zážitek připravili, se hluboce skláníme.

Kuba se drží v hledáčku světových sdělovacích prostředků

Pokračování vývoje (jenž si časem zaslouží další zkoumání a komentáře) v obnově přátelských vztahů kubánské vlády s asociálním sousedem na severu a papežova návštěva, pozoruhodně postrádající skrytou či otevřenou politickou opozici, se všeobecnou rovnováhou mezi socialistickým hodnotovým systémem, na němž je vystavěna revoluční kubánská společnost, a tím, co František vidí jako skutečné poselství svého Krista, zajistily zájem světových sdělovacích prostředků.

Ultrapravice na americkém kontinentu - severním i jižním - kteří teď méně inklinovali k tomu považovat prezidenta Raúla Castra za „Fidela Osvíceného“, vzhledem k momentálnímu pokroku v jeho pohledu a k rostoucí globální úctě k jeho umírněnému, nicméně pragmatickému a silnému státnictví.

Když Františka vítal po jeho návštěvě Kuby ve Washingtonu prezident Barack Obama, Havana už byla opět ve středu pozornosti. Nejvýznamnější a nejnadějnější vývoj vzešel z mírových rozhovorů v Havaně mezi povstalci z FARC-EP a kolumbijskou národní vládou. Prezident Santos a náčelník generálního štábu FARC-EP, Comandante Timoleón Jiménez, ještě nedávno ostří protivníci, kteří se dosud nikdy nesetkali, se na ceremoniálu, jenž hostil prezident Raúl Castro, zúčastnili, se svými příslušnými delegacemi, ručitelskými zeměmi (Kubou a Norskem) a doprovodnými zeměmi (Venezuelou a Chile), podepsání čtvrté - a nejmimořádnější - ze série smluv, vzešlých z programu rozhovorů.

Problémy spojené s přechodnou justicí v situaci po konfliktu byly v tomto kontextu právně, společensky i politicky nedefinovatelně složité; a, co je pozoruhodné, dosažená dohoda stanoví spravedlivý, kreativní, odvážný, uskutečnitelný, realistický, hojivý a účinný mechanismus  k jejímu provedení. Může se ještě stát základním vzorem k vyřešení tohoto typu konfliktu kdekoli.

Byla vytvořena Zvláštní jurisdikce, ucelená s potřebnými nařízeními, systémy, institucemi, personálem a strukturami k zajištění, že bude fungovat pragmaticky, se zájmem justice o oběti (z nichž přes sedm milionů sledovalo šedesátiletou válku), a zajišťující, že se konflikt nebude opakovat a že dojde k uzdravení a k dosažení značného pokroku.

Bojovníci, ti, kteří nebojovali, i ti ostatní (bez ohledu na to, na které straně stáli), kteří přijali a pravdivě postihli povahu a rozsah vlastní zodpovědnosti za zločiny uvedené v mezinárodním právu, budou potrestáni ve Zvláštní jurisdikci, pěti až osmi roky obnovující služby s omezenou svobodou ve zvláštních institucích. Ti, kteří se snaží vyhýbat spravedlnosti útěkem, odpíráním nebo nespoluprácí se Zvláštní jurisdikcí, budou vystaveni tradičnímu justičnímu systému, a budou-li shledáni vinnými, budou podle toho potrestáni.

Dohoda odráží skutečný kompromis obou stran v zájmu trvalého míru pro tak děsivě sužovanou Kolumbii. Společenské, ekonomické a politické podmínky, jež si vynutily lidové povstání, budou muset být vzešlým politickým hnutím FARC-EP zamítnuty a přetvořeny, a na programu je především potírání paramilitarismu, podloudnictví a pašování narkotik. Naléhavá je také agrární reforma a bezpečnost občanů.

Podepsání dohody je vítězstvím pro FARC-EP. My v Irsku víme dobře, jak vládnoucí vrstvy dokáží usilovat o zamoření skladby takových dohod triumfálností, ponižováním a pomstou. Aktivní vyjednávání a váha morální autority urazila kola tomuto konkrétnímu vagónu kolumbijské oligarchie, když se jej snažila nasměrovat k jednostranné a zhoubné omluvě přechodové justice. Toto vykolejení je v politických pojmech podobné tomu, jež Ernesto “Che” Guevara a jeho partyzánský oddíl udělali Batistovu obrněnému vlaku, když se snažil dovézt zbraně a posily do Santa Clary ve středu Kuby. Ono vykolejení v prosinci 1958 vedlo přímo k diktátorově okamžitému odletu a k triumfu revolučních sil.

Teď, jak věci postupují, si FARC-EP potřebuje udržet duchaplnost. Odzbrojení a reorganizace hnutí budou naprosté a budou mít obvyklý sbor kritiků zprava i zleva, se zájmem o pokračování ozbrojeného boje a násilného útlaku. Je poněkud bizardní, že kolumbijská vláda přesto nesouhlasí s oboustranným zastavením palby, i když povstalci už jednostranně zastavili útočné operace. Nicméně řekla, a FARC-EP souhlasila, že válka skončí do března 2016. Prozatím ale podezření, důvodné pochybnosti a hluboké obavy jsou zastíněny optimismem - a sladkou vůní nedokonalého, ale drahocenného míru, jenž se o ubohou Kolumbii zarážel po téměř šest krvavých desetiletí.

Výstava Prezident Beneš ve fotografii v Boskovicích

Okresní konference ČSBS v Boskovicích se konala v tamní sokolovně na významné datum 8.října.Je to Památný den Sokolstva. Proč je to památný den? 8.října roku 1941 zahájili němečtí okupanti za velení sudetského katana Čechů K.H.Franka frontální útok na všechny sokolské organizace. Razie a zatýkání nebraly konce. K prvním obětem patřili funkcionáři sokolské obce, bratr Augustin Pechlát v Praze a bratr prof.Groh v Brně.Následovali desítky a pak stovky dalších bratří. Následovalo věznění, transporty do vyhlazovacích táborů Osvětimi a Mauthausenu, a řady dalších koncentráků.

ZPOVĚĎ ČESKÉHO POLICISTY

Nedá mi to a musím se zase jednou po dlouhé době rozepsat… V poslední době jsme bombardováni médii, jako správní Češi diskutujeme u piva, v práci nebo (jak je teď moderní) na sociálních sítích, o vlně ilegálních imigrantů která směřuje do Evropy. Dovolím se zase po dlouhé době rozepsat z pohledu policisty, za užití zkušeností kolegů ze zahraničí, co jsou - jak sami říkají - "bohužel" dál.V prvé řadě si dovolím říci něco o slovním spojení "Ilegální imigrant". Ilegální znamená nezákonný, imigrant můžeme nahradit českým slovem přistěhovalec. Už to zní lépe? Ano, jedná se o nelegální přistěhovalce. Z pohledu našeho práva, které se v rámci naší společnosti vyvíjelo mnoho set let, se jedná o člověka nežádoucího na území našeho státu, který se zde ocitl, aniž by měl na pobyt na tomto území nárok, či jej měl dovolený. My to víme, toto právo jsme si sami budovali, ale my sami jako společnost jej nyní NERESPEKTUJEME!!! On, nelegální přistěhovalec, to ví také. Nejen to, že z hlediska zákona je zde protiprávně, ale i to, že my své vlastní zákony nerespektujeme! V České republice to funguje - prosím, velmi zjednodušeně popsáno - tak, že tohoto nežádoucí přistěhovalce chytíme, ztotožníme (v rámci možností), prověříme jej základními registry, dáme mu najíst a do ruky papír, že má odcestovat a vykopneme jej za bránu sběrného tábora. My sami nerespektujeme vlastní zákony, myslíte, že on je bude respektovat? NIKOLIV! A tím to začíná… Takový člověk už nikdy neodejde dobrovolně, a my jej neumíme z důvodu přílišné humanity naložit na loď-letadlo-vlak a prostě odvézt zpět domů. V druhé řadě si musíme uvědomit, kdo k nám přichází. Přichází k nám lidé, kteří nikdy v životě nesdíleli hodnoty eurokřesťanské civilizace, ač jsem nevěřící, tak tyto hodnoty jsem převzal v rámci naší civilizace a považuji je za své. Oni nikoliv. Mají jiné hodnoty, jiné zvyky, jiný způsob myšlení… to vše se vyvíjelo u těchto lidí stovky let. Je nemyslitelné, aby jako skupina převzali náš způsob myšlení, hodnoty a životní postoje během několika let, už vůbec ne v takovém množství. Proč? Odpověď je jednoduchá… Pokud člověk přijde do skupiny lidí, která nějakým způsobem žije, přemýšlí a uvažuje, převezme jejich způsoby, aby zapadl a přežil. To jsou základní přírodní instinkty. Pokud ale v této skupině bude skupina dost silná na to, aby si prosadila své importované zvyky, doje k problému. Kdo se komu přizpůsobí? Obrazně řečeno JEDEN IMIGRANT JINÉ KULTURY JE OBOHACENÍ, DAV JE POHROMA.
Za třetí je třeba se zamyslet, proč k nám přicházejí. V jejich zemi je válka, hlad, chudoba… nevyvracím tuto teorii. Jsem i pro to, jim pomoci, pakliže budou chtít. Schválně jsem se několika z nich zeptal, a zeptal jsem se i zahraničních kolegů, zda si položili ve svých zemích stejnou otázku. "Pakliže Vám pomůžeme doma nastolit mír, budete moct doma pracovat a budovat svůj stát a domov, vrátili byste se?" Věřte mi nebo ne, ale téměř 100 % odpovědí znělo Ne. Oni nechtějí zpět a už nikdy neodejdou, vědí dobře, jak jsou v Evropě nastavená pravidla… Vzpomeňte si na naše romské spoluobčany, kteří svého času pod příkrovem diskriminace žádali v UK nebo Kanadě o azyly... ...nejdříve UK i Kanada ukazovali na ošklivou ČR, jak jsme k nim zlí. Později je sami vyhostili a potichu vrátili, když zjistili, že v drtivé většině jim šlo jen o lepší život bez nutnosti se sami o něj zasloužit. Tohle je stejné, jen si to ještě mnoho lidí nechce připustit.
Za čtvrté si musíme uvědomit, že krmit sami sebe mrtvými dětmi na plážích pro obměkčení srdcí je cesta do vlastní záhuby. Kolik dětí zemřelo zbytečně na našich silnicích a nikdo ani slzu neukápne, natož aby se kvůli tomu rozjela taková mediální masáž. Je třeba jasně říct, že za smrt toho dítěte nejsme zodpovědní MY, ale ten rodič, který s ním vlezl na přeplněnou loď a riskoval tak jeho život. V naší společnosti máme sami problém uživit často i jedno dítě, těmto lidem nezáleží na tom, zda dítě přivedou do alespoň nějakých trochu vhodných podmínek. Oni takto prostě nepřemýšlí. Zkušenost mého kolegy z francouzské Marseille je o pět příkladná. Do Francie se ilegálně dostala rodina ze Sýrie, vcelku normálně situovaná rodina dokonce se zázemím. Měli 5 dětí, cestou do Francie 2 zemřely. Když s rodinou kolega mluvil, tak se ptal, proč tolik s dětmi riskovali. Odpověď mě zaskočila… „buď projdeme, nebo si uděláme nové, a tady se o nás postaráte". Pro mě odpověď nepochopitelná, pro kulturu, která k nám jde naprosto normální.
Za páté je třeba jasně říct, že na naší lodi Evropa prostě není tolik místa, abychom zachránili všechny. Loď Evropa je přesné přirovnání. Evropa, jako kontinent, jako civilizace, má omezené zdroje. A zdroje budou i dle odborníků příští důvody válek. Do naší lodě může přistoupit pár tisíc uprchlíků, ale nikoliv miliony. Pokud si jasně neuchráníme své domovy, své vlasti, brzy přijdeme nejen o domovy, zemi, ale i o loď Evropa, která se prostě přetížením potopí. A jak se potopí? I s námi, a my nemáme záchranné čluny, tady není cesty zpět.Za šesté řekněme nahlas ANO, pomůžeme. Ale u Vás doma. Jsi statný a silný chlap? Vadí Ti, že máš doma Islámský stát? Proto jsi uprchl? Dobrá, my Ti pomůžeme, nakrmíme Tě, vycvičíme, vybavíme, prostě pomůžeme… Ale svůj stát si vybojuj, svůj domov si sám ochraň. A potom, až uvidíme, že to myslíš vážně, že sem nejdeš jen parazitovat, pak pomůžeme i při obnově Tvého domova. Ale tohle je náš domov. Přijď sem na návštěvu, uvítáme Tě, přijď za obchodem, pohostíme Tě, ale doma jsme každý někde jinde a tak nejlépe se můžeme respektovat s vědomím, že jeden druhému přejeme z čistého srdce to nejlepší.
Pokud půjdeme dále touto cestou, čeká nás válka. Ne válka, jak jí známe z vyprávění dědů nebo z televizních záběrů či nedej bože filmů. Ale válka v ulicích měst, rabování, znásilňování… Přeháním? Nikoliv, to je realita mnoha francouzských, britských, holandských, švédských... ...měst. Jeden britský kolega mi řekl krásnou větu. "ZÁVIDÍM VÁM, ŽE JSTE MĚLI KOMUNISMUS. NE PRO TEN KOMUNISMUS, ALE PROTO, ŽE SE K VÁM TOHLE MULTIKULTURNÍ ZLO NEDOSTALO. MÁTE NEZKAŽENOU ZEMI, TAK SI JÍ CHRAŇTE, ZÁVIDÍM VÁM A VÍM, PROČ TO ŘÍKÁM". Tyhle slova vytesat do kamene. Na závěr bych rád řekl, že nejsem rasista, xenofob či cokoliv jiného. Nevadí mi lidi dle rasy, náboženství, pohlaví ani orientace… VADÍ MI LIDI, CO NIČÍ MÉ HODNOTY A MŮJ ZPŮSOB ŽIVOTA, KTERÝ JSEM SE ROZHODL A ZAVÁZAL CHRÁNIT. A VIDÍM, ŽE TOHLE JE CESTA SEBEDESTRUKCE.

Říšské občanství se udělovalo za zásluhy, ne přinucením

Redaktor Kovařík z Práva se táže ústavního experta,profesora ústavního práva Karlovy univerzity univ.prof. JUDr.Václava Pavlíčka,CSc. na názor, že Salm byl přinucen nacisty přijmout občanství třetí říše.