KSČM

Z poslaneckých návštěv

V rámci svého poslaneckého dne se 5.dubna poslankyně KSČM Květa Matušovská setkala s ředitelkou MŠ Klubíčko Pardubice paní Mgr. Ivou Škaloudovou. Tématem jednání bylo zařazování dvouletých dětí do MŠ a inkluze.

Nezapomínáme našich hrdinů!

Na aktuální téma

Čistá mobilita:

1/ Podpoříte při hlasování ve sněmovně a senátu návrh na každoroční poplatky za vlastnictví automobilu pro fyzické osoby (místo dosavadní silniční daně pro podnikatele)?

Tento způsob snižování průměrné věkové hranice vozidlového parku fyzických osob nemůžeme podpořit, protože je v příkrém rozporu s naším pohledem na obnovu a modernizaci parku osobních vozidel v České republice. Dle našeho názoru je mnohem efektivnější motivovat všechny vrstvy obyvatel pro nákup osobních vozidel dotací na jejich pořízení podle technických parametrů a vlivu na životní prostředí. 

2/ Je podle vás správné stupňovat tyto poplatky podle emisní normy vozidel (viz návrh v příloze), když z toho jednoznačně plyne nejvyšší zatížení pro příjmově nejslabší skupiny občanů?

Otázka je položena správně. Podle našeho názoru není možné trestat sociálně nejslabší vrstvy společnosti další finanční zátěží, pokud musí využívat individuální automobilovou dopravu. Naší alternativou je nabídka plošné veřejné dopravy garantované státem a kraji za regulované jízdné, které bude odpovídat možnostem spotřebního koše obyvatel České republiky. 

3/ Z jakých zdrojů je podle vás ekonomicky nejúčelnější a sociálně ohleduplné financovat investice do technologií čisté mobility?

Ze zdrojů ministerstva průmyslu a obchodu a ministerstva dopravy, které budou součástí kofinancování evropských fondů. Je potřebné nastavit motivující finanční prostředí pro realizaci jednotlivých projektů na základě Národního akčního plánu čisté mobility. Z mého pohledu je však velmi obtížné vymyslet způsob financování čisté mobility bez dopadů na jednotlivé občany ČR. Jako příklad mohu uvést náklady na elektrickou energii pro železniční dopravu, která je zatížena cenou za podíl OZE na její výrobě. To se promítá do konečné ceny pro všechny odběratele. Ekonomické nástroje existují také v podobě výkonového zpoplatnění všech vozidel na všech komunikacích, nebo změn podílu spotřebních daní v ceně uhlíkatých paliv apod.

Odpovídala Květa Matušovská, poslankyně PS PČR za KSČM

Z Litomyšle

U příležitosti 140.výročí narození Zdeňka Nejedlého vydal MěV KSČM v Litomyšli pamětní medaili. Autorem návrhu je Max Olšan, je to bižuterní cínová slitina o průměru 50 mm.

Na jedné straně je portrét Z.Nejedlého, na druhé jeho citát: „Jděme přímo za věcí, radostni svou vírou ve vítězství, jež nám dovolí lehce snášeti útrapy zápasu, a uvidíme, co taková i jen drobná práce zmůže“.

V dnešní době slova velice výstižná, pravdivá a platná. I když jsou k akademiku Zdeňku Nejedlému výhrady, nelze mu upřít jeho opravdový zájem o vzdělání a kulturu v osvobozené republice a vzhledem k tomu, jak se historie zkresluje a bere se z ní jen to, co se hodí, my nesmíme na minulost zapomínat a musíme si vážit všech čestných a vzdělaných lidí, kteří dějiny tvořili. Zdeněk Nejedlý k nim bezesporu patří.

Světem zapomenuté děti

Strávil jsem jeden lednový den s několika dětmi, na něž svět zapomněl. Mladými, pozoruhodně zdatnými a nezlomnými, často možná naivními a až umíněně důvěřivými. Obývajícími svět, jenž si libuje v tom, že je podráží a pozoruje, jak padají. Jsou to děti kábulské ulice.

Každý pátek ráno sedí zhruba stovka těchhle zapomenutých dětí v hlučných, občas až divoce halasných skupinkách, po sedmi až deseti, v rozlehlé, nevytopené učebně a diskutují o lidských právech - právech, o nichž, jak se zdá, jen málokdo v mezinárodním společenství uznává, že je vůbec mají. V tomhle třicetistupňovém (30° Fahrenheita, cca +1,1°C; pozn. překl.) kábulském ránu mají některé z nich jen košili; jen málo z nich je oblečeno přiměřeně k počasí. Jsou špinavé. Jsou podvyživené. A milované.       

Tyhle děti jsou tím nejmenším mikrokosmem z odhadem 50 000 kábulských „dětí ulice“, kluků a děvčat, kteří lemují už tak přecpané městské ulice a prodávají tu balónky, „žehnají“ autům kadidlem nebo nosí váhy a vyzývají kolemjdoucí, aby se zvážili. Tyhle ponižující úkoly provozují za ubohý „poplatek“, jímž pomáhají matkám nakoupit jídlo pro rodinu.

Tyhle malé děti i jejich rodiče žijí na ulici. Táboří v závětří zaparkovaných vozidel, v chráněném koutě sousedního dvorku, v opuštěných budovách. Existuje málo vládou hrazených programů, jež jim mají pomoci - žádné sklady potravin, darované ošacení ani bezplatná zdravotní péče. Jsou ponechány, aby přežily jak umí ve společnosti, která je příliš zaneprázdněná na to, aby se zabývala jejich problémy.

Afghánští míroví dobrovolníci (Afghan Peace Volunteers), drobný základní program, organizovaný mladými afghánskými ženami a muži k nalézání a podpoře nenásilných řešení utrpení jejich země, založili a provozují tuto „školu pro děti ulice“, aby tak doplnili jakékoli vzdělání, jaké je tahle omladina schopna si osvojit při občasné docházce do veřejných škol. Škola, toliko s dobrovolnými učiteli a placená čistě z příspěvků mezinárodního společenství, si je vědoma, že bez vzdělání nelze dosáhnout žádného, byť sebemenšího snu.

Aby umožnily dětem každý pátek uniknout z ulice a získat čas na docházku do třídy, dostávají matky dětí, jež věrně docházejí do školy, olej na vaření a rýži, aby tak nahradily příjem, jaký by jejich dcery a synové získali na ulici. Roční docházka jednoho dítěte do školy přijde zhruba na 534 $. Převážná většina z toho (91 %, 473 $) padne na pytel rýže a láhev oleje, dodaných rodině každého z dětí. Zbytek peněz je vydán za zásobování školy a zimní dětské oblečení. Roční rozpočet programu je 53 400 $.

Afghánští míroví dobrovolníci očekávají, že každé dítě, jež chodí do školy, dosáhne během každého roku, jenž ve škole stráví, trvalého pokroku v gramotnosti. V roce 2017 dosáhlo ve škole 30 dětí ze sta gramotnosti během sedmi měsíců, což dokazuje, že každé dítě, je-li vedeno, může a bude se učit, bez ohledu na vnější podmínky.

Bydlení - KSČM má řešení!

KSČM v mediích!

Co vy na to, Jane Amosi ?

Líbil by se vám dnešní svět a současné školství ? I když od vašeho narození uplynula už hodně velká řádka let /1592/, to co jste chtěl, je stále moderní a potřebné. Ale jak se s vaším dědictvím zahází ? Troufám si říct, že ne moc dobře.

Školy jsou moderně vybavené, dohromady se učí děvčata i chlapci, ale to, co bylo samozřejmostí do roku 1989, se všechno zrušilo, zaváděly se „nové metody“ a nyní se přichází na to, že s „velkou slávou“ se vracíme ke starému a osvědčenému a naše vláda to pokládá za nový objev, za všechno mohu jmenovat brannou výchovu nebo praktické činnosti. Na všech školách byly vybavené dílny, ty se zlikvidovaly a teď se s velkými náklady obnovují. Je to hospodárně ?

Nejvíc zarážející je však zkreslování dějin a začíná to už na 1.stupni. Když si prolistujete vlastivědu pro 5.ročník, nestačíte se divit. Když k tomu přidáme ještě „objektivní“ informace veřejnoprávní televize a novin, tak je jasné, že děti papouškují, aniž by znaly.

Na druhém stupni a středních školách je situace obdobná. Byla jsem zděšená, když nedávno proběhla televizi anketa, ve které se redaktoři ptali středoškoláků, co jim říkají roky 1918, 1938, 1989, neuměl odpovědět ani jeden.

O demonstrující mládeži se toho napsalo už hodně. Kladu si však otázku, proč tam šli a zrovna 15.března, z přesvědčení nebo jim to někdo „patřičně“ vysvětlil ?

Jsou kantoři a kantoři, ti jedni se dětem a studentům věnují, nehledí na svůj volný čas a snaží se je co nejvíc naučit a vychovávat je. A pak jsou ti druzí … Určitě má každý z nás poznatky ze svého okolí, zkušenosti svých dětí vnuků.

Jan Amos Komenský to myslel opravdu dobře. Stavěl na tom, že pro budoucnost je nejdůležitější vzdělaná mládež. Dnes mají všechny politické strany a hnutí ve svých prohlášeních vzdělání jako prioritu, ale jak je to ve skutečnosti ? Světlou výjimkou je KSČM a Haló noviny.

Být učitelem a dobrým učitelem je poslání. Těch dobrých bychom si měli vážit a měli bychom jim vrátit prestiž, která jim náleží.

Den učitelů byl v kalendáři do roku 1989 zapsán a pedagogům se děkovalo, byli oceňováni, dneska už z toho všeho zůstal jen Zlatý Amos.

A když si tedy připomínáme 28.březen jako den narození J.A.Komenského a při té příležitosti  i Den učitelů, poděkujme všem těm obětavým a poctivým za jejich práci, za to, co dělají pro děti a mládež. Není to vůbec jednoduché, ale je to záslužné a pokud mezi námi budou ti, kteří jsou „kantory na svém místě“, nebude to ve školách ještě tak špatné.

Pozvání na tradiční prvomájové dopoledne

Místní organizace komunistické strany srdečně zve občany města na oslavy Svátku práce, které se budou konat od 9:00 hodin na Toulovcově náměstí v Litomyšli. Jako host vystoupí poslankyně Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR Ing. Květa Matušovská, předseda Okresního výboru strany Josef Bohatec a další členové KSČM včetně zastupitelů. Všichni budou připraveni odpovídat na dotazy občanů. Součástí májového dopoledne bude také připomínka významných letošních výročí, zejména únorových událostí roku 1948 a 140. výročí narození Zdeňka Nejedlého. K vidění budou zajímavé fotografie a exponáty, které doposud nebyly nikde jinde vystavovány.

V sobotu 5. května od 14:00 hod. bude u Sokolovny v Litomyšli probíhat pietní akt u památníku obětem války. Poté bude následovat položení květin k hrobu Rudoarmějců na litomyšlském hřbitově.

Pravda o 28. říjnu 1918

Takový poutavý název dostala rozhlasová relace vysílaná Československým rozhlasem dne 26. října 1952. Jejím autorem byl ministr školství a národní osvěty Zdeněk Nejedlý, který se ve svém vlastním rozhlasovém pořadu pravidelně vyjadřoval k aktuálním událostem u nás i ve světě. Protože v letošním roce slavíme sté výročí vzniku Československa, zveřejňujeme doslovně Nejedlého projev k tomuto svátku.

připravil Max Olšan, místopředseda MěV KSČM Litomyšl

___ ___ ___

… na cestě zastavíme se však i u etap, jimiž my jsme prošli, speciálně my u nás, neboli i v tom musí být mezi námi jasno. A já dnes vědomě chci se zastavit u jedné takové etapy — a to je náš 28. říjen, před jehož výročím stojíme dnes takřka bezprostředně. Naši nepřátelé s oblibou nás viní, že prý my neuznáváme, ano, přímo prý hanobíme tento den, nesvětíce ho, ani vůbec rádi prý ho nevzpomínáme. Nemusím zajisté ani dokazovat, že je to lež, a bohapustá lež, jako vše, co vyrábí osvědčená dnes už fabrika na lži o nás, v jakou se proměnil zahraniční rozhlas o nás pod vlivem zrádné emigrace, jež si na tom, na takovém lhaní, založila celou svou živnost. Naše republika vzpomíná 28. října dnem pracovního volna, nejzazší formou, jakou stát přímo horečně pracující na své nové výstavbě může vůbec vyjádřit svůj kladný vztah k tomu, čím ten den se jeví v našem rozvoji. A jak možno jinak? Vybavení se z moci Rakouska, z této reakční feudálně klerikální a monarchisticky absolutistické moci, z tohoto hnusného hnojiště všech neřestí starých režimů, jak by právě pro nás, bojovníky za nový řád a nový svět, nebylo událostí historického významu! Ne o to tedy jde. Ale o to, že ten den byl zároveň dnem velké zrady naší buržoasie, té zrady, která ze dne osvobození učinila den nového zotročení, na široké masy pracujících nejednou i ještě hůře doléhajícího. O konec velké lži jde, kterou buržoasie si tento den opentlila, jen aby náš lid neprohlédl tuto její zradu. Proto ty prapory, muziky a průvody. To byla kořalka, kterou měly být masy lidu opity, aby nemyslily, aby neviděly a neslyšely, co naše republika udělala z původního, lidového 28. října.

A byla to opravdu hanebná hra, kterou tu naše buržoasie hrála. První bylo, že zásluhu za 28. říjen připočetla sobě, ač ona naopak dělala všechno možné, aby k němu nedošlo. My, kteří jsme prožili dobu první války a byli v živém styku s lidem, víme dobře, že lid to byl, který byl nositelem odporu proti Rakousku a hnací silou při našem osvobozování. V něm také nebyl to chvilkový nápad ani dobová jen nálada. Bude vděčným úkolem našich historiků ukázat, jak žádná Bílá hora, ani protireformace, ani sebekrutější absolutismus nedovedl v našem lidu udusit odpor proti reakci všeho druhu. Stačilo také dát signál, a hned to z něho vzkypělo i na povrch. Zazní sem ohlas Francouzské revoluce, blíží se k českým hranicím francouzské revoluční vojsko a náš lid hned se chápe cepů a kos, aby s radostí a po husitsku přivítal tyto tolik mu blízké a vítané bojovníky, kteří doma učinili konec vládě feudálů. A tak bylo i vždycky dále. I odboj proti Rakousku měl náš lid přímo v krvi. I roku 1914, v den vypuknutí války, nebylo potřebí jediného slova, hesla, výzvy, aby náš lid věděl, co má dělat. A ti, kteří se potom z jiných vrstev připojili, jím byli strženi a vedeni, ne naopak, jak vyznává sám Masaryk. I to, že byl tím překvapen, i to, že když viděl, co dělá a jak jedná lid doma i vojáci, tu že teprve poznal a poučil se, co on má činit. A tak bylo po celou dobu války, tak bylo i v den 28. října. Žádní „mužové 28. října", jak se potom říkalo čtveřici politických machrů, nedali k tomu popud neb signál. To lid na Václavském náměstí rozhodl, když četl a po svém si vyložil Andrássyho notu. A buržoasní i pravicově socialističtí vůdcové lidu byli tím naopak překvapeni, a z počátku nemile překvapeni, neboť právem se báli, že další vývoj věcí nepůjde po jejich, nýbrž jiné lince.

První jejich starostí proto bylo přičíst zásluhu o 28. říjen jiným. A začalo vědomé překrucování skutečností. Jen zahraniční odboj prý to byl, který nám vybojoval samostatnost. Masaryk, Beneš, Štefánik prý to byli, kteří to dokázali. A čím to dokázali? Antichambrováním v pracovnách hlavních imperialistů první války. Před těmi se kořili, poklonkovali, slibovali, a i to ne vždy s úspěchem. Páni s nimi často jednali s velmi malým respektem. A s 28. říjnem, aspoň v tu dobu, vůbec z nich nikdo nepočítal, ani ti naši, ani ti páni. Tak málo znali náš lid a tak málo věděli, co se u nás děje. Zato tím horlivěji dodatečně bylo usilováno, aby 28. říjen byl nabarven jinak, na jejich barvu. I slaven tak byl 28. říjen. Lidu bylo nanejvýš dovoleno nést prapory a poslouchat muziku, hrdinové 28. října byli však jinde, tam kdesi nahoře, v oblacích. A tak to byla první velká lež o 28. říjnu za první republiky.

Byla však i druhá, a horší. Náš lid nenáviděl Rakousko a bojoval proti němu nejen pro jeho orlíčky a uniformy. Bojoval za jiné, nové a lepší řády. A myšlenka socialismu nalézala v něm velmi živý ohlas. Vždyť kořeny toho tkvěly hluboko v jeho minulosti a i novodobý, vědecký socialismus nalézá v něm živý ohlas. Vzkypřený v něm už první ruskou revolucí roku 1905, ale zahořevší plným žárem Velkou říjnovou socialistickou revolucí 1917. Celý ráz odboje i vůbec snah a života se u nás mění. Nejde už jen o změnu správního, policejního a jiného takového vnějšího systému z rakouského v československý. Jde o československý stát jako stát docela jiného typu, o stát lidový, stát pracujících, stát socialistický. To vede naše kováky k velkým stávkám, to vede naše vojáky ke krvavým vzpourám, to zní 1. máje 1918, ještě před 28. říjnem, plným hlaholem v Praze, na oslavách toho dne, i po všem českém venkově. A 28. říjen měl být vstupní branou v tento nový svět. Náš pracující lid pevně byl i přesvědčen, že tak bude. Ale tu začala na našem lidu nová a nejtěžší zrada těch, kteří se zmocnili vlády v novém státě. Naše buržoasie, zmocnivši se vlády, ukázala se víc než učenlivým žákem západní buržoasie. Zařídila si republiku pro svůj zisk, a běda, kdo se vzepřel. Naše dělnictvo však ovšem nemlčelo, nemlčeli ani jiní, i naše mladá inteligence i široké vrstvy lidové se vzepřely. Ale zesurovělá buržoasie dala i střílet do našeho lidu, a za její vlády bylo prolito tolik krve na našich ulicích, jak za Rakouska ne za mnohá desítiletí. A Komunistická strana Československa, věrně oddaná věci lidu, je pronásledována, z národa vyhazována jako všichni ti, kdož měli odvahu se postavit proti této zradě na našem lidu. Která vrcholí v době Mnichova, kde naše buržoasie a její pseudosocialističtí pomahači zradili a pochovali i ten jimi tolik velebený 28. říjen a s ním samu Československou republiku.

A tenhleten, ten jejich 28. říjen, máme snad i my oslavovat, a snad proto, že se tehdy zmocnila vlády nad lidem buržoasie a vládla si jím, honila jej i zavírala, jak jí se hodilo a jak jí poroučeli západničtí velkokapitalističtí patroni, do jichž služeb zapřáhla republiku i mezinárodně? Těm republika za vlády buržoasie sloužila, těm, kteří nás společně s ní tak hanebně zradili. A proti komu? Proti Sovětskému svazu, proti velikému ruskému národu, k němuž náš lid odedávna cítil nejhlubší, protože přímo bratrské sympatie, jak cizí mu naproti tomu byli všichni ti páni Francie, Anglie i Ameriky. A jako den „osvobození“ měli bychom ten den slavit? Jaké tu osvobození? Z moci Rakouska, ano, tomu rozumíme a na to s povděkem vzpomínáme. Ale bylo to osvobození lidu, když mu naše buržoasie teď přímo sedla na krk a jako upír ho vysávala a velkopansky s ním zacházela? Ano, pro naši buržoasii to byl den osvobození, osvobození všech jejích nejhorších třídních pudů, ve kterých jí dříve překážela mocnější v Rakousku německá buržoasie. Pro naše Švehly, Preisse, pro naši Živnobanku, pro agrárnické zbytkaře to byl den osvobození. Teď oni si sedli tam, kde dřív seděli němečtí páni. Ale lid, pracující lid cítil se těmito novými domácími pány jen ještě více a hůře spoután, a mluvit o jeho osvobození bylo krvavým jemu výsměchem.

Tak ne my zhanobili a hanobíme 28. říjen, ale ti, kteří ho tehdy takto zneužili a potom prodali. A patří k nesmírné, přímo neuvěřitelné drzosti naší buržoasie za hranicemi, troufají-li si tito zrádci 28. října nás poučovat, jak máme tento den slavit. Že ne tak jako oni, to víme velmi dobře, o tom mohou být přesvědčeni. A ví to dobře i náš lid. Jako i to, že jsme musili čekat plných 27 let, než jsme se dočkali opravdového osvobození, v den 9. května 1945, a také z cizího jha, a ještě horšího, než bylo rakouské, ale zároveň i ze jha naší surové, chamtivé a nenárodní buržoasie. Ano, teď přišel den osvobození, a postavíme-li vedle sebe 28. říjen 1918 a 9. květen 1945, i slepý vidí, co pro osvobození našeho lidu znamená jeden a co druhý den. A nic tím nebereme tomu, co na 28. říjnu tehdy bylo cenné a krásné. Naopak hlásíme se přitom k onomu lidovému, naším lidem připravovanému i uskutečněnému 28. říjnu, o nějž však naše i cizí buržoasie náš lid tehdy oloupila…

Zdeněk Nejedlý, 26. října 1952